cestopis Jordánsko
cestovatelé: Pavel Chlum (Pavel), Petr Kvarda (Petr), Ladislav Tázlar (Francek)
Tento arabský stát jsme navštívili v září roku 2013 a strávili tam 8 dní.
1.den středa 18.9.2013 odjezd
Odjezd z Košťálova ve 14:30 s panem Tázlarem přes Troskovice, kde jsme přibrali Pavla a byli jme v plném počtu, tedy 3. Prahu jsme zdolali v 16:30 a to až na letiště. Hned jak si Francek zamotal batoh, vydali jsme se na check-in. Batohy nám zdárně odjeli a my se vydali hledat Billu. Po 20ti minutách jsme zjistili, že ji přestěhovali mezi terminál 1 a 2. Nakoupili jsme tedy na posilněnou 3x2 piva a záhájili jsme debatu.
Nakonec jsme posedávali tak dlouho, až jsme museli běžet na Last call, aby letdalo neuletělo. Bylo to však marnej poplach a ještě 20 minut jsme čekali než nás pustili do letadla společnoti Turkish Airlines. Pak následoval přelet do Istanbulu, kdy Pavel během přistávání trpěl boletí ucha. Zřejmě mu po nedávno prodělaném nachlazení zůstala rýmou zalepená Eustachova trubice a nemohl tak vyrovnávat tlaky.
Istanbul je naším známým letištěm, a tak jsem si nemohli odpustit Franckovi neukázat naše ochutnávkové místo plné různorodých kombinací tureckých medů. Po dostatečné ochutnávce a bez následné útraty, jsme se přesunuli do přízemí Atatürkova letiště, kde jsme čekali na transfer do Ammánu, který odlétal v 00:35.
2.den čtvrtek 19.9.2013 Ammán -> Wádí Mudjib
Během přeletu z Istanbulu jsme usnuli a vzbudila nás až letuška, která roznášela jídlo. Bohužel to vzbuzení vůbec nestálo za to. Dostali jsme nesmyslnou kombinaci míchaného vajíčka, marmelády a jogurtu. Pavel z toho musel okamžitě na záchod a nejradši by tam pospal, jelikož na záchodové míse bylo kupodivu víc místa na nohy než na palubě letadla. Když se vrátil, přelezl si na volnou trojsedačku za Petra a Francka a všichni tři mohli konečně usnout. Vzbudili jsme se téměř současně nad Aqabou a bděli jsme až do Ammánu, kde nás čekalo trochu varchlaté přištání ve 3:30 místního času.
Následovalo nejprve vyřízíní víz (20 JOD) na osobu, rozbalení batohů a hurá vyměnit peníze (kurz USD/JOD 0,708). Při výstupu z haly jsme hedali dovoz a ihned se nakytl taxikář, který nás za ceníkovou cenu odvezl přes Madabu až na Mont Nebo. Byl velice výřečný, ikdyž tu angličtinu lámal hlava nehlava. Pár tipů nám však poradil a ještě stihl během jízdy dělat blbyny ve stylu, že k řízení volantu nepotřebuje ruce atd. Když se blížila zatáčka on stále volat nechytal, ale auto zatáčelo, pak jsme však s výbuchem smíchu odhalili, že vlastně zatáčí kolenem. To byl asi jeho oblíbený vtípek. Tím vtipováním byl však zvylký dostat nějaké to dýžko, které my však jen tak nedáváme. Nedali jsme ho tedy ani teď a nedostal od nás tedy ani o Fils víc. Doprava stála 22 JOD. Jak to zjistil, přestal se usmívat, nasedl do auta a odjel.
Zruba ve 4:15 jsme se ocitli před vstupní branou ke kostelu na hoře Nebo, avšak otevírací doba začínala až v 8:00. Přesunuli jsme se tady k nedalekému opuštěnému, rozestavěnému hotelu, kde jsme sice museli trpět štěkání divokých psů, ale alespoň jsem si měli kde sednout, i lehnout a když jsme přečkali i chladný vítr, podařilo se některým z nás na chivku i usnout.
V 8 hodin jsme za 1 JOD vstoupili do areálu. Po prohlídce skulptury postavená na počest návštěvy papeže Jana Pavla II. a obřího kamene ve tvaru kruhu, který kdysi sloužil jako dveře k zavíraní vstupu do kostela, jsme se chtěli přesunout ke kříži na protější straně kopce. Museli jsme však obejít současný kostel, který byl právě v rekonstrukci. Cedule "zákaz vstupu" nás však nezastavila my drze pokračovali podél kostela a až na konci, pár metrů od kříže, nás zastavil jeden z dělníků a vysvětloval nám, že tam nemůžeme chodit, kvůli nebezpečí na staveništi. Nám to ale už bylo úplně jedno, protože jsme stáli u kříže a mohli se kochat výhledem na Mrtvé moře. Na železném kříži o velikosti asi 10 metrů je zobrazen kříž, na kterém byl ukřižovaný Ježíš a kolem něj je obtočený had, kterého údajně na pušti zvednul Mojžíš. Přestože jsme zde mohli shlédnout Mrtvé moře a místo bájného města Sodoma, nebylo zde moc k vidění. Všude jen vyprahlá půda s nedostatkem vody a sem tam nějaké to křoví. Rozhodli jsme se tedy vrátit a po cestě zpět jsme objevili cestu, která obcházela kostel z druhé strany a byla povolená. Cestou jsme ještě objevili provizorně přenesené části kostela a improvizované muzeum. Originální pohled na kostel to však nenahradilo a tak jsme už kolem půl 9 areál opustili a ocitli se opět na silnici.
Zpět jsme zkoušeli stopovat, jelikož zde žádná veřejná doprava nejela. Postupně jsme postupovali po asfaltové cestě směrem k Madabě a na střídačku jeden po druhém stopovali, avšak neúspěšně. Pavel pak zkusil dle knižního průvodce stopnout policii. Ti zpomalili a mávli na nás, jako že nás vezmou, ale po chvilce zase přidali plyn a zmizeli za horizontem.. Za pět minut se tu však objevil taxík, že prý potřebujeme někam dovézt. No samozřejmě povídáme a začli jsme se se svými bágly šibovat do taxíku. Policie nás tedy sice nesvezla, ale alespoň nám za 3 JOD zajistili dopravu taxíkem do Madaby.
V centru města jsme si nejprve doběhli vyměnit peníze do Cairo Bank a po té šli hledat restauraci s Wi-Fi připojením. Netrvalo dlouho a narazili jsme na Caffé shop Ayola nedaleko kostela Sv. Jiří, ke kterému jsme mířili. Restaurace byla doporučována asociací TripAdvisor a opravu nás nezklamala. Jídlo stálo 3,5 JOD - tedy asi 100Kč a dali jsme si kebap v zapečené bagetě, salát , kolu a hranolky. Napsané to nevypadá nic moc, ale chuťově jsme si překvapivě pochutnali, dobyli baterky do foťáku a mobilu a přes Wi-fi napsali první zprávy domů.
Jen co jsme opustili restauraci, odchytnul nás jeden čičmunda, kterého jsme pojmenovali Táfel, přesto že toto jeho jméno je námi dost zkomolené. Zastavil u nás s taxíkem a ihned se vyptával, kam cestujeme a začal nabízet ceny, za které by nás vozil. Po chvilce dohadování jsme se dohodli na 30 JOD za trasu Madaba - Hamamat Ma´In, Dead Sea panoramatic view a Wádí Mudjib. Nejprve jsem si však šli prohlédnout kostel sv. Jiří za vstupné 1JOD - tedy 30Kč jsme si mohli prohlédnou nádherně dochovanou nejstarší mapu Svaté země, která byla ve formě mozaiky sestavena na zemi kostela. Po rychlé prohlídce jsme však už nasedali do domluveného taxíku a vyráželi směrem k Mrtvému moři.
První zastávka byla v nádherném skalním komplexu se čtyřmi vodopády s vodou o teplotě od 40 do 65°C. Zaplatili jsme vstupné, avšak máme pocit, že nás Táfel trochu s cenou natáhnul. Nicméně po převleční do plavek a po vlezení do možná až moc teplého bazénku jsme byli natolik uchváceni, že jsme mu to odpustili. Vodopád pod, kterým jsme se koupali měl asi 15 metrů a z něj se valila voda asi o 50 stupních celsia. Připadali jsme si jak v obří sprše v hotelu a když jsme odešli pár metrů dále, mohli jsme si sednout do bazénku a zase jsme si mohli připadat jak v hotelové vaně. ve vzduchu však bylo kolem 40°C, a tak i když jsme z vody spaření vylezli, mnoho jsme se neochladili. Problémy tak začal mít hlavně Pavel, který přijel do Jordánska jen pár dní po prodělané chřipce a jeho tělo zřejmě ještě nebylo dostatečně silné na takovou zátěž. Několikrát si tedy musel jít schovat do stínu a trochu si odpočinout. To Francek s Petrem dováděli kolem vodopádu a dokonce si šli užít společně s Táfelem i přírodní saunu, která se nacházle přímo za vodní stěnou vodopádu. V malé jeskyni za vodopádem bylo vytvořeno sezení, kde však vydrželi déle sedět jen opravdoví odvážlivci. Místní sem prý jezdí hlavně na jaře a na pozdní podzim, kdy nepanují taková vedra a voda má kolem 40°C. My jsme tu však byli teď a teď jsme si to chtěli užít a musím říci, že opravu a pořádně užili.
Po nakoupení arabského chleba a taveného sýru Veselá kráva, do horších časů v místním obchůdku, jsme opět nasedali do taxíku a pokračovali směrem k vyhlídce na Mrtvé moře. Táfel samozřejmě chtěl šetřit, a tak nám zastavil uprostřed silnice a vyhnal nás na útes, abychom si Mrtvé moře prohlédli z ptačí perspektivy. Zde jsme se nezdržovali dlouho, jelikož pohled byl sice krásný, ale pořád stejný a hlavně Táfel stál s taxíkem v silnici a tak neustále překážel projíždějícím vozům. Zbávalo už jen sjet do nadmořské výšky -400 metrů na silnici táhnoucí se podél Mrtvého moře a následně jsme dorazili do oblasti zvané Wádí Mudjib, kde se mimo vodní elektrárny a vlezu do kaňonu řeky Mudjib nachází i jeden sepcifický kemp, ve kterém jsme se ubytovali. Ubytování se skládalo z betonových chatek s klimatizací. Cena 40 JOD za každého zahrnovala nocleh, snídani a vstup do rezervace Mudjib, kde nás druhý den čekal asi tří hodinový Siq Trail bez průvodce. Ihned po ubytování jsme se vydali vyzkoušet salinitu Mrtvého moře, která je 10x vyšší než běžné moře. Obsahuje totiž 35% soli. Vlezli jsme do vody Mrtvého moře ve nadmořské výšce 420 metrů pod hladinou běžného moře. A po počátečním štípání soli na odřených místech jsme si jen tak sedli do vody a moře nás skutečně neslo, aniž bychom se jakkoliv museli hýbat. Dokonce jsme si také zkusili číst průvodce a přitom se nachat houpat na vlnkách Mrtvého moře a i to nám nečinilo žádný větší problém. Potopit se zde opravdu nejde a strkat hlavu pod hladinu moře je bláznovství, jelikož sůl je schopna Vám vyžrat oči, takže raději pozor i na cákání. Na druhou stranu v moři stejně nic nežije, tak není potřeba se tam dívat. Po omytí v moři jsme museli vystoupat několi metrů výše, kde ještě před pár lety byla hladina moře a kde jsou stále sprchy se sladkou vodou a tam jsme se teprve pořádně omyli. No a jelikož bylo ještě vidět, vydali jsme se omrknout výchozí bod výpravy následujícího dne. Opustili jsme kemp a prohlídli si stanoviště se spoustou map, které leželo jen přes silnici. Na posilnění jsme si dali fantu a vodu celkem za 2 JOD. Při návratu do betonového příbytku jsme se rozhodli vydat ještě jednou k Mrtvému moři - cca 20 metrů daleko, avšak dost strmě dolů. Na pláži byla mimo nás a jednoho španělského páru jedna místní rodina, která vytahovala z pod solí potažených balvanů nějaké smrduté bláto. Následně se s ním mazali po těle, prý pro blahodárné účinky. To jsme si nemohli nechat ujít a poctivě jsme se všichni pomazali taky. U nás to stojí v lékarnách balík a tady ho stačí vyhrabal z pod balvanu. Jak začalo bláto tuhnout, začala nás tahat kůže a bylo nutné zase zalézt do vody a bláto si omít tak, abychom se vyvarovali nějakému tomu cákanci do očí. Pak už jsme si jen tak leželi či jako kbybychom seděli na lehátku a houpali jsme se na vlnách a sledovali jak nad Pelestinou na druhém břehu moře zapadá slunce. Udělali jsme si několik krásných fotek s touto scenérií a šli se opět odsolit do sprch. Následně jsme si sedli na terasu našeho bungalowu, unaveni sledovali postupné stmívání oblohy a mezi tím jsme si klimatizací chladili naši noclehárnu před následující parnou nocí.
3.den pátek 20.9.2013 Wádí Mudjib -> Kalaat El Karak
Ráno jsme vstávali dost časně, už v 5 hodin, když nás vzbudil silný vítr a báli jsme se o věci, které jsme přes noc sušili na terase (ručíky a plavky) [poznámka redaktora: "Momentálě píšu tento deník a mám na sobě si 40 much = very much :-)] Jinak opožděný budíček byl v 7:30, kdy se Petr vehementně snažil konečně vypnout klimatizaci, jež hučela celou noc, abychom se v místnosti neuvařili. Pavel si sešel dolů k moři nasbírat ještě pár výstavních solí, jako suvenýr a v 8:30 už bylo sbaleno a mohli jsme varazit na tůru proti proudu řeky Mudjib. Už tedy s plnými batohy, jsme zasedli do hlavní budovy kempu, kde jsme měli objednanou snídani. Sýr, okurky, vejce, rajčata, čaj arabských chléb a halawa (nic moc zákusek na styl tureckého medu a piškotu). Nutno říci, že jsme si moc nepochutnali, ale alespoň zaplnili své žaludky.
Přešli jsme silnici a u vstupu se odvolávali na Táfela, který měl předešlý den vše domluvit. Nejprve to nevypadalo nadějně, ale pak jim sám zavolal a rázem byl o vše OK, a oficiální vstupenku jsme rázem vůbec nepotřebovali. Batohy jsme si hodili za mrazák s nanuky, jelikož nikde nebylo bepečnějším místo. S sebou do batohu jsme vzali pasy, peníze, telefony a další cennosti a všechny je poctivě zabalili do igelitů a zajistili izolepou, aby se do nich případně nedostala ani kapka vody. Baťůžek, který nesl Petr, a ve kterém všechno bylo sice nebyl nijak chcráněn, ale snažili jsme se být opatrní a zbytečně ho nevystavovat vodě. V místech, kde hrozilo nebezpeční jsme si ho pak podávali mezi sebou, přičemž ho vždycky držel ten, kdo byl na nejbezpečnějším místě.
Cesta vedla proti proudu říčky Mudjib, jejíž proud však zesiloval při každém metru. Koryto říčky se neustále zužovalo, až jsme procházeli serpentinami o šířce cca 4 metry, přičemž kolem nás byli skáli vysoké přes 300 metrů. První překážkou byl kovový žebřík, přes který jsme museli přelézt, abychom obešli jeden menší vodopád. Toto místo bylo ještě relativně v pohodě a podařilo se nám ho zdolat se suchým batohem. Nedaleko nás totiž čekal o poznání těžší výstup. Cesta dále proti proudu vedla jen po překonání vodopádu za pomocí lana s navázanými uzly. Naštěstí skála, po které se vodopád valil nebyla vůbec kluzská a tak jsme ji všichni tři bez újmy pokořili. Klidné postupování jen proti proudu vody však netrvalo dlouho. Přišla další překážka, kde se bohužel zasekla celá skupinka lidí a ještě k tomu se skrze ní chtěli prorvat turisté, kteří se již vraceli z cílového stanoviště zpět. Strávili jsme tam dost času a měli jsme možnost shlédnout hned několik pádů do rozvířené vody. Když na nás přišla řada, překonali jsme peřej a vylezli na balvan, čekalo nás už jen 100 metrů pohodové chůze k cílovému místu. Tím byl asi desetimetrový vodopád, ze kterého se valila voda asi o 30 stupních celsia. Dál už jsme bez vybavení opravdu nemohli. Všimli jsme si však dvou místních kluků, kteří zalézají do nitra vodopádu a jelikož nám zvědavost nedala, museli jsme to také zkusit. Nebylo to jednoduché, ale za pomocí těch kluků jsme se dostali ještě tak o dva metry dále za stěnu vodopádu, kde nebylo slyšet slova díky jeho burácení o okolní stěny.
Cestou zpět jsme si jen lehli do proudu řeky a nechali se vézt vždy k další překážce, kterou jsme však nyní museli pokořit opačným směrem. Těžko říci, jakým směrem byla trasa složitejší. Cestu jsme již znali, avšak možná právě proto podcenili sílu proudu a tak Franckovi málem uplavala bota, Petr si při pádu z valounu narazil bok a Pavla strhnul proud do bubnu pod skálu, kde se pěkně napil. Po návratu na základnu jsme mokré věci usušili a vytáhli batohy schované za zmrzlinovým boxem. Kupodivu tam byly. Dali jsme si posilňující arabských chleba s paštikou a tvarohem (Labneh). Po nasycení a napojení jsme vyrazili k hlavní silnici hledat stop, či autobus na Karak. Chvilku jsme stopovali, avšak nikdo ne a ne zastavit. V tu chvíli však kolem cestovali španělé, kteří spali také v chatkách u moře a ráno jsme je potkali u snídaně. Přestože měli vypůjčené mrňavé autíčko, nacpali jsme se do něj a jen tak tak domáčkli batohy. Ptali se kam jedeme, že oni jedou do rezervace Daná, ale my chtěli nejdřív na Karak, tak jsme se dohodli, že nás vysadí u odbočky ve vesničce Al Mazraa. Svezli jsme se s nimi dobrou polovinu naší cesty a ušetřili tak čas i peníze. Na zastávce v Al Mazře jsme se sotva stačili napít a už nám zastavil kolemjedoucí chlápek s dodávkou, že jestli nechceme svézt. Po dohodě za 10 JOD jsme se nechali dovézt až k hradu Karak, který však leží o 1700 výše, takže celou cestu jsme jen a jen stoupali a spotřeba výdělkuchtivce musela být velkolepá.
Hned po vystoupení ze vozu jsme se vydali směrem k hradu hledat ubytování. Průvodcem doporučený hotel Towers castle hotel nás kupodivu neodradil a za 30 JOD jsme se tu ubytovali. Nebylo však na co čekat, a vydali jsme se rychle k hradu, dokud měl otevřeno. Za symbolické vstupné 1JOD se nás chopil průvodce, který nám hezky vyprávěl o historii hradu, avšak mimochodem nám oznámil, že jeho průvodcovství není v ceně vstupu, a že mu každý dáme 5 USD. Nás však neobalamutil a když jsme namítli a chtěli se tedy domluvit na ceně 1 JOD, nesouhlasil, ale s úsměvem se s námi rozloučil. Hrad měl sedm pater avšak dosti poničených a my jsme ho procházeli postupně od spodu nahoru, až jsme narazili na skupinku čechů. Následně jsme sešli dolů do muzea, kde jsme se podepsali a prohlédli si historické artefakty a půdoris města Karak. Po prohlídce jsme se došli napít na pokoj a pak pokračovali v prohlídce samotného města. Hlavně jsme chtěli najít měsitu a nějaký ten supermarket na doplnění zásob. Pivo však stálo 3 JOD, což za půl litrovou plechovku, ikdyž s 10% alkoholu, je vcelku hodně. Jedno jsme si tedy dohromady dali a pokecali s místníma klukama. K večeři jsem si dali místní Maklube s rýží, arabský chleba a salát ala mezze (6JOD na osobu). Pavel po jídle pospíchal do hotelu na záchod a ostatní ho pak doběhli. Večer jsme pak trávili sledováním Al Džazíry v TV a počítáním peněz. V noci nás však ještě vzbudilo klepání plechu z vedlejší autodílny. V půl 11 navíc začal i řezat rozbruškou nějaké části nárazníku a to už nás dopálilo a byli jsme nuceni na něj z okna halekat. Naštěstí nás slyšel a pochopil, že si to má nechat na ráno.
4.den sobota 21.9.2013 Kalaat El Karak -> Daná -> Wádí Musá
Ráno jsme vstali podle budíku a vyrazili jsme s klíčkem k recepci. Recepční měl však zamčeno, a tak jsme ho museli dost nevybíravým boucháním na dveře a výlohu budit. On si spokojeně spal na dlažebné podlaze pod stolem, a my ho né a né vzbudit. Když se to povedlo, celej nakřivo vstal a divil se, co se děje, proč ho budíme. Jak byl ještě rozespalý, vyrokovali jsme na něj, že pokoj byl bez balkónu, a že nás budil soused, takže mu dáme jen 27 místo 30 JOD. Rychle se otřebal a důrazně sdělil, že to teda ne!. Dobrá, dali jsme mu tedy 30 a zeptali se na nádraží mikrobusů, které jezdí do Táfíli, kam jsme se potřebovali dostat. Následně jsem si koupili arabský chleba v pekárně, kde jsem však naneštěstí narazili zase na majitele hotelu, který nás opět oškubal. Prodal nám 6 kousků chleba za 1 JOD a přitom jsme posléze zjistili, že 0,25 JOD stojí celý cca 30kusový balík. Na nádraží jsme se 3x ptali, který minibus jedo do Tafíli a pak nastaly tři hodiny čekání na ne příliš luxusním místě. Asi po 1 hodině jízdy jsme dorazili do Tafíli a řidič se nabídnul, že nás hodí až do Daná. My jsme chtěli ale přímo do Rummana campu, kde je výchozí místo tracků. Nakonec jsme se dohodli tak, že jsme přesedli do jiného mikrobusu a za 15 JOD po smlouvání jsme se nechali dovézt až na místo. Bylo zhruba poledne. Při vstupu bylo nutné uhradit poplatek + 16% daň za vstup do parku. Celkem 24 JOD. Pavel však vytáhl kartičku zdravotní pojišťovny a odkazoval se na slevu pro studenty (50%), a jelikož prodavač neuměl latinku, viděl jen znak zdravotnictví, tak Pavlovi a nakonec i Franckovi uvěřil, že jsou studenti Vysoké školy zdravotní, a že jsou dokonce spolužáci. Takže tady jsem zase na Jordánce vyzráli my. Ve 12.20 odjížděl zelený náklaďáček od vstupu dolů ke kempu a my se s ním svezli. Tam jsem si odhodili batohy a vydali se na trasu na nejbližší kopec, kde jsem mimo směsi žuly, pískovce a vápence mohli sledovat úchvatné pohledy do Wádí Al Araba. Po tůře jsem zase batohy nabrali a ve stanech jsme tu noc trávit nechtěli, tak jsme kopili vodu na cestu a nechali se odvézt zpět ke vstupu. Tam jsme si chtěli zavolat taxík, jelikož žádný jiná doprava zde není a nikoho stopnou nešlo, ale cena byla dost přemrštěná. Po usmlouvání na 30JOD, jsme čekali a čekali, ale slibovaný taxík nejel a nejel, tak jsme se rozhodli vydat sami na 6km dlouhou cestu k hlavní silnici, obtěžkáni 12kg batohy. Ušli jsme dobrou polovinu a zastavilo nám auto firmy Petra night tours 2, kde seděl Rami a s úsměvem nám nabídl, jestli nechceme dovézt do Wádí Musá, za 30JOD, určitě byl domluvený s chlápkem od recepce. Nám nezbývalo, než kývnout. Tady zase vyhráli Jordánci. Rami totiž stejně služebně do Wádí Musá jel a tyhle peníze mu šli do kapsy. Jen ve Wádí Musá, nás vyložil před městem, aby nikdo nezjistil, že nás vezl. Naštěstí měl ve voze reklamní lahve s vodou a wi-fi signál, tak jsem čas využili alespoň k odeslání zpráv domů.
ve Wádí Musá jsme se hned odebrali podle mapy v průvodci k hotelu Valentine Inn, který je zde doporučený jako nejlespší a nejlevnější ubytovnání pro baťůžkáře. A tam po dobytí baterek a odpolední kávě jsme se rozhodli ubytovat na střeše hotelu. Recepční nás sice asi hodinu přesvědčoval, proč chceme na střechu, že je večer zima, ale my si nedali říct a chtěli jsme soukromí. Batohy jsme si tedy hodili na střechu a vyrazili jsme na obhlídku města. Koupili jsme vody, pálivou omáčku, chleba a lahnech na následující den. Noa protože ještě do večeře, kterou jsme si na hotelu zaplatili zbývali ještě dvě hodiny, dali jsme si vodní dýmku, neboli šíšu. Večeře byla sice velkolepá ala švédský stůl a opravdu jsme se nacpali, jen ta chuť nebyla úplně super. Ve 20.55 jsme ulehli na střeše na matrace a pod deky a v 19,4°C se chystáme spát. Fouká celkem nepříjemný vítr, jinak klid bez broušení a vrtání. V noci ale nakonec přituhlo a do rána jsme se docela klepali, teplota spadla na 15,5°C a při tom větru teda žádná sláva.
5.den neděle 22.9.2013 Wádí Musá - Petra
Ráno začalo pro nás ve 4h nechtěným budíčkem - muezíny, kteří z několika mešit v okolí halekali své modlitby. Zima byl druhý problém, ale nějak jsme to do 6:30 přečkali a kokrhající budík nás vyslal na rychlé obléknutí, sestopení ze střechy a vyhlížení hotelového autobusu, který vozil své ubytované ke vstupu do Petry. V 7.10 přišel starší beduín a dovedl nás k autobusu, jelikož cesta k hotelu byla právě v rekonstrukci, tak jsme nemohli nastupovat přímo u něj. Po 10 minutách jízdy z kopce jsme vystoupili před vstupní branou a vstupné nám vyrazilo dech. 50 JOD na den, 55 JOD na dva dny, nebo 60 JOD na tři dny. To je tady síla, rozhodujeme se zachovat si rozpočet 50 JOD na den a vstupujeme do kontrolní brány, za kterou se o nás perou nahaněči na jízdu oslem či koněm k Síqu, což je skalní úžina asi po 2km , která vede do města Petry. My jsme však všechno zvládli dle mapky, kterou jsme dostali při vstupu a cesta Síquem byla úžasná, na stěnách byly ještě k vidění zbytky zvětralých soch či vodních kanálů, které měli do města přivádět vodu. Když se pak před námi zjevila Pokladnice- nejslavnější stavba celé Petry, byla to nádhera. Naštěstí jsme vyrazili brzo, bylo málo lidí a ještě díky nepokojům v Sýrii a Egyptě moc turistů nedorazilo. Mohli jsme si tedy pokladnici vklidu prohlédnout a nafotit. Dále pokračovala Fasádová ulice plná hrobek, dále Divadlo z roku o, a Kolonádní ulice s několika dochovalými sloupy a Velkým Chrámem ve jehož stínu jsme si dali snídani ve stylu arabský chleba a pálivá omáčka. Po prohlídce muzea jsme pokračovali kolem oslíků vzhůru ke chrámu Ad Dér - druhá nejslavnější stavba areálu. Tam jsem strávili dost času i na vyhlídkách na hluboké údolí Al Araba a pózovali jsme na útesech. Po návratu do centra města jsme se po obejití pevnosti El Habis v jedné jeskyni nedaleko chrámu Odštípnutého štítu naobědvali. Opět arabský chleba, chili omáčka, Labneh a tavený sýr. Čas 14:30 hlásili Petrovi hodinky a my pokračujeme dále k Renesanční horobce, Hrobce Římského vojáká, Trikliniu, Zahradní hrobce, Lví fontáně a dále stoupáme po schodech až k nádhernému výhledu na samý vrchol skály. Po cestě bylo naštěstí málo turistů a dost beduínů, kteří prodávali vodu jen za 1 JOD, aby vůbec něco prodali. Cestu zpět Síquem jsme si už odtrpěli, jelikož jsme měli v nohách asi 16km. Na mikrobus jsme u vstupní brány pak museli ještě asi 20 minut počkat. V hotelu jsem se v naší soukromé koupelně na střeše osprchovali vrstvy špíny a namazali si spáleniny a vyrazili do města na Kebap. Ten stál 1,5 JOd, ale nebyl nic moc. Ještě jsme tedy zašli do pekárny nakoupit chleba a nějaké sladké pečivo, ale byla to pálka. Cestou jsme narazili i na banku a vyborné pití z dovozu ze Saudské Arábie ve stylu džusu a kompotu prodávané v plechovce. Po návratu do hotelu jsme nabili opět všechny baterky a plně využili wifi signál a se západem slunce nad Petrou se Pavel právě přes Skype dozvěděl, že Romča (manželka) si doma pořídila nějakého Ferdu, tak se snaží zjistit, copak to doma je za nové zvířátko. Byl to pes.
6.den pondělí 23.9.2013 Wádí Musá - Petra
Vstáváme opět v 6:30 ale tentokrát už připravení na noční halekání i zimu. Teplota však nám nebyl vlídná a klesla ke 14°C. Po stejné dopravě ke vstupní bráně Petry a následně i Síqu jsme měli v plánu pokračovat Malým Síquem po severní části komplexu, tam nás však nepustili, prý kvůli naší bezpečnosti. Tak jsme museli selý areál obejít znovu kolem Pokladnice a Fasádové ulice, kde jsme teprve zabočili ke Korintské hrobce, Hedvábné hrobce a Urnové hrobce, kde jsem si dali snídani se složením jako včera. Po té jsme vystoupali na skálu a po pár kilometrech se dostli na útes, jež se nachází přímo nad Pokladnicí. Beduíni tady měli i přístřešek, ale žádný s nich tu nebyl. Dali jsme si tu oběd v našem stylu a kochali se pohledy dolů na Pokladnici a miniaturní turisty. Po nabažení jsme se museli vrátit stejnou cestou až k hrobce Sixtinus FLonercius a dále údolím podél beduínů až k malému Síqu, kam jsme sice zalezli, ale přes popadané kameny jsme nechtěli ristkovat delší tůru. Prohedli jsem si tam skalní svatini a pokračovali dále směrem na Moghar Anassara, kde jsme vylezli po menší skále a objevili se u hrobky 626. Tam jsem si museli z rozbitých částí tabule složi její název a pak jsem prolézatli a slézal po skalách a postupně objevovali další téměř nenavštěvované hrobky. Tady nebyli ani beduíni, jen my tři a spousta písku, skal a černých koz. Dále jsme pokračovali přes poušť až k Turkménské hrobce, kde jsme však museli překonat plot oddělující zahradu, kde pěstovali ovoce. Přes zbytky kostela jsme se pak vydali zpátky a kupodivu jsme nedaleko Pokladnice opět narazili na naše dva známé - pár ze Španělska - to je náhoda. Zničení jsme u vstupu do areálu po 15km zjistili, že autobus jede až za dlouho a tak jsme si ještě přidali a 1,6km dlouhé stoupání městem jsme měli navíc. Při první příležitosti jsme si koupili něco k pití za rozumnou cenu a pokračovali ke kuřeti na grilu. Chtěli za něj však 7JOD, což nám přišlo trochu moc a tak jsem raději našli autobusové nádraží na následující den. Petr už nechtěl večeřet v hotelu a tak si dal snack za 2JOD a kebap za 1,5JOD, ale nakonec mu to stejně nestačilo a najedl se se všema v 19:30 na hotelu. Vydatnou večeři jsme zapili několika free, tedy zdarma servírovanými čaji a šlo se znovu na střechu...
7.den úterý 24.9.2013 Wádí Musá -> Wádí Rum
Valentine Inn opouštíme v 6:20 a nastupujeme do středně velkého autobusu za 7JOD. Cestujeme až do vesnice Rum, kde se nás ujímá Ahmed Mohamed neboli Mahmút. Zde k nám přistupuje ještě kolega cestovatel 31 letý japonec z Tokya Got-Haj. Nejpve džípem vyrážíme k Lawrencovu pramenu, kam stoupáme po schodech a nakonec vidíme jen zelené jezírko plné černých koz. Pak se přesouváme k průrvě Al-Khaznech. Tam si po prohlídce štěrbiny dáváme u beduínů za 1JOD výborný čaj s mátou. Dále jsme pokračovali červenou pouští kolem malého skalního okna k velkému, které se názívá skalní most Um Fruth. Na ten jsme si mohli dokonce i vylézt, ikdyž opatrnost byla potřeba. Most byl totiž ve výšce asi 12ti metrů. Následoval Lawercův dům, nebo spíše jeho údajné zbytky a skála nápisů, kde byli vyobrazené rytiny velbloudí karavyn z doby Nabatejců. Po siestě v beduínském stanu jsme ještě stihli Lawercův kaňon nebo také kaňon Burrah a také jsme stihli vylézt na písečnou dunu a následně skálu s úchvatným výhledem na část pouště. Po další siestě nás už vezl Mahmút a jeho 16ti letý bratr, který vůz řídil, na západ slunce na jednu menší skálu. Vysadili nás tam a si 1,5h jsme sledovali západ slunce a oni dva zatím sbírali po poušti suché keříky, kterými by pak zatopili oheň ve beduínském stanu. Po západu slunce nás naložili a ve stanu roztopili oheň. Po chvili Mahmút naložil do pekáče kuřecí maso, brambory, rajčata a koření, zabalil do alobalu a položil do rozžaveného ohně. Asi za hodinu byla večeře hotová a byla výborná. S pohledem na nočí oblohu a neskutečné množství hvězd jsme si pochutnali. Dostali jsme také sladký čaj na závěr. Když jsme si pak sedli kolem plápolajícího ohně a chtělo se nám spát, dorazili kamarání beduíny a hráli na kytary, zpívali a povídali. Je pravda, že také kouřili haší - něco jako hašiš, ale my usnuli jako nemluvňata.
8.den středa 25.9.2013 Wádí Rum-> Aquaba
Po rychlé snídani vyrážíme ještě obaleni dekami do města Dísa, abychom stihli autobus do Aquaby. Naštestí nám ho za jízdy kluci stopnuli a my za 2 JOd mohli po přeskládání pasažérů pokračovat do Aqaby. Bylo totiž nemyslitelné, aby muž seděl vedle ženy, která není jeho manželkou. Hned po příjezdu do bezcelní zóny pobřežního města Aquaba jsme sháněli Wifi, abychom se ozvali domů, ale marně. Sehanli jsem si alespoň kancelář firmy Jett, odkud jezdí autobusy do Ammánu. Za 8,8JOD jsme nakoupili lístky a do následujícího dne jsme mohli být v pohodě. Došli jsme pěška k hotelu Ammar, kde jsme si za 20 JOD sehnali ubytování odpovídající kvaliti, ale super výhledu, balkónu a strategického místa. Nepochopitelně nám však tady asi půl hodiny kopírovali pasy a kopírku měl o dva bloky dál. Pak ten bláznivej recepční nakonec pasy vrátil a nemohl se odlepit od Pavlovi fotky a neustále říkal: "beatiful". Takže nám byl jasné, že i v muslimské zemi žijí čtyřprocentní... Převlékli jsme se a vyrazili na veřejnou pláž. Tam jsme se vykoupali, potápěli a udělali pár fotek podvodním foťákem v Rudém moři. Cestou nazpět jsme si koupili každý jedno plechovkové pivo Petra a Amstel za 1,5 JOD, tedy za polovinu, než v Karaku. Piva jsme splolečně vypili na balkóně, abychom nikoho nepohoršovali. Dostali jsme však hlad, tak jsem seběhli dolů, pod balkon, kde nám voněla kuřata a dvě jsme si hned koupili za celkem 10JOD včetně kečupu a ar.chleba. Totálně jsme se přejedli a vyrazili setřást pupky na odpolední obhlídku města. Došli jsme až k přístavu rybářů, kde se také tyčí obrovská Jordánská vlajka a místní muzeum. Cestou zpět jsem nakoupili pár suvenýrů za zatím nejvýhodnější ceny a šli jsme sbírat další síly na postel do hotelového pokoje. Další síli dorazili až po setmění, tak jsem se opět vydali do města, Petr se nachal oholit, nakoupili jsme nějaké čaje, a k večeři ještě šavermu za 2JOD, kterou jsme pak dojídali na balkoně.
9.den čtvrtek 26.9.2013 Aquaba - Ammán
Ráno začalo vtipem, který se po zkušenostech nabízel: Byl takhle jeden Rus (Pavel), Američan (Petr), a Švýcar (Francek) v Jordánsku. Ano takhle si nás místní pletli :-) Ranní probuzení nebylo úplně svěží. V noci bylo vedro a tak jsme hned ráno místo sprchy vyrazili na pláž. Při obcházení recepce nám teploušek říkal, že ubytování máme jen do 12h. Ujistili jsme ho, že do 10h jsme fuč a pkračovali k moři. V moři jsme se tedy ocákli, ale moc neplavali, protože tý mořský havěti tam teda bylo až až. Kolem pul 10 jsme za výhodnou cenu nakoupili plechovková pitíčka a na pokoji je poctivě zabalili, aby vydrželi let. V 10:15 jsme opouštěli hotel, ale na recepci nikdo. čekali jsme 10minut, ale nikde nikdo. Protože nás už ale tlačil čas, nechali jsme klíče a 18JOD na stole (měli jsme platit 20JOD, ale neměli jsme přesně a víc jsme mu nechávat nechtěli) a pospíchali jsme ke stanovišti autobusu. Dorazili jsme právě včas. Luxusní autobus měl i svou stewardku, která nám nosila pití, kahve, či presso, a cestu do Ammánu jsme si užívali. Vše pak stálo 0,5 JOD. Asi po 2hodinách jízdy nás zastavili policajti a půl hodiny nás zdrželi, jelikož nějaký kluci prý obtěžovavali v autobuse nějakou paní. Ona tedy neváhala a zavolala policii, která to šla řešit. Po příjezdu do Ammánu jsme si dali s plnými batohy tedy dost do těla. Nachodili jsme tam asi 13km. Nejprve přes Hussejnovu a Abduláhovu mešitu a přes centrum a bleší trh s onošenými botami, jsme pokračovali na jeden ze sedmi Ammánských pahorků, kde se nachází citadala. Pahorek jsme však netrefili a místo toho jsme se dostali do tisícischoů v chudinské čtvrti a zakotvili až u mešity Abú Darwiš. Tam jsme odpočívali po výstupu, ale otravovali nás tam místní kluci. Naštestí párk mladíků zavelelo a odehnali je od nás. Dali jsme se s nimi do řeči a nakonec jsme se s nimi vydali zpět přes centrum do milionářské čtvrti a moderní ulice Rainbow street, plné barů , diskoték a ambasád, kam se chodí mladí bavit. Anglicky uměl sice jen jeden z pěti mladých palestinců, ale dorozuměli jsme se. Na prvním kruhovém objezdu jsme se rozloučili a pokračovali dál směrem k barevně osvetelenému hotelu El Royal. Pavel už si dal starou placku s kečupem, protože už umíral hlady, ale hned na dalším kruhovém objezdu byl proslulý krámek Reemy coffe se Šawermou, kde se prý sem tam stavuje i sám Jordánský král. 1 kebab stál 0,85 JOD. Tedy asi 25 Kč. a frota byla neustále až do silnice i v půl 9 večer. Okolo 9 jsme dorazili ke třetímu kruhovému objezdu, kde už bylo krásně vidět hotel Royal z blízka. byl tu i krámek s jedním palesticnem, tak jsem si koupili pití a dali se s ním do řeči. On prodával Samsung elektroniku a seděl si tak na chodníku a vyprávěl, jak to v jeho zemi chodí. Seděli jsme tady až do půl 11, pak si stopli taxíka, a po chvilce smlouvání jsme se dohodli a nechali se odvézt na letiště za 18 JOD. Chtěl sice 20, ale Pavel mu vysvětlil, že buď 18 nebo nic. Tak souhlasil idkyž to pak ještě zkoušel a na truc nám pustil na plný pecky hudbu z jeho repráku, který zabíral 2/3 celkého kufru.
Po 40ti minátch natřásání vnitřností jsme vystoupil na letišti královny Alia, zabalili si batohy do folie a čekalo nás ještě čekání do půlnoci na odbavení. Dali jsme si ještě poslední placku s kečupem a po odbavení batohů, jsem dokoupili za poslední dináry pár suvenýrů a čekali v ukrutně vychlatené místnosti na odlet.
10.den pátek 27.9.2013 Ammán -> Praha
Let domu byl opět přes Istanbul, kde jsme se však moc nemuseli zdržovat a odpoledne jsme už byli v Praze na letišti.
|