|
Expedice Banát (Rumunsko a Srbsko)
cestovatelé: Pavel Chlum, Jaroslav Špína, Stanislav Hampl, Karel Zajíc, Eliška Doležalová, Hana Stezková, Svatava Bezpalcová, Anežka Bezpalcová
Akce proběhla v srpnu 2017. Vystoupali jsme v pohoří Retazat v Jižních Karpatech na stejnojmenný vrchol Varful Retezat 2482. Následně jsme prochodili celkem 6 českých vesnic v Banátu napříč Rumunskem a Srbskem. Mimo to jsme navštívili několik úžasných míst podél řeky Dunaj jako jsou Muší díra, Železná vrata, Stříbrné jezero nebo pevnosti Ram a Golubac.
Expedice Banát 5. – 13. 8. 2017 (Rumunsko a Srbsko)
Hlášky: A tebe to jako nezajímá?
1. Den – cesta do Rumunska, budíček v Troskovicích zvoní kolem třetí hodiny ráno. Jedeme směrem dálnice k Brnu, pak dolů na Bratislavu, Budapešť, Arad. První větší zastávka v Otelu Rossu, kde kupujeme pivo, pečivo a meloun o váze 5kg za cca 30Kč. Byli jsme zde první zákazníci platící kartou,terminál musel zprovoznit až manažer prodejny. Pán v obchodě očividně nepoužil nikdy terminál na platbu kartou. Při našem nákupu musel nakonec volat manažera prodejny, jelikož sám to prostě nezvládal. Karla v řízení střídá Standa. Karel se uvolnil a opil právě zakoupeným rumunským pivem Temešvár. Hulákal po cestě na kolemjdoucí ženy i dívky z auta. V noci míříme do hor. Příjezd do cíle máme kolem dvacáté první hodiny. Zkoušeli jsme vyjet do Cabana Pietrelle (nemožné popsat cestu, samý šutr), nakonec jsme přespali pod širákem za autem u kempu v Cârnicu, abychom nemuseli zbytečně platit. Dáváme rum na lepší spaní a všichni usínáme.
2. Den – budíček kolem šesté ráno, dojídáme meloun, balíme spacáky a věci na cestu. Auto necháváme na místě. Po cestě míjíme vodopád Cascada Lolaia a pána, co prodává permit (vstupenku) do parku. Vyhandlovali jsme zdarma alespoň Anežku. Po zaplacení míjíme ceduli s upozorněním, co vše se v parku nesmí. Aniž bychom to v této chvíli tušili, časem budeme muset několik zákazů porušit. Vyrážíme vzhůru a po chvilce se k nám přidává potulný pes (původně Karel, po prvním močení Karlička), jdeme po žluté trase cca 10km. Strmost cesty je výstižně značena cedulkou „BRUTUS“. Po přečkání bouřky přímo na hřbetu hory a po problémech s nedostatkem vody stále pokračujeme vzhůru. Pavel si až po několika kilometrech stoupání po kamenných platech vzpomněl, že si zapomněl svoji kšiltovku na prvním odpočívacím místě. Překonáváme neskutečnou únavu a čeká nás poslední, nejstrmější část cesty vzhůru. Znaveni nakonec přeci jen všichni zdoláváme vrchol Retezat (2482m). Je však už dost pozdě a jsme tak nuceni přespat v zakázané oblasti u jezera Stanisoara v nadmořské výšce 2050 m. Všude okolo vidíme trus a stopy medvědů a divokých koní. Je tu ale voda a hlavně už je tma. Nedá se nic dělat a stavíme stany v co možná nejbezpečnější části kotliny. V noci zažíváme další bouřku, ale medvědi se naštěstí nedostavili.
3. Den – Budíček u jezera už kolem sedmé hodiny. Medvědi naštěstí nedorazili, ale pán pozorujíc nás ze skály volá parkovou ostrahu. Po té, co jsme posnídali a Jarda si ještě za deště vyběhl na druhou stranu údolí, musíme vyrazit na zpáteční cestu. Asi po jednom kilometru nás chytí záchranář vyslaný z kempu v Cârnicu. Uhádáme pokutu a chlápek už nemá páky, jak nám dokázat spaní u jezera. Postupujeme tedy dál a všichni značně znaveni skáčeme za příšerného deště do auta. Po té pokračujeme opět do městečka Otelu Rossu. Tentokrát zkoušíme nově otevřený LIDL. Nabídka potravin dobrá, ale samozřejmě méně autentická. Dále pokračujeme do české vesničky Šumice. Po prohlídce vsi o cca třiceti obyvatelích a jednom školákovi hovoříme s místními Čechy. Paní s doma vyrobenými botami z pneumatik vypráví, že Rovensku, kam míříme, říkají Křivensko, jelikož tam prý zkoušeli zasadit „dovíco, ale větr to porval, urval, odvál“. Asfaltované cestě, kterých tu ve českých vesnicích mají po málu, říkají „Velká cesta“, a když jim někdo volá telefonem, říkají že jim někdo „cinká“. Paní říkala, že si vzala bratrance, že se to tu tak dělá, občas to nevyjde, ale jim se děti povedly. Na svatbu šla pěšky sestře do Rovenska asi 45km tam a 45 zpět – neskutečné. Krásná je i čeština v místních popiscích třeba „Kulturňí centrum“. Po rozhovoru s manžely důchodového věku, kteří si stěžovali, že na práci i v důchodu zůstali sami, od nich kupujeme pohledy. A po pánově popohnání „ Vás tohle nezajímá“?! si pohledy kupujeme skutečně všichni. Pokračujeme do Rovenska k paní Mojžíšové. Na místo dojíždíme, po strastiplné cestě vinoucí se vysoko do kopců, až se západem slunce. Už máme připravenou večeři. Při hodování domlouváme cenu ubytování na 400 Kč na osobu a noc s polopenzí. Po několika rozhovorech jdeme brzy, znaveni z cesty, spát.
4. Den – Ráno vstáváme v krásném oparu, ze kterého vykukuje sluníčko. Slyšíme cinkání zvonců krav, které vede místní důchodkyně na pastvu. My se jdeme také najíst. Dostáváme přímo božskou snídani. Paní Mojžíšová nám během jídla vypráví, že měla 320 lidí na svatbě. Bylo jí 24, když se vdávala. Jejího manžela měli rodiče ve 14ti letech. S údivem jsme polykali sousta a paní Mojžíšová, provdaná Mozici dál vypráví… „Pan Veverka hrabal seno a šlahl do něj blesk, proletěl mu hlavou a nohou, syn odletěl 50 metů, ale přežil. Přežil i jeho pes, co byl s nimi, ale je dost poznamenaný – chodí nakřivo.“ Pak ještě plánujeme následující den v altánu s nádherným výhledem. Vyrážíme na obchůzku na „Rovenské“ kopečky. Při procházení obce jsme viděli sklízet postaru seno. Mezi tím se pořezala Svatava nožem, když chtěla ze země vyříznout jednu rostlinu rostoucí podél cesty. Necháváme ji s Anežkou na místě a vyrážíme k Mojžíšovým pro auto. Po přepravě maroda pokračujeme na druhou stranu vesnice. Zastavujeme se u pana Pražáka, kterého Karel zdraví: „Pozdrav pánbůh, hospodáři“, pak jsme pokecali, poslal nás za synem na točené pivko. Pak jsme kontrolovali trasu směrem k Dunaji na další den, buď 17 km rozbitou a vymletou hliněnou cestou, nebo 170 km objížďka…? Rozhodujeme se, že budeme opatrní a pojedeme zkratkou. Večeříme opět u paní Mojžíšové – provdané Mozici.
5. Den – Ráno vracíme do obchodu všechny lahve po pivu. Loučíme se a jedeme tou extrémní cestou dolů. Cesta trvá tři hodiny, za které ujedeme sotva 10 km. Na spodní části cestičky jsme potkali tahač na dřevo, který bravurně couval hlava nehlava, cesta necesta. Zbytek cesty jsme projížděli salaše a vyjeli jsme u Nové Moldavy. Zastavujeme a jíme u Dunaje, všude po břehu i ve vodě ale plave bordel. Pak jsme jeli směr Gerník. Po pár kilometrech stavíme u ženského pravoslavného kláštera Gornea, kdy pijeme z pramenu a doplňujeme zásoby vody. Klášterem nás provedli nás sestry. Šílená cesta pokračuje a my dorážíme do Gerníku. První prohlídkou je tu „Mlsárna“ nebo-li cukrárna, kde má paní z Moravy přes sezonu otevřeno nejen pro turisty, ale i místní obyvatele. Moc peněz do cukrárny neinvestovala, spíše jen vymalovala a použila starý nábytek. I tak ale měla zákusky moc dobré. Jen Pavlovi to bylo málo a zákusky s kafem ho příliš nezasytily. Musel se jít ještě do auta dojíst lunchmeatem. Protože, když má hlad, tak to není on . Následovala prohlídka hospody s místním točeným pivem Temešvár, a také hřbitov jsme nemohli vynechat. Ty zkomolené názvy nás donutily až vybuchovat smíchy, přestože se to na hřbitově nehodí. Zastavili jsme se pak také v pekařství u pana Pekaře, kde jsme měli čevapčiči s bramborami pečené najednou v peci na chleba. Mužské osazenstvo bylo také zvědavo na Pekařovu dceru ,kterou prý nikdo nechce ...ale bohužel neměli štěstí a tak nejspíš stále zůstává na ocet. Přesouváme se do Svaté Heleny, avšak zastavujeme ještě u jeskyně Muší díra. Nejprve jsme nemohli nalézt vchod, pak jsme ale našli tu správnou díru. Po prohlídce temných koutů jeskyně a prozkoumáním místních přítoků vody, chceme naskočit opět do auta. To tam ale nestojí. Karel se Standou se vrátili dřív a společně s čekající Eliškou a Hankou, které jeskyně zrovna neberou, nám ujeli. Z jeskyní nadšená část výpravy však nečekala dlouho. Srandychtivý Karel se zanedlouho vrátil a vyzvedl zbytek výpravy. Vyjíždíme s nádhernými výhledy na slunce zapadající nad Dunají směrem k několika větrným elektrárnám, kde se nachází nejstarší stále obydlená česká vesnice založena v roce 1824, Svatá Helena. Cestou vidíme stáda koz s velkýma koulema, ceckama, a taky stáda ovcí. Ovce však Češi moc nepěstují. Rumuni naopak ano. Jelikož při příjezdu zapadá slunce, míříme hned na hřbitov, abychom se opět pobavili u pro nás vtipných nápisů na náhrobcích. Třeba jako „otpočívej v pokoji“ Pak si prohlížíme místní dva kostely, zdravíme obyvatele a zastavujeme se na točené pivko v místní hospodě s názvem Prior. Tam hovoříme nejen s místními, ale i několika motorkáři z Prahy, kteří se zde zastavili na cestě z Bulharska. Na večeři se usídlujeme na kraji vesnice u fotbalového hřiště, kde hodláme spát pod širým nebem. Na posilněnou pijeme u ohně rum a kolu. Vzhledem ke spoustě volně pobíhajících psů pak spíme přímo na oploceném fotbalovém hřišti. V noci spí Karel se Standou s rozsvícenou svíčkou. Ta jim však v noci zhasla a Karel to nemohl přežít . Pavel s Eliškou zase v noci ze spacáku lovili žábu. Ta nejprve „napadla Elišku a po té i Pavla … ještě, že to nebyl had, kterého se báli. Hanka spala na lavičce, kde běžně fanoušci sledují fotbalové zápasy. Ráno ji tam vzbudili projíždějící zemědělci, když na ni troubili ze svých traktorů, když jeli ráno pracovat na pole.
6. Den – odjíždíme ze Sv. Heleny, jedeme do Srbska. Okolo 9h ráno překračujeme hranici. Vjíždíme do města Bela Crkva, kde nás hned zaujme cedule se vzdáleností do Hluboké Nad Vltavou. Zřejmě vtípek místních Čechů. Také jich tu pár stovek žije. Hledáme směnárnu a zajdeme při tom až na místní trh, nakupujeme velice levně salámy či plynový vařič. Stavíme se na pivo značky Lev a následuje přesun do rezortu u Veliko jezero, kde si dáváme nejluxusnější jídlo za 170kč. Koupeme se a pokračujeme do vesnice Češko Selo. Dříve jménem Ablián, je tato ves snad poslední téměř čistě českou vesnicí. Byla založena pohraničníky v druhé polovině devatenáctého století a zbývá tu posledních asi třicet obyvatel. Hovoříme s panem Karlem, co právě vyrýval kostival na výrobu masti na klouby . Pán má cukrovku, doktor mu řekl, že je sladký a má přivřený ty malý vrátka (nedochlípavost chlopně). Přesouváme se k prohlídce místního muzea podporovaného českou vládou odjíždíme do nedalekého městečka Gaj, kde se sluníme ve velice svérázném prostředí kombajnu, traktoru a vysloužilého plavidla. Následně se odhodláme a koupeme se v tomto vedlejším rameni řeky Dunaj. Navečer přejíždíme do kempu Tomi na břehu Dunaje na katastru obce Dobra. Vybíráme spaní v chatkách za asi 100Kč na osobu a noc, jelikož nám pán nabídl jednu noc zdarma. Jenom Svatavě s Anežkou se to zdá drahé, tak domlouvají spaní pod širákem a nakonec si staví stan na břehu řeky.
7. Den – Výletujeme po Srbsku. Bohužel některé členy schvátil úpal z teplot přes 40 stupňů. Nejhůře dopadl asi Jarda. Během dne, se ale přidal i Standa a Pavel. Vyjíždíme podél přehrady Železná vrata, kde vidíme největší skalní sochu v Evropě – Decebalus – první krá Dacie. Socha byla tesána deset let. Mimo krásných výhledů na přehradu navštěvujeme také město Dolnij Milanovac. Nakupujeme pečivo, nápoje a projdeme si taky místní trh se zeleninou. Při zpáteční cestě si uděláme zajížďku do města Majdanpek. Toto město bylo vybudováno hlavně v sedmdesátých letech po vzoru generála Tita jako důlní město na těžbu zlata, mědi a dalších kovů. V jednu dobu doly vlastnili dokonce i Češi. Dle Pavlových map dojíždíme až k údajně krásnému jezeru za městem. Je to však jen zásobárna pitné vody pro město a rozhodně to není pěkné místo ke koupání. Jedeme tedy pryč a cestou v lese u včelínů děláme přestávku na oběd, který si vaříme na plynovém turistickém vařiči. Večer trávíme koupáním v Dunaji a odpočinku na místních lavičkách.
8. Den - Zase výletujeme v Srbsku. Tentokrát navštívíme pevnosti Golubac a Ram. Obě pevnosti bohužel zrovna opravovali, a tak jsme se dovnitř nedostali. Navštívili jsme i oblíbené místní letní středisko Srebrno jezero. Na závěr naší cesty vystoupáme na kopce k monastýru Tuman. Tam mimo kláštera stojí restaurace, kde se platí „jak kdo chce a kolik dá“. Dali jsme si tady jejich hamburger a nějaké pití a zaplatili jsme zbytkem Srbských dinárů. Navštívili jsem zde i takovou minizoo s oslíky, poníky a drůbeží. Po návratu do kempu začala silná bouřka a během večera dokonce vypadl proud. Ještě že jsme měli už všechny věci nastěhované v autě. Venku všechno lítalo a my byli rádi, že máme chatku a ne stany.
9. Den – Vstáváme ve 3h ráno a v naprosté tmě odjíždíme z kempu a vesnice Dobra. Cestou se musíme vyhýbat spadlým vápencovým kamenům, které se uvolnily z prudkých svahů a byly společně s větvemi poházené všude možně po silnici. Do ČR pak pokračujeme přes Bělehrad, Novi Sad, Szeged, Budapešť, Bratislavu, Brno, Kolín. Jedinou větší zastávku už děláme jen v Maďarsku, na maďarský guláš.
|
