cestovatelé: Pavel Chlum (Pavel), Petr Kvarda (Petr), Lukáš Macoun (Lukáš), Petr Jung (Mango), Věra Plašilová (Věra)

Samotný nápad cesty se uskutečnil vlastně už na naší první cestě mimo Evropu. V únoru 2009 seděli totiž tři z nás - Pavel, Petr a Mango u hotelového bazénku v Beruwalle na Srí Lance, opalovali se a jen tak začali uvažovat. „Kam příště?“ Netrvalo dlouho a napadla nás země vzdálená od Evropy zhruba stejně daleko, avšak opačným směrem. Původně bylo v plánu jen Mexiko, ale postupem času jsme začali plánovat cestu a naše představa se mírně změnila. Stále více nás začali uchvacovat mayské stavby. Postupem doby náš zájem o ně stoupal, až nakonec jsme se rozhodli trasu podřídit výhradně jim. Mango čerpal zkušenosti od svých rodičů, kteří tam jeli na jaře 2010. Petr s Pavlem zase podle knižních průvodců a internetu. Mango tuhle cestu slíbil své dlouholeté přítelkyni Věře, a tak poprvé s námi na cestu vyrazila žena. Na poslední chvíli se k nám ještě přidal spolužák Lukáš, se kterým jsme měli již dříve spojené zážitky z evropských cest. Suma sumárum, tedy pět lidí a 18 dní ve Střední Americe.
Letenky, po dlouhém váhání, nakoupili Pavel s Petrem 13. září 2010. U lahve vína na terase domu Petrových rodičů zvažovali postupně několik kombinací letů. Přes Madrid, Amsterdam nebo Chicago. V původní verzi byla trasa dokonce s odletem z Ciudad de Guatemala či z Tegucigalpy, hlavního města Hondurasu. Cenové nabídky však v těchto případech převyšovali naše finanční možnosti. Let, který jsme nakonec vybrali a nakonec i zaplatili, nám vyhovoval právě především finančně. Naproti odletu z Guatemaly, Hondurasu, popřípadě Salvadoru vyšel o polovinu levněji, než návrat ze stejného letiště Cancún.

1. den pátek 4. 3. 2011 Praha – >Mexico City

O půl roku později započala naše cesta velice brzo. Ve 3 hodiny ráno přijeli Mangovi do Košťálova, aby vyzvedli Petra a po 15 minutách v Lomnici nad Popelkou Pavla. Řídil Martin Pánek, který služební auto nešetřil, a tak nás vysadil na letišti už v 5 hodin ráno. Lukáš dorazil v 6:05 a společně se pak vydali na check in. Doklady obdrželi všichni v pořádku, mimo jedné podstatné drobnosti. Mangovi nedostali boarding pas z Mexika city do Cancúnu a museli si ho obstarat později.
Let z Prahy do Paříže trval něco přes hodinu a během letu byla podávána snídaně. Při přestupu na letišti Charlese de Gaula jsme byli nuceni použít dva druhy dopravy. Nejprve nám trvalo několik desítek minut dostat se do správné části terminálu. Později nás autobus zavezl k protějšímu terminálu, odkud jsme posléze měli odjet bezpilotním vlakem. Tlačenice se naštěstí nekonala a přesun nadzemním soupravou byl velice tichý a rychlý. Po vystoupení na správném terminálu a nalezení brány totožné s údajem na letence následoval dvanáct a půl hodiny dlouhý přelet do Mexiko city. Jen co letadlo společnosti Aero Mexico vystoupalo do výšky 10 kilometrů, začal se podávat oběd složený z kuřecího masa a rýže. K pití nám nabídli limonádu, pivo, ale i tradiční mexickou tequillu.
Když se letadlo dostalo nad Atlantský oceán, jakoby se zastavil čas. Pod námi bylo vidět jen modré moře s bílými čmouhami od překlápějících se vln. Během letu se dal Petr s Lukášem do řeči se stewardem jménem Pedro Perez a ten nám doporučil prohlídku centra Mexiko city. Během cesty se Lukáš možná i díky pár sklenkám tequilly otrkal a dal se do rozhovoru i s Angličany sedícími na sedačce před námi.
Ve 2:40 aktuálního času pro Mexico City zapisoval Petr postřehy z cesty. Další část letu utekla celkem rychle těm, co usnuli i přes to, že po celou dobu svítilo slunce. Letadlo letělo západním směrem a tedy stále se sluncem v zádech. Celkem nás sluneční svit doprovázel neuvěřitelných 19 hodin v kuse. Zhruba v polovině letu jsme mohli z okénka obdivovat zamrzlý oceán v blízkosti kanadského poloostrova New Foundland. Přelétli jsme USA nedaleko východního pobřeží, a pak přistáli na letišti Benito Chuaréz v Mexico city kolem 17 hodiny.
Letiště je pojmenováno po významném mexickém reformátorovi a leží v nadmořské výšce 2240 m n. m. nedaleko centra města. Zajímavostí je, že i celé hlavní město má minimální nadmořskou výšku 2000 metrů nad mořem, kolem něj jsou ale vysoké hory o výšce až 5000 metrů. Základ města tvoří oblast, kde se nacházelo jezero Texcoco. Vzhledem k velmi těžkým geografickým podmínkám je v této oblasti častá seizmická aktivita. Vlivem jílnaté měkké půdy a její drolení následkem proudění podzemních vod je oblast kolem města často zaplavována. Mexico City je po světě známé pro obrovské sociální rozdíly. Západ města je rájem boháčů. Právě zde mají své vily, které jsou lemovány parky a příjemným prostředím. Na druhé východní straně města lidé trpí hladem, nemají dostatek pitné vody a je zde enormní nezaměstnanost.
Po našem vystoupení z letedla následovala kontrola dokladů a odevzdání vyplněných příjezdových karet. Ty jsme vyplnili už v letadle. Když jsme vešli do příletové haly, zjistili jsme, že s sebou táhneme batohy, které jsme měli nechat uvnitř na transit do Cancúnu. Nějakou dobu jsme hledali kam je dát a asi po 20 minutách jsme je zanechaly na přepážce u jedné zaměstnankyně letiště. Paní nám všechny naše dotazy odkývala, ale batohy po páse nikam neodjely. Lukáš se ještě znovu španělsky zeptal, zda je vše v pořádku a paní opět odkývala a odpověděla "si". Chvíli jsme to tam ještě kontrolovali pohledem, ale batohy se stále nehnuly. Znovu jsme se už ptát nechtěli a tak nám nezbylo nic jiného, než paní důvěřovat. Věřili jsme, že je paní opravdu odešle správným směrem do Cancúnu. Prodrali jsme se tedy davem lidí směrem k východu z haly a vydali se poznat nejlidnatější město na světě.
Lukáš se rozmluvil španělsky a domluvil nám taxi do centra. Vybrali jsme si velký černý osmimístný taxík s koženými sedačkami. Cesta do centra byla zajímavá, ale pomalá. Na hlavních silnicích se tvořili kolony a řidič ze zkušenosti několikrát odbočil mezi domy a nějakou zkratkou se posunul o pár míst vpřed. Asi po 20 minutách jsme dorazili do cíle. Nechali jsme se odvézt na náměstí Zócalo (neboli Plaza de la Constitución), kde se nachází mnoho historických budov. Toto náměstí je ve světě s rozlohou 240x240 metrů druhé největší, hned po Náměstí Nebeského klidu v čínském Pekingu.
Kromě jeho historického vzhledu a rozlohy zaujme i budova Národního paláce (GOBIERNO FEDERAL DE LOS ESTADOS UNIDOS MEXICANOS) postavený v roce 1850, kde sídlí prezident a ministerstvo financí. Dominantou náměstí je však CATEDRAL METROPOLITANO se sousedním kostelem SAGRARIO METROPOLITANO, tvořící harmonický celek. Někomu by se mohlo zdát, že nestojí zcela rovně. Ano je to tak, díky měkkému podloží celého Ciudad de Mexiko, se tato stavba stále propadá do země a naklání se.
Naše první kroky vedli přímo přes náměstí směrem ke katedrále, kterou jsme znali z cestopisných pořadů v televizi. Na vydlážděném středu náměstí se zrovna konala demonstrace. Pestrobarevné nápisy v barvách státní vlajky vysely, kde se dalo a hrstka demonstrantů vykřikovala zřejmě protivládní hesla. Pro nás to byla zajímavá podívaná a z pohledů na relativně poklidnou demonstraci nás rušil jen hluk projíždějícího metra, který byl slyšet z větracích průduchů mezi dlažbou. Konečně jsme se dostali až ke katedrále a k našemu potěšení byla ještě otevřena a bez vstupného. Vešli jsme dovnitř a v klidu poslouchali modlitby místních, klanících se před zlatým oltářem. Potichu jsme obešli všechny zajímavosti a snažili se rozlouskat několik nápisů ve španělštině. Bylo nám povoleno i fotografovat, jen blesk musel zůstat zavřený.
Po opuštění katedrály jsme se přesunuli hned do vedlejšího kostela a museli se doslova protlačit dovnitř. Tam nás učarovala nejen spousta zlatých či pozlacených částí kostela, ale především atmosféra, kterou jsme tam všichni cítili.
Když jsme kostel opustili, venku se už setmělo. Začali svítit pouliční lampy a také stánky prodavačů taccos a jiných pochutin. Prosmýkli jsme se kolem hombreho s flašinetem, který žebral nějaké ty dobráky a pokračovali podél kostela kolem prodavačů různých náramků, deček, svatých obrázků a jiných drobností. Náměstí jsme opustili vstupem do ulice Tacuba. V této ulici byl opět dost velký ruch. Nachází se zde spousta různých obchůdků, kaváren, hospod, ale také banky, nebo muzeum. To jsme minuli zhruba v polovině ulice. Jmenuje se Museo del ejército y fuerza aérea mexicanos, neboli Muzeum armády a letectva. O pár metrů dále jsme narazili na pouliční kytaristy a zpěváky, kteří doslova zabrali jedu z uliček ke svému projevu. Spousta lidí se zde zastavovalo, chvilku poslouchalo, či jim hodilo nějaké to peso. Na druhé straně ulice jsme dorazili k budově Museo nacional de arte (muzeum národního umění), před kterou stojí socha muže na koni. Ta má podobné rysy jako socha sv. Václava na Václavském náměstí v Praze. Vystaveno je v muzeu přes 3000 děl od 16. stol. po revoluci v roce 1950. My jsme však otevírací dobu do 17:30 bohužel nestihli, a tak jsme pokračovali ulicí dál směrem k TORRE LATINO AMERICANA. TORRE LATINO AMERICANA. Tento mrakodrap byl postaven jako vůbec první v tomto městě a stále je třetí největší věží. Postavený byl v roce 1956. Přežil několik zemětřesení, v noci nám pak červeně zářil jako orientační bod.
Nedaleko této věže stojí nádherná stavba PALACIO DE LAS BELLAS ARTES - neboli Palác krásných umění. Je to krásná secesní stavba z roku 1934, kterou jsme spatřili náležitě osvícenou reflektory. Bohužel kvůli měkkému podloží se za těch pár let propadla do země až o 4 metry. Uvnitř se nalézají umělecké kousky především z oblasti střední Ameriky. Další památky, které jsme zahlédli, byly kláštery IGLESIA DE LA SANTA VERRACRUZ, či IGLESIA DE SAN JUAN DE DIOS. Oba dva stojí v jednom bloku na náměstí ALAMEDA.
Poté jsme měli trocha shánění s taxi nazpět, ale po krátké době, kdy byl Mango už hodně nervózní, se Lukáš zeptal taxikáře stojícího opodál. Zkoušel se ho přesvědčit, aby nás pět vzal na letiště, přesto, že jeho taxík bylo pouze pětimístný. Trvalo mu to, ale nakonec souhlasil. Samozřejmě si něco, za riskování pokuty, přihodil a nás pět se vměstnalo do taxíku. Cesta na letiště nás stála 180 mexických pesos a přestože jsme byli v autě namačkaní, cesta celkem rychle utekla.
Na letišti jsme se opět odebrali přes odbavovací přepážky až k letadlu a následoval už jen krátký noční přelet do Cancúnu. Let trval asi jeden a půl hodiny, které jsme po většinou prospali. Vzbudilo nás až kapitánovo rozsvícení v letadle a klesání k letišti pár kilometrů jižně od Cancúnu. Na runway jsme dosedli kolem jedno hodiny ranní místního času.

2. den sobota 5.3.2011 1:50 místního času, Cancún – > Tulum

Po příletu do Cancúnu jsme prošli už jen malou kontrolou a čekali, zda batohy z Mexico city opravdu dorazí. Naštěstí dorazili všechny a v pořádku a my je mohli odmotat ze strečové fólie a nahodit na záda. Vždy batohy balíme na přelet do folie. Ta totiž brání většímu poškození během nešetrného zacházení personálu letišť.
Vstoupili jsme do příletové haly a hned se na nás nalepili místní hombres nabízející taxi. Byli neodbytní a vymýšleli si všechno možné, jen abychom s nimi odjeli. Dokonce nám tvrdili, že námi, přes internet, zamluvený odvoz přímo z letiště už dávno odjel. My jsme jim ale na špek neskočili a sháněli jsme dál u východu z letiště námi rezervovaný Cancún Shutlle. Nemuseli jsme ani dlouho čekat. Přestože, jsme ho měli objednaný až na 3. hodinu ranní, řidič tam už na nás čekal. K našemu údivu jsme tedy odjeli hned a přímou cestou rovnou do Tulumu.
Na místní „terminal de autobuses“ jsme v klidu přijeli zhruba ve dvě hodiny ráno. Čas, který bychom trávili na letišti, jsme ale museli přetrpět na osvětleném ostrůvku místního terminálu v Tulumu. Sice to nebyl žádný zázrak, ale byly tam záchody, otevřená pokladna s prodejcem jízdenek a dokonce i bufet s jídlem a pitím. Po chvíli čekání jsme zjistili, že hned vedle je ve 3h ráno otevřený obchod s potravinami. Nakoupili jsme něco na chuť a dále odpočívali. Časem jsme i konstatovali, že tahle zastávka byla bezpečnější než letiště v Cancúnu. K našemu příjemnému překvapení bylo i volně přístupné wifi připojení. To nejvíc využili Petr s Mangem, kteří čas trávili surfováním po internetu a psaním SMS zpráv.
Ihned po svítání šlapeme pěšky po hlavní třídě ke kanceláři, která pořádá výlety do místní přírodní rezervace. Ta je zapsaná na seznamu UNESCO s názvem SIAN KA'AN. Ke kanceláři sídlící hned u hlavní silníce (Carreterea federál 307) jsme dorazili asi 45 minut před otevírací dobou. Na dveřích jsme se nejprve nic nedočetli a tak jsme zkusili čekat, zda neotevřou v sedm hodin. Hned vedle začala místní seňora rozbalovat takový místní fast food. Starší paní rozbalila asi 50 různých misek s omáčkami, papričkami, nálevy a masovými směsmi. Po chvilce začala smažit vajíčka, opékat tortilly a přihřívat kuřecí maso. Petr s Věrou neodolali a zkrátili si čas snídaní. Oba dva si dali tachos s různou kombinací omáček. Petr samozřejmě neopomněl ochutnat místní pálivou papričku chalapeňos, která je pálivější, než čekal. Celkový požitek z jídla pak Petr ohodnotil: "Bylo to pálivý, ale dobrý". O pálivosti jídla nebyl pochyb, po třetím kousnutí se mu na čele vyrojilo několik kapek potu. V relativně chladném ránu bylo všem jasné, že z tepla to určitě nebylo.
V sedm hodin zaměstnanec agentury skutečně dorazil a my jsme mohli zamluvit exkurzi na druhý den. Složili jsme polovinu ceny jako zálohu a rozhodli se první den strávit prohlídkou Mayské památky Tulum. Batohy nás však dost tížili, a tak jsme chtěli nejprve najít hotel, kde bychom si je odložili. Vydali jsme se tady po hlavní silnici směrem k archeologické zóně. Nevěděli jsme ale, že je to vlastně dost daleko. Asi po dvou kilometrech jsme se rozhodli zastavit dodávkového taxíka. Tam sedělo už asi deset lidí a tak jsme se tam s batohy sotva nasoukali. Na zbytek cesty jsme se tedy nechali svézt. Taxikář od nás vyinkasoval peníze (5 pesos - asi 3Kč), ale neřekl nám jednu dost podstatnou věc. Naše cílová zastávka byla totiž jen sto padesát metrů daleko. Popojel s námi tedy ten kousek a pak něco zabrumlal, že tady to je. My jsme ho nevěřícně sledovali a nevěděli, jestli vystoupit, či ne. Nakonec jsme po druhé za pět minut všem spolucestujícím okopali nohy a vysoukali se postupně jeden po druhém zase na chodník. Tak nevím, zda mu to za těch pár drobných stálo, nebo zdali si jen neuvědomil jaký kousek to je. Zbytek cesty jsme se dohodli raději jít pěšky. Zbývali nám asi dva kilometry. Cestou jsme zjišťovali ceny a kvalitu ubytování, z čehož u nás na celé čáře vyhráli slaměné domky neboli Cabaňas přímo na písčité pláži.
Byli to takové neobyčejné chatrče s nádherným výhledem na moře a větrem se ohýbající palmy. Za nimi pak šuměl nebesky modrý Karibik dotýkající se v dáli mayských ruin. Netrvalo dlouho a sehnali jsme, dáli se to tak říct, portýra. Domluvili jsme chatku se dvěma dvojpostelemi a jednou hamakou (závěsná síť), kterou si ihned zabral Mango. Nemohl prý jinak. Nesnáší totiž prach a písek, který se objevoval na prostěradlech postelí. Petr, tak spal na posteli s Pavlem a na Lukáše zbyla Věra.
Ještě dopoledne jsme se vydali projít Tulumské ruiny, které se každou hodinou víc a víc zaplňovali davy turistů. Zaplatili jsme vstupné a dovnitř jsme museli projít ještě jednou kontrolou vybavení. Chtěli jsme propašovat foťák, kameru a stativ. Chtěli jsme samozřejmě pořídili co nejlepší fotky a záběry. Stativ jsme jim tam nechat museli, ale o kameru jsme samozřejmě bojovali. Petr tedy dohodl, že vyndá z kamery baterku a tu jim tam nechá. Kontrolor byl ale zkušený a chtěl po Petrovi náhradní baterku, aby opravdu nemohl nic natočit. Nemělo cenu se hádat a tak odevzdal i druhou baterku. Kontrolora však nenapadlo, že Petr měl baterky tři. S foťákem bez stativu problém nebyl, a tak jsme konečně mohli vstoupit do komplexu starého 700 let.
Největší rozmach zažilo mayské město Tulum ve 13. - 16. století. Jeho éra skončila až dobytím španělskými osadníky. Prohlédli jsme si několik chrámů a nejvíce nás zaujal chrám El Castillo, který byl kdysi sídlem kněze. Stál přímo na okraji útesu, kde za dobrého počasí mohl vidět přes moře až na posvátný ostrov Conzumel. Nedaleko této dobře zachovalé stavby jsme sestoupali po dřevěných schodech zapuštěných ve skále až k moři. To ohraničuje celou východní část komplexu. Společně s velkou spoustou turistů jsme obdivovali krásný bílý písek a vlny narážející do útesů. Při zaklonění hlavy a pohledu nad skály jsme spatřili skupinky leguánů vyhřívajících se na rozpálených starověkých zdích chrámů. Leguáni nás vlastně doprovázeli celou cestu po Tulumském komplexu a dělali nám společnost. Je to určitě tím, že je jich tu tolik, že opravu máte někdy co dělat, abyste na ně nešlápnuli. Pokud o vás vědí, že nejste příliš blízko, leží na skalách a útesech jako mrtvý. Pokud ale zjistí, že se přibližujete až moc blízko, začnou syčet a mrskat ocasem. Mají prý v čelistech velkou sílu a tak by nebylo rozumné je překvapit a nechat je jimi kousnout. V té velké spoustě leguánů jsme zahlédli i samečka dvořícího se samičce, který s vyplazeným jazykem mával na všechny světové strany.
Po únavné prohlídce trvající zhruba dvě hodiny, jsme si ve velkém vedru vyzvedli stativ s náhradními baterkami a opustili první mayskou stavbu. Čekal nás ještě návrat do cabaňas. Cesta vedla naštěstí již po asfaltové cestě stíněné různou směsicí stromů. Sem tam nám přes cestu přeletěl nějaký ten exotický ptáček, nebo to u kraje silnice jen tak zašustělo a přes silnici se v plné rychlosti vyřítila ještěrka. Musím přiznat, že respekt máme hlavně z hadů. Při představě, že tohle šustění bude dělat had, se nám nedýchalo moc dobře. Na hada jsme naštěstí nenarazili a asi po půl kilometru jsme se vrátili do vybraného kempu, neboli cabaňas.
Petr, Pavel a Lukáš se poprvé vykoupali v průzračném Karibiku s výhledem na bělostné pláže a v pozadí ruiny mayského Tulumu. Při těch pohledech jsme však začínali mít hlad. Nemohli jsme ale jít do restaurace takhle zalepení od soli a tak jsme hledali sprchy. Jelikož celé cabaňas byly dosti přírodní, tak i sprchy byly takové. V detailu jen takové cihlové budky, kde sotva tekla studená voda. Díky teplotě vzduchu naštěstí nebyla tak studená, jako v Evropě v tu dobu. Po osprchování jsme se přesunuli do nedaleké restaurace přímo v cabaňas a dali si pozdní oběd. Každý jsme si dali něco trochu jiného. Věra rybu, Mango řízek, Lukáš vepřové Fagitas, Pavel kuřecí Fagitas a Petr hovězí fagitas s extra pálivou salsou. Ta se skládala ze zelených rozmačkaných papriček Mega a červené omáčky, která pálila trochu méně než ta zelená. Po obědě následovala asi hodinová siesta, kde mnozí doháněli spánek. Po probuzení si Petr sedl na břeh Karibiku do takové improvizované hospůdky dodržující styl cabaňas. Objednal si dvě piva místní značky Sol o obsahu 0,3l a s pohledem na slunce pomalu se blížící k hladině oceánu zapisoval pár řádek pro nynější cestopis.
Toto mexické pivo chutná velice jemně, něco jako Budvar. Chuť tam navíc upravují malým čtvrtměsíčkem limetky vkládaným do hrdla lahve. Během psaní přišla Věra s Pavlem a společně se rozhodli projít po pobřeží až nakonec pláže směrem k útesům. Slunce začalo pomalu zapadat za horizont a útesy již bránili dalšímu postupu. Při cestě zpět jsme narazili na plamy s kokosovými ořechy. Petr s Pavlem si při tom pohledu vzpomněli na Srí Lanku, kde kokosy dostávali na zem bambusovou tyčí. Tady však žádná tyč neležela, ale vlastně ani nebyla potřeba. To už totiž přišel Lukáš, který jako nejvyšší člen týmu s rozeběhem vyskakoval do korun palem a právě on jako první utrhl kokosový ořech. Ten byl ale dost usušený a tedy nepoživatelný. Další dva, které utrhl později už, ale byly výborné. Rozbili jsme je o betonový schůdek domku v blízkosti a vypili je do dna. Výborná osvěžující chuť přírodního kokosového mléka nás příjemně napojila. Po návratu do cabaňas si Pavel, Lukáš a Petr šli ještě sednout na pláž a vstřebat pár posledních minut dne spolu s dobrým drinkem. Pavel udělal pár fotek noční oblohy a šlo se spát. Zabaleni do moskytiéry jsme spali asi do šesti hodin ráno, kdy vyšlo slunce.

3. den neděle 6. 3. 2011 Tulum – Sian Ka´an – > Chetumal

Po probuzení byla většina posádky nucena vyzkoušet místní toalety. Určitě k tomu přispěla dlouhá cesta a nové zkušenosti s místním jídlem. Petr, Lukáš a Pavel se pak šli osvěžit do moře ozářeného ranním sluncem. Na koupání, ale nebylo moc času. Na 8h přijela na okraj Cabaňas námi domluvená dodávka s naším průvodcem. Tento asi třicetiletý chlapík se narodil v Belize, ale kvůli pracovním příležitostem se přestěhoval do Mexika, kde je dostatek turistů. Belize je bývalou britskou kolonií Britský Honduras. Díky britské nadvládě zůstal, na rozdíl od zbytku Střední Ameriky, úřední jazyk angličtina. Nebylo tedy na škodu, že průvodce mluvil anglicky. Díky tomu, jsme pochytili většinu informací a zajímavostí, o kterých nám během cesty vyprávěl. Jen co jsme nasedli do dodávky, nabídl nám průvodce s řidičem něco pití. Plastové lahve minerální vody a Coca Coly byly zasypané v nádobě plné ledových kostek. Vydali jsme se po kamenité až písčité cestě lemované hustě se klonícími palmami. Po dvaceti minutách cesty plné výmolů jsme naším klimatizovaným vozem dorazili na základnu našeho výletu. Dřevěný domek s rozhlednou stál nedaleko vesnice Punta Allen. To je jediná vesnice ležící na pobřeží v rezervaci Sian Ka´an. Život tam není lehký, turisté se takhle daleko dostanou, je výjimečně, a tak jediný způsob obživy je zde praktikován rybolov. Není však jen tak ledajaký. Místní domorodci se zde specializují na lov langust a to až osm měsíců v roce. Během této doby vstávají brzo ráno a loví, popřípadě kontrolují podvodní pasti. Odpoledne pak vše prodají prostředníkům, kteří úlovky vozí do hotelů v turistických oblastech.
SIAN KA´AN je rozlehlé chráněné území o rozloze 5 280 km2. V mayském jazyce znamená „Místo, kde se rodí nebe“. Od roku 1987 je tato biosférická rezervace zapsána na seznamu světového přírodního dědictví UNESCO. Na pevnině se nacházejí ekosystémy tropického deštného lesa, břehových mangorových porostů, mokřadů a bažin. Po celé délce pobřežní biosférické rezervace se táhne Mezoamerický korálový útes, který měří celkem 1200 km. Řadí se tak na druhé místo na světě. Mezi množství živočichů, která zde žijí, patří jaguár, puma, ocelot, margay, jaguarundi, tapír středoamerický, vřešťan mono, jelenec běloocasý, mazama červený, pekari bělobradý, pekari páskovaný, paka nížinná, aguti středoamerický, hyrare, mravenečník čtyřprstý, kynkažu, kapustňák širokonosý, ibis bílý, kolpík růžový, plameňák karibský, čáp jabiru, kareta obrovská, krokodýl americký a krokodýl Moreletův.
Na základně jsme si prohlédli pár obrázků o historii rezervace a zaslechli v dálce pískot snad nejkrásnějšího ptáka a také maskota rezervace, tukana. Potom nás oslovili, abychom si uvědomili, že věž, na kterou se díváme, je sice pěkná, ale také už něco pamatuje a nechtějí riskovat nějaké vyvrácení kůlu pod velkou vahou. Samozřejmě jsme také nechtěli nic riskovat a uposlechli jsme výzvy. Po dvou lidech jsme vylezli točitým dřevěným otevřeným schodištěm asi do desetimetrové výšky. Vystoupali jsme a nad palmovým hájem se nám zjevil pohled na nekonečné vodní plochy rozčleněné mangrovovým porostem. Jakmile jsme se nahoře všichni prostřídali, slezli jsme dolů a vydali se směrem k jezeru Laguna Caapechen.
Na břehu jsme po dřevěném molu nastoupili na loďku a rozjeli se společně s velmi šikovným a rychlým kormidelníkem napříč vodní plochou. Cesta byla lemována mangrovovníky, které se čím dál tím víc postupně přibližovali. Cesta se neustále zužovala a větvičky rostoucí ze dna laguny se už téměř dotýkali naší loďky po obou stranách. I když jsme se motali meandry úzké říčky, řidič stále rychlost loďky nesnížil. Nepochybovali jsme, že to tady nemá naježděné, ale přesto jsme v několika zatáčkách už nevěřili, že do mangrovového porostu nezahučíme. Vše ale dopadlo dobře a celý kanál jsme projeli bez jediného zaváhání.
Kanál Muyil byl upravován a používán již za starých Mayů. Je čtyři až šest metrů široký a dva metry hluboký. Při plavbě jsme zahlédli mnoho různých druhů ptáků a ryb. Zaujali nás také bromeliovité květy ananasového tvaru, které rostou na mangrovnících. Postupně jsme dojeli na konec kanálu a vjeli do jezera Chunyaxché plného sladké vody. Ta tam vyvěrala přímo z kruhových proláklin na dně jezera. Místa, odkud se voda valila, byla na dálku viditelná, díky větší hloubce, jako černá oka vytvářející na hladině víry. Lodivod loďku na chvíli zastavil a po chvilce se otočil a odjel s námi sto metrů zpět do kanálu, kde zakotvil u dřevěného mola. Jen pár metrů odtud stála mayská svatyně Xlapak stará přes dva a půl tisíce let.
Tato svatyně je vlastně dost malá, asi jen pět krát deset metrů, ale na rozdíl od turisticky vyhledávaných míst, byla tato svatyně volně přístupná. Mohli jsme si tedy vlézt dovnitř a skrčeni se projít pod spícími netopýry a lezoucími pavouky. Očištění od pavučin jsme se pak nechali od průvodce vyfotit a už jsme chtěli zpět naskákat do loďky. To jsme však netušili, že je pro nás připravené překvapení. Dle instrukcí průvodce jsme se svlékli do trenek a oblékli si plovací vesty. Ne však, tak jak jsme zvyklí, na ruce, ale na nohy jako dětské plínky. Naskákali jsme postupně do nádherně teplé a čisté vody. Všichni skok zvládli v pohodě, jen Mango se bál skočit. Nic jiného mu ale nezbývalo, protože loď i naše suché věci odjely. Rozeběhl se a se zavřenýma očima skočil. Když se však vynořil, zjistili jsme, že průvodci nerozuměl a do vody skočil i s uzlíkem věcí včetně foťáku a peněženky. Pavel mu hned vytáhl foťák nad hladinu a osušil ho. K našemu údivu foťák přežil bez újmy a ani do léků se voda nedostala. Co však musel později sušit bylo jeho oblečení a hlavně cestovní pas, který musel ještě mnohokrát použít. Aby nedošlo ještě k větším škodám, nesl Mango celou dobu uzlíček věcí na hlavě. Jen v případech, kdy se topil, převzala věci z jeho hlavy Věra. Nás ostatní vesty krásně nesly nad vodou a nemuseli jsme ani plavat. Proud nás táhl správným směrem, a tak jsme se jen kochali směsicí rostlin a živočichů. Na krokodýly jsme naštěstí nenarazili a údajně jsme se ani bát nemuseli. V těchto kanálech se prý nevyskytují, a když tak jen jejich mláďata, která se živí hmyzem, měkkýši, či obojživelníky. Co nás však zaujalo, bylo velké termitiště ležící na mangrovech. Termiti obsadí pouze mrtvý mangrov, ten rozloží a zase se přesunou na jiný. Postupně jsme spolu s průvodcem propluli asi pět set metrů točité říčky a po cestě potkali další tři lodě. Ty se nám museli vyhnout a během míjení jsme se stali terčem hledáčku amerických turistů, kteří by to této vody určitě nevlezli. U dalšího mola jsme vylezli z vody a dostali osvěžující svačinu v podobě banánu, manga a jablka. Poté už jsme si nasedli do loďky a pokračovali člunem směrem k moři.
Další zastávka měla být až v ústí řeky. Nejprve jsme museli podjet jediný most spojující vesnici Punta Alen s Tulumem a pak jsme již za pískání hejna pelikánů dorazili na samý okraj řeky, kde vtékala do moře. Tam nám průvodce vyprávěl jak se při přílivu a odlivu mění proudy. Ukazoval nám také písčitou pláž, která za přílivu mizí pod hladinou. Za pohledů na spousty pelikánů lovící ryby jsme se otočili a vraceli se zpět do základního tábora. Po cestě nám ještě slibovali, že pokud budeme mít štěstí zahlédneme v jedné ze zátok krokodýla, ale nestalo se tak. Chlácholením, že v noci bysme ho určitě zahlédli, nás lákal na zakoupení noční prohlídky.
Po vystoupení na pevnou zem, nám ještě ukázali výstavu fotografií, abychom pochopili spojitosti parku a zvířat co v něm žijí. Samozřejmě nezapomněli připomenout, že celá rezervace je v Unescu již od roku 1987, na což jsou patřičně hrdí. Po dojezdu taxíkem zpět jsme si všimli pár domků v mayském stylu nedaleko moře. U této rezervace je 99% rezervace a 1% soukromých pozemků. Boháči si tu tak mohou koupit pozemek. Musí však být přímo u moře. Směrem k mangrovům není dovoleno stavět. O pár km dál jsme se zastavili na oběd v Cabaňas kempu u jezera, stále však ještě v rezervaci. Zastavili jsme se na břehu průzračné vody a dívali se na mangrovové ostrůvky. Několik turistů si tu půjčovalo kanoe a projížděli se po laguně. Nás už ale tlačil čas a navíc jsme měli hlad. Průvodce přinesl jídlo, rozložil ho na plastový stolek a my se najedli různých druhů tortill a banánového listu s překvapením. Během jídla se začalo zatahovat a jen jsme dojedli, začalo pršet. Postupně déšť zhoustl a my jsme se raději nechali vysadit přímo na autobusovém nádraží ADO. Na to samé jsme původně dorazili z letiště. Déšť byl natolik silný, že se vozovka změnila v řeku a my sotva přelezli z dodávky do deset metrů vzdáleného úkrytu autobusového nádraží. Postupně jsme oschli a nakoupili si dobroty. Koupili jsme si jízdenku do Chetumalu a pročítali rady tištěného průvodce. Tam jsme se dočetli, že v mexických linkových autobusech 1. třídy je tak puštěná klimatizace, že se při jízdě cestující klepou zimou. Rozhodli jsme se tedy vyměnit trička za mikiny a někteří i kraťasy za kalhoty. Jako převlékací kabinka musela posloužit místní toaleta. Autobus dorazil a my postupně nastoupili do autobusu 1. (klimatizované) třídy za 182 pesos na osobu.
Ze začátku nám bylo teplo, ale jen jsme opustili terminál, začal řidič neuvěřitelně chladit a z 25 stupňů, klesla teplota rázem snad na 14. Ještě že jsme se převlékli, říkali jsme si. Během jízdy jsme si pospali a do Chetumalu jsme dorazili za tři a půl hodiny. Bohužel byla už tma a to nám nebylo příliš příjemné. Po vystoupení na autobusovém nádraží jsme bloumali v mapě a místní rodák nám doporučil kam se jít ubytovat. Vyšli jsme severovýchodním směrem podle Petrových hodinek s digitálním kompasem. Nejprve jsme prošli pár ulic a nemohli ten hotel najít, pak zase pár ulic zpátky a zase nic. Nakonec jsme se na tip vykašlali a hledali ubytování sami. Zanedlouho jsme narazili na hotel jménem Posada Hatyana, kde nás mladý Mexičan, nejspíš brigádník, nebo příbuzný majitele, po dlouhých dohadech ubytoval. Problém totiž viděl v tom, že je nás moc a že pokoj pro pět lidí nemají. Nabídli jsme mu řešení, že se nás pět vměstná do dvou dvojpostelí. Nejprve to nechápal, ale nakonec po našem nátlaku souhlasil. Ubytoval nás tedy za 180 pesos (dvojlůžák) + 3 další lidi po 20 pesos.
Zavedl nás k pokoji v přízemí a otevřel dveře. Celý hotýlek vypadal jako v americký motel, který známe například z filmu Terminátor. Vevnitř jsme si odložili batohy a obhlédli čistotu pokoje a sprchy. Mezi tím jsme vyhládli a rozhodli se hledat něco k jídlu. Nejlépe to vystihuje Petrova věta:"Hodili jsme věci na pokoj, zašlápli švába a šli na tortas". Naštěstí tam bufety nefungují jako v České republice s vařením do 21h. I v pozdním večeru jsme narazili na specializovaný krámek s alkoholem. Měli jsme žízeň a tak jsme nakoupili piva po 12 pesos. Ty jsme si nesli s sebou v černé igelitce až jsme objevili otevřenou hospůdku. Starší paní tam na okraji ulice smažila tortas.
Tortas se vlastně v Mexiku říká sendvičům skládajícím se z velké na půl rozkrojené housky, pomazané máslem a krátce ogrilované. Z vnitřní strany se pak potírá majolkou a posypává nadrobno nakrájenou chilli papričkou. Do bulky se pak vkládá různé grilované maso. Na maso se pak klade na proužky nakrájená cibule a sýr roztrhaný na vlákna. Další možnost je posypat nakrájeným avokádem, na kolečka nakrájeným rajčetem, nebo nasekaným koriandrem. Dle vlastní chuti si pak strávník přidává kečup, limetku či hořčici.
My jsme se usadili na červené plastové židličky a chtěli si objednat. Vůně tortas různých druhů zaplňovala celou hospůdku a tak bylo s výběrem jasno. Objednali jsme si Tortas Jamon (šunkový) za 30 pesos. Nic k pití tu ale neměli, a tak jsme si k jídlu otevřeli pivo, které jsme si přinesli. V restauraci jsme zdaleka nebyli sami, ale určitě jsme byli středem pozornosti celé ulice. Nevznikl však žádný problém, všichni se k nám chovali velice vlídně a spíše až stydlivě. Po vcelku dobrém a pálivém jídle jsme zaplatili, poděkovali za pokrm a vrátili se přímou cestou k hotelu. Petr s Lukášem dopili na dvorku hotelu poslední pivo. Petr si pak, po odchodu Lukáše a za poslouchání hádky mexikánů ubytovaných vedle, sedl na betónový schůdek a chopil se propisky. Dle jeho výrazu v tu chvíli "hodil takhle pár řádků do deníčku."

4. den pondělí 7. 3. 2011 Chetumal – Belize City – > Caye Caulker

Ráno jsme se hromadně vzbudili kolem 5. hodiny ranní. Proběhla hygiena a opět jsme si zabalili batohy. Po šesté hodině jsme již opustili hotel a vyrazili směrem k moři. Chetumal se nám ukázal ze začátku jako město psů, kteří kolem nás slídili na každém kroku. Město, původně Chactemal, kterým se v mayském jazyku rozumí místo, kde stromy rostou červené. Leží v zátoce Bahia de Chetumal. Moře je tu proto velice klidné, ani vlnka se za ranního času nepohne. Pokračovali jsme po pobřeží směrem na jih k přístavu, kde jsme chtěli zjistit, zda se nedá do Belize dostat i místním dopravním prostředkem s názvem water taxi. Před přístavním molem nás uvítala socha rybáře se sítí v životní velikosti. V budce na molu, kde se běžně prodávají lístky, jsme sice našli cedulku s nápisem „abrir“ znamenajícím otevřeno, avšak po úředníkovi ani vidu ani slechu. Trvalo snad půl hodiny, než jsme sehnali obsluhu zašitou do té doby bůhví kde. Dozvěděli jsme se, že loď na ostrov Ambergis Caye jezdí jen jednou denně v 15 hodin za nemalou cenu 30 amerických dolarů na osobu. Nám se nechtělo čekat celý den ve městě, kde nebylo co k vidění, a tak jsme se rozhodli hledat autobusové nádraží, ze kterého jezdí autobusy přímo až do Belize city.
Po chvilce chůze směrem do centra města jsme zjistili, proč je tu tak mrtvo. Zastavili jsme se u pomníku ve tvaru obelisku pojmenovaný Monumento a la bandera, neboli památníku vlajky. Po všech čtyřech stranách jsou umístěny hodiny, pod nimiž jsou zvěčněni významní vojevůdci a reformátoři Mexika. Právě pod tímto obeliskem se celou minulou noc konal hudební festival a účastnila se ho podle odpadků zřejmě většina lidí města. Petr rozhodl pokračovat na sever. Po cestě jsme se zastavili v pekárně, dali si čerstvé pečivo a něco k pití. Mangovi pak zastavili u krámku s ovocem a nakoupili tam. Nedaleko od krámku jsme narazili na nejslavnější museum tohoto města Museo De la Cultura Maya neboli Muzeum Mayské kultury. Nachází se v samém centru města na ulici La Avenida Héroes. Je považován za největší a nejobsáhlejší muzeum v celém Mexiku věnovaný Mayům. Má velkou sbírku autentických děl a reprodukcí klasických děl. Skládá se z osmi pokojů, které naznačují vývoj mayské kultury, její původ, a také běžný život starých Mayů. Pavilony představují, jak se věnovali zemědělství, obchodu, vědě, technice či kosmogonii. K naší smůle bylo bohužel pondělí a v Mexiku mají ten den téměř všechny památky zavřeno.
Po městě jsme také mnohokrát narazili na památníky vojenského kněze a bojovníka za nezávislost Dona Miguala Hidalga y Costilla, nazývanému Padre de la patria - Otec národa. Při průchodu Mercado Nuevo nás místní hombres nalákali do autobusu, jakože tohle je ta 1. třída do Belize City. Hodně rychle jsme však vystřízlivěli a došlo nám podle nápisů, že to nějak neodpovídá. Tento autobus sice do Belize city jede také, je dokonce o pár drobných levnější, ale staví každých 20 metrů a táhne se jak šnek uličkami Chetumalu. Celková doba jízdy se pak protáhne o dvě až tři hodny navíc. Včas jsme tedy stihli vystoupit a pokračovali jsme v hledání správného spoje. Ten stál nakonec jen pár desítek metrů dál u pouličního stánku s ovocem. Neodolali jsme a před nástupem jsme si na chuť koupili zralý a výborně vypadající ananas.
Při popojíždění městem směrem k Mexicko-Belizské hranici, nám však došlo, že bychom s převozem ananasu přes hranice mohli mít problémy. Napadlo nás tedy raději ho sníst v autobuse dřív, než se k hranicím dostaneme. Kolem nás v malém původně americkém školním autobuse nebylo však moc k hnutí. Byli jsme natlačení na malé sedačce u okénka, které dostalo už dost ran od nespokojený cestujících, nebo nevychovaných dětí házejících po autobuse kameny. Tlačili se na nás ze všech stran převážně černošští spolupasažéři cestující do Belize. Každou zastávku se valili noví a noví lidé. Oproti nim jsme ale měli alespoň jednu výhodu. Nastupovali jsme na první zastávce a stačili si sednout.
Přechod hranice proběhl profesionálně a hladce. Nejprve jsme museli z autobusu vystoupit a ukázat pasy. Poté jsme byli nuceni zaplatit 200 pesos za opuštění Mexika a pak nás poslali na hranici Belizskou. Tam nás vyzpovídali typem proč, kam a na jak dlouho se chystáme. A hlavně co vůbec chceme v Belize dělat. Naše odpovědi je uspokojily, nicméně další celník se začal ptát, zda převážíme nějakou zeleninu, maso, nebo dokonce alkohol. Odpověděli jsme samozřejmě, že ne. Na ovoce se neptal, takže o pašovaném ananasu nebylo třeba hovořit. Toto byla poslední otázka a po orazítkování pasů nás pustili i se zavazadly dál do státu Belize. Autobus po důkladné kontrole přejel pár metrů, zatím co my jsme se společně s ostatními cestujícími proplétali celní kontrolou. Nastoupili jsme opět na stejná místa, tedy do posledních dvou řad autobusu a vyrazili na čtyřhodinovou cestu do bývalého hlavního města Britského Hondurasu, Belize city.
První vesnička v Belize začínala hned na hranici s Mexikem. Byla to Santa Elena, která nám mírně napověděla, co máme od celého tohoto státu čekat. Domky složné z prken a střechy ztlučené ze zbytků plechu nám podali důkaz o bídě na vesnicích. Další zastávkou bylo již větší město Corozal na pobřeží. Tam přistoupili další lidé. Autobus se pak otočil a pokračoval zpět do vnitrozemí k městu Orange Walk.
Toto město je typické zvláštní komunitou, která neuznává novodobé výtvory a žije stále bez elektřiny, internetu, či jakékoliv novodobé techniky. Jediné v čem museli v obdělávání polí ustoupit, jsou traktory. Ty používat musí, aby zvládli svou práci. Ani ty však nenechali tak jak je známe. Dle jejich víry mohou traktory používat, avšak pouze na celokovových kolech bez pneumatik. V tomto městě jsme my nezdržovali a autobus pouze vykládal několik cestujících. Jediní kdo nastoupili, byli prodavači občerstvení. Když se autobus rozjel, chodili uličkou sem a tam a obtěžkáni různými dobrotami či nápoji, nabízeli svoje zboží cestujícím. Tito prodavači, mnohdy i děti, mají kolikrát i obmotané ruce žvýkačkami, sušenkami nebo třeba pytlíčky s arašídy. Nastoupí během jakékoliv zastávky, strčí řidiči úplatek a už začínají prodávat, co se dá. Teprve až autobus obejdou a zjistí, že víc už toho neprodají, mávnou na řidiče, aby jim přibrzdil, a z autobusu vystoupí. Tam na tom místě pak čekají na další autobus jedoucí opačným směrem, kde opět budou nabízet své zboží.
My jsme pokračovali zhruba druhou polovinu cesty pustou krajinou, kde se jen tu a tam objevil polorozpadlý domeček u silnice. Do našeho cíle jsme dorazili lehce po poledni. První dojmy byly lehce rozpačité a to hlavně kvůli nezvyklé převaze černošského obyvatelstva. V rychlosti jsme se vyfotili na autobusovém nádraží Nuevos bus terminal v ulici West Collet Canal Street a rozhodli se co nejrychleji najít stanoviště Water taxi ležící v ústí Haulover Creek.
Cesta městem netrvala dlouho a asi po sedmi stech metrech jsme dorazili k vodnímu kanálu. Tam už jsme na protějším břehu viděli, mezi zašedlými budovami, zářit moderní dům s nápisem Water TAXI. Vydali jsme se tedy přímo přes nejbližší most do přístaviště. Zhruba uprostřed mostu jsme museli odhánět nepříjemně vlezlého žebráka, který tu z lidí loudil peníze. Otrhané džíny do půl pasu a špinavá vesta zavánějící po shnilém mase nás děsila. Třemi zbývajícími zuby a zkřivenou pusou tu halekal na kolemjdoucí nesrozumitelná slova. Ulička pro pěší tu naneštěstí byla dost úzká, ale i přesto se nám podařilo minout ho bez jakéhokoliv kontaktu.
Do haly přístaviště jsme vstoupili v dobu, kdy právě dorazila loď odplouvající naším směrem. K naší smůle byl tento spoj, s pevně stanoveným odjezdem v 13:30, již obsazený. Na ostrov Caye Caulker, kde jsme chtěli přenocovat, zbýval volný už pouze poslední spoj odplouvající v 16:30. Nic jsme neriskovali a hned si koupili lístky za deset amerických dolarů na osobu. Hlavní úkol byl tímto splněn a my jsme šli najít něco k snědku. Peníze jsme měnit nemuseli díky stálému kurzu měny v Belize. Jeden americký dolar se přepočítává stabilně na dva belizské dolary. Vše co jsme chtěli, mohli jsme si koupit za americkou měnu, vždy nám ale bylo vráceno v belizských dolarech. Mnohdy se nám stalo, že jsme platili i kombinací těchto dvou měn a nikomu to nevadilo.
Na restauraci s jídlem jsme narazili hned na druhé straně vodního kanálu. Restaurace pojmenovaná po majitelce Carmitas na první pohled nevypadala příliš vábně. Byla to vlastně spíše taková samoobslužná bouda stlučená z prken a plechu. Paní Carmita za pultem kmitala, aby stihla obsloužit všechny hosty. I přes její vytížení byla velice příjemná a ochotná vysvětlit nám všechny ty tajemné názvy jídel, které nabízela. Uvnitř restaurace bylo relativně čisto a zaměstnankyně bílé pleti právě otírala dřevěné stoly na samém břehu kanálu. Na pálícím sluníčku rychle oschli a my se k jednomu z nich, po objednání jídla, usadili. Netrvalo dlouho a servírka donesla Petrovi s Lukášem místní pivo Belikin a Pavlovi džus za 2 belizské dolary. To je asi 18 Kč. Ovoce, ze kterého byl džus připraven se jmenuje Tambran. Pavel je známý tím, že vše co nezná, musí hned ochutnat, a tak odolal pivu a objednal si ho. A udělal moc dobře. Belizské pivo není špatné, ale ten džus byl naprosto výjimečný. Dokonce tak výjimečný, že si ho Pavel po vypití objednal znova. Později jsme se dozvěděli, že tambran se mu říká jen v Belize. Celosvětově se používá název spíše tamarind, česky tamaryšek. Z dužiny luskovitého plodu tohoto keře se získává kašovitá dřeň, ze které se pak připravují tyto sladkokyselé osvěžující nápoje. Často se také tato dužina suší a využívá jako přísada do subtropických jídel.
Paní Carmita pak jen houkla na servírku, že naše jídlo už je připravené. A už se to neslo. Voňavé propečené barbecue, které jsme si objednali, vypadalo nádherně. Celkový dojem kazily jen plastové tácky, na kterých bylo maso servírované. Barbecue z vepřového masa stálo 9 BD a z kuřecího 7 BD. Celkem tedy asi 63 Kč. Jako přílohu v ceně podávali pečené fazolky a domácí tortillu. Bez příboru, jen tak rukou jsme tuto dobrotu snědli a všichni si moc pochutnali. Při porovnání jídla v Mexiku, které jsme do té doby jedli, jsme si rozhodně polepšili. Během pobytu v této restaurace jsme se rozhlíželi kolem sebe, sledovali provoz města a různé typy lidí chodící přes most opodál. V kanálu byla relativně čistá voda, kde se proháněli zajímavé štíhle druhy ryb podobající se půlmetrové trubičce. Možná právě proto se tyto ryby jmenují Trubkotlamky. Nad nimi se pak vznášela hejna racků atlantických.
Petr s Lukášem si následně objednali druhé pivo, a jako chuťovku ještě „sausage“ neboli párek. Název sice dost vypovídající, ale ve střední Americe jsme si nemohli být ničím jistí. Ve skutečnosti jsme dostali párek, avšak připravený tak nějak po karibsku. Byl ohřátý na grilu, nakrájený na kolečka a politý dostatečnou vrstvou kečupu s kořením. Celkový chuťový požitek nic moc, ale za čtyři belizské dolary to za ochutnání stálo. To už bylo opravdu poslední chod a my se po zaplacení mohli přesunout do přístavu.
Uvnitř čekárny jsme nejprve nakoupili a napsali pohledy domů. Hned naproti byla pošta, a tak nebyl důvod pohledy hned nevhodit do schránky a pak už jen doufat, zda dorazí. Dorazily, avšak trvalo jim to měsíc. Nastal čas nalodění, odevzdali jsme velké batohy a menší zavazadla jsme si vzali s sebou na palubu. Přední polovina lodi byla zakrytá a pasažéři se mohli dívat ven jen malými okénky velikosti toaletního prkýnka. Zadní část lodi byla otevřená a výhledu tedy nic nebránilo. To bylo přesně místo pro nás. Nejen mi jsme však zatoužili obsadit tyto lukrativní sedačky. Nenechali jsme se ale odradit a využili tlačenice. Lukáš se jako první dostal na záď hned před tři silné motory a zabral místo i pro nás. Po dobu plavby jsme to velice ocenili. Začalo totiž slunce sestupovat níže k hladině moře a prosvítalo skrze mangrovové porosty při průjezdech mezi ostrůvky. Krásný výhled jsme si užívali celou hodinu plavby, než jsme dorazili na ostrov Caye Caulker.
Vždy když dorazíme na nové místo, připadáme si jako nejoblíbenější lidi na zemi. Okamžitě se na nás vyrojí dav kamarádů, co nás chtějí ubytovat, nakrmit, napojit a co já vím co ještě. Vše samozřejmě za patřičnou provizi. Spousta lidí se vlastně živí jenom tím, že dohazuje turistům restaurace a ubytování, za což pak od provozovatelů dostávají zaplaceno.
Ostrov Caye Caulker najdeme 32 km severovýchodním směrem od města Belize City. Měří na šířku 600 metrů a délku 6 a půl kilometru. Ostrov je přístupný malými letadly anebo vysokorychlostním vodním taxi, jakým jsme dorazili my. Ostrov byl osídlen již před deseti tisíci lety, kde místech dnešního města stávala rybářská osada. V roce 1847 se na ostrově usadili míšenci Mayů a Španělů, kteří prchali před násilím yucatanské války. V roce 1961 udeřil na ostrově hurikán Hattie. Město bylo zničeno ohromující silou. Z devadesáti domů na ostrově zbylo pouze osm nedotčených. Město bylo obnoveno také díky pomoci britské armády. Hurikán rozpůlil ostrov Caye Caulker na dvě části. Trhlina, která tímto vznikla, je dnes využívaná jako vodní cesta mezi hustě osídlenou západní a zalesněnou východní částí ostrova.
V posledních letech se ostrov stal vyhledávaným turistickým letoviskem. První turisté přijeli na Caye Caulker v roce 1964. V průběhu posledních let tu bylo postaveno několik hotelů, restaurací a obchodů. Nedaleko pobřeží se pod vodní hladinou nacházejí jeskyně. Před městečkem je mělká laguna a východním směrem se táhne bariérový korálový útes. Bariéra Belize je Národním mořským parkem a šnorchlování je tu možné pouze s průvodcem. Místní pláže jsou také vyhledávaným místem surfařů. Přímo na ostrově je pak vybudovaná malá rezervace Caye Caulker Mini Reserve s naučnou stezkou a exponáty z místní flory a fauny.
Po našem příjezdu bylo slunce už u hladiny moře. Po vystoupení z lodi jsme věděli, že nemáme moc času zajistit hlavní úkol a to zamluvit výlet na Blue Hole. Rychlou chůzí jsme tedy obcházeli krámky a podle knižního průvodce jsme hledali nejprve v okolí přístavu. Nemohli jsme se zorientovat a tak jsme se ptali místních, kde je možné si takový výlet na zítřek domluvit. Podle rady staršího pána, jsme jednu ze společností našli na pláži jen pár metrů od přístavu. Přestože v kanceláři ještě byli a měli na druhý den na lodi místo, museli jsme jejich nabídku odmítnout. Nabídli nám totiž tento výlet za podstatně vyšší cenu, než jakou udával průvodce. Samozřejmě se nám nechtělo hned odcházet a zkoušeli jsme ještě cenu usmlouvat. Chlápek ale ani nehnul brvou a trval na původní ceně. Oznámili jsme tedy, že za tuto cenu zájem nemáme a opustili jsme krámek. V koutku duše jsme doufali, že na nás zavolá, ať se vrátíme, že přistupují na naši cenu. To však neudělal a nám nezbylo, než najít jiného dopravce sídlícího podle průvodce někde v centru ostrova.
Překvapivě lehce jsme našli druhou společnost s názvem Big Fish. Při optání na cenu jsme jen trnuli. Bylo nám jasné, že vrátit se na pláž a žádat zájezd od první společnosti by byl trapas. Modlili jsme se tedy, aby tato společnost byla levnější, nebo alespoň stejně drahá. K naší spokojenosti, jsme nakonec dostali lepší cenu a risk se nám tedy vyplatit. Tak hlavní úkol odpoledne splněn a teď už zbývalo jen najít nocleh. Ideální pro nás by bylo najít něco, pokud možno, nedaleko mola a této společnosti. Během hledání jsme narazili na takového místního tatrmana, který si nechal říkat Gibon. Byl to takový rastamanský černoch, který se snažil dostat něco do kapsy, a tak nám pomohl sehnat ubytování v nedalekém hotelu Tropico za celkem únosnou cenu, kterou jsme ještě trochu ponížili smlouváním. Zaplatili jsme celkem 57,50 belizských dolarů za pětilůžkový pokoj. Na pokoji jsme si rozebrali postele, složili batohy a šli se po dlouhém dni vykoupat.
Tatrman Gibon nám mezi tím velice ochotně sehnal místní speciální vozítko. Golfový vozík, je na tomto karibském ostrově tím jediným motorizovaným dopravním prostředkem. A není to tu nařízeno jen tak z rozmaru. Ostrov dlouhý osm kilometrů a pouze jeden a půl kilometru široký, uličky mezi domy jsou malé a provoz automobilů by tu jen zhoršoval životní prostředí. Všichni stálí obyvatelé tu buď mají vozík svůj, nebo chodí pěšky. Vlastníci vozíků je pak mají upravené podle potřeby. Když například potřebují převážet odpady, mají na něm přidělanou korbu, a pokud rozvážejí nanuky, mají tam zase zabudovaný mrazák. I pro turisti není problém projít si celý ostrov pěšky, ale jízda na tomto vozítku je pro ně daleko zábavnější.
Dali jsme Gibonovi dýško pět dolarů a naskládali se do vozítka. Jeden vždy na střídačku řídil, druhý navigoval vedle a ostatní tři seděli v zadu na korbičce. Jízda v cartu, jak se tomuto elektrickému vozítku říká, tady na ostrově nepřesáhne rychlost 15 mil v hodině, tedy asi 25 km za hodinu. Není to sice mnoho, ale na tohle vozítko je to někdy až dost. Stačí v této rychlosti vjet na nějaký kámen nebo větší vyplavenou mušli a máte co dělat, abyste bezpečně zastavili. Byl to pro nás nepopsatelný zážitek, uhánět si takhle po městě mezi lidmi v tomto otevřeném vozítku. Všichni jsme si řízení vyzkoušeli a projeli tak postupně celý ostrov. Strávili jsme touto zábavou zhruba dvě hodiny a za vypůjčení zaplatili 25 amerických dolarů. To není zrovna málo, ale za ten zážitek to určitě stálo.
Zatím co Pavel s Lukášem odvezli vozítko vrátit na západ ostrova, ostatní jen tak odpočívali u šumějícího moře a vstřebávali zážitky. Když jsme byli kompletní, vydali jsme se podél moře zpět k hotelu. K našemu velkému údivu jsme narazili na obrovské mušle, které by v České Republice stály několik stovek, upravené možná i tisíce korun. Nikde mimo Srí Lanky jsme tak velké mušle s ostny neviděli. K našemu úžasu se jich tam na kraji moře povalovali desítky. Některé poničené a některé ještě se živočichem. Věře bylo jedno, že se s nimi bude muset celý zbytek cesty nosit a tři nejhezčí si sebrala. Postupně však pod nátlakem Petra vystřízlivěla. Uvědomila si totiž těžkosti jejich transportu i možné pokuty a nechala je raději na pokoji. Čekalo nás totiž ještě dvojité překonání státní hranice s kontrolou a čtyři letiště. Převážení jakýchkoliv schránek živočichů bez povolení je totiž striktně zakázáno.
Kolem 20h jsme se konečně pustili do ananasu, který jsme pašovali už z Chetumalu. Ostrým nožem jsme ho nakrájeli na plátky a vychutnávali jeho sladkou chuť. Moc nás ale nezasytil, a tak jsme vyrazili na pořádné jídlo do centra. Chvilku jsme restauraci vybírali, než nám některá padla do oka. Vybrali jsme Roses Grill&bar v hlavní ulici Calle de Sol. Přímo před restaurací totiž grilovali ryby a nádherně to vonělo. Petr s Mangem ani nemuseli číst menu a ihned si grilovanou rybu objednali a neprohloupili. Jak říkali:“ Poznali jsme pravou rozkoš chuti“. Lukáš si vybral kombinaci masa a Pavel jen něco k pití.
Po večeři jsme se už odebrali zpět do hotelu Tropico. Tam už zaznělo jen: „vyčůrat a spát!“ Ráno jsme se totiž rozdělili na tým A (Petr, Lukáš a Pavel), který druhý den v 5h ráno vstával, a odjížděl šnorchlovat k Blue Hole a tým B (Manga a Věru), kteří zůstávali přes den na ostrově a užívali si po svém. Dost tedy bylo ponocování a teď už Buenas noches.

5. den úterý 8. 3. 2011 Caye Caulker – Half Moon Caye – > Ambergis Caye

Nový den začal tentokrát velmi brzy. Z postelí jsme vylezli ještě za tmy a to v 5 hodin ráno. Navzdory únavě z předchozího dne se nám vstávalo celkem snadno. Rychle jsme se oblékli a vyrazili směrem ke stanovišti Big fish a vedoucímu Cavemanovi, který celou naši výpravu řídil. Byl to osobitý černoch věku asi čtyřiceti let. Život i svou práci si evidentně užíval a dobrou náladu předával i celé lodi. Během ponorů, kdy měl na starosti potápěče s bombou, byl však přísný a bylo na něm vidět, že bezpečnost je na prvním místě.
V ceně našeho výletu, za 125 dolarů, byla i lehká snídaně složená z toustů, kafe a marmelády. Následoval výběr vybavení, tedy šnorchlu, brýlí a ploutví. Mezitím přišli i ti poslední opozdilci, na které už sice snídaně nezbyla, ale to nejdůležitější, tedy výběr vybavení, stihli. Obtěžkáni výzbrojí jsme ve skupince, přes spící městečko, postupovali až k molu. Slunce v šest hodin zrovna vystrčilo část svého kotouče ze za mořské hladiny a my vyráželi vstříc karibskému dobrodružství.
Naše loď s dvaceti pasažéry svištěla po vodní hladině a rozrážela vlny neskutečnou rychlostí. Naše místa na zádi sice zaručovala výborný rozhled, ale také notnou dávku slané sprchy a pocitu bez tíže při nájezdech do větších vln. Jízda později lemovaná mangrovovými bezejmennými ostrůvky nám rychle utekla a asi za hodinu a půl jsme dorazili na místo prvního ponoru jižně od Northern Caye.
Hned první ponor byl tím zároveň nejzajímavějším a také hlavním cíl naší projížďky po belizských ostrovech. Great Blue Hole, česky Velká modrá jáma, je zatopený závrt ve vodách Honduraského zálivu. Nachází se v centrální části atolu Lighthouse Caye, zhruba 72 kilometrů od Belize City. Jáma má téměř dokonalý kruhový půdorys o průměru 300 metrů a hloubce 124 metrů. Je obklopena úzkým pásem pevniny. Vznikla během minulých dob ledových, kdy hladina moře byla výrazně nižší než v současnosti. Jedná se o závrt krasového původu, který vznikal rozpouštěním vápenaté horniny. Takto se utvořila jeskyně, u které se následně probořil strop. Později se celá formace ocitla pod hladinou moře a vnitřní prostor byl vyplněn mořskou vodou. Pro obdobné geomorfologické útvary na pevnině se používá pojmenování „cenote“. V roce 1971 prozkoumal tuto lokalitu Jacques-Yves Cousteau. Při své výpravě zde objevil a zdokumentoval krasové útvary (stalaktity), které vznikaly během dob ledových, kdy jáma ještě nebyla pod mořskou hladinou. Závrt je součástí rozlehlého korálového systému známého jako Bariéra Belize. Great Blue Hole a okolních 4 100 hektarů bylo v roce 1996 zapsána na seznam světového dědictví UNESCO.
Naše loď zakotvila u jižního okraje černého oka. Caveman zkontroloval kotviště a zavelel k přípravě ke vstupu do vody. Nejprve jsme trochu rozpačitě sledovali ostatní spolucestující, jak se oblékají a pomalu lezou jeden po druhém do tmavé hluboké vody. Měli jsme trochu strach lézt takhle daleko od pobřeží do nám neznámé vody, ale nakonec jsme se také odhodlali. Natáhli jsme si na nohy ploutve, na hlavu připevnili potápěčské brýle se šnorchlem a pomalu slezli po schůdcích na zádi lodi. Hned jak jsme začali šlapat vodu, nandali jsme si potápěčské brýle a podívali se pod vodní hladinu. Ohromná hloubka vertikální jeskyně byla stresující. V našich představách se objevovali žraloci, či chobotnice, které se k nám přibližují ze temného dna jeskyně. Uklidnil nás až pohled na okraj jeskyně plný pestrobarevných korálů. Ten tady dosahuje jen jeden metr po úroveň hladiny moře, a proto se tu těmto sluncemilným organismům tolik daří.
Caveman nás následně všechny spočítal a zavelel k hromadnému ponoru. Jeho parťák černoch s dredama až do půlky zad se chopil skupiny s potápěčskou výzbrojí a jako první ponořovat na dno cenotu. Caveman zavelel hned po té a vydal se s námi podél korálového útesu západně od lodi. Mimo krásně barevných korálů jsme měli možnost vidět i ryby různých barev a velikostí skrývající se pod kameny, nebo plovoucích v hejnech. Ve vodě jsme strávili asi půl hodiny a během té doby jsme okopírovali západní okraj oka tam a zase zpátky. Užívali jsme si příjemně teplé a čisté vody a často jsme si ze zaujetí přestávali uvědomovat, že jsme vlastně pod vodou. Naše obavy ze žraloka či chobotnice se nenaplnily a tak jediný nebezpečný tvor, na kterého jsme narazili, byl rejnok se svým jedovatým ocasem. Vznášel se ve vodě jako Aladin na létajícím koberci s naprostou lehkostí. Jeho ocas obsahuje silný jed, který může člověka po bodnutí i zabít. Používá ho ale jen v sebeobraně, a tak jsme se neměli čeho bát.
Asi po hodině plavby, během které jsme popíjeli čistou vodu z pytlíkových sáčků velikosti bonparů, se nám před očima začal blížit nádherný palmový ostrov. Když jsme se trochu přiblížili, pochopili jsme, proč se jmenuje Half moon Caye. Jeho tvar skutečně připomíná půlměsíc.
Jen co jsme zakotvili u bíle natřeného mola, zavelel Caveman a jeho družina k výstupu na ostrov. Jelikož se blížilo poledne, posádka vynosila z lodi na půl připravené kousky kuřecího a rýže. Posádka všechno ohřála a nám servírovala. Sedli jsme si kvůli horku do stínu od palem vlajících ve větru na bílých lavičkách posazených jen tak na světlounce žlutém písku. Větřík příjemně foukal a Caveman zavelel, že se jde potápět na sever ostrova.
Potápěči s bombou zatím pod vedením dredaře nasedli na loď a jeli za hlubšími ponory. My jsme na boso šli asi v patnáctičlenné skupince k severnímu cípu ostrova, kde se nacházejí Langusty, Barakudy a hlavně Rejnoci. Tady jsme se potápěli v hloubce jen něco kolem dvou maximálně třech metrů. Cestou od pobřeží jsme proráželi celkem silné vlny, které ztěžovali náš pohyb. Snažili jsme se dostat až ke kraji bariérového útesu, kde se prý nachází největší množství těchto živočichů. Čím dál jsme však byli, tím silnější byly vlny a až k okraji jsme se nedostali. Měli jsme však možnost vidět velké množství různobarevných rybiček, a nakonec i toužebného rejnoka a dokonce i barakudu. Ta nás hodně vylekala, jelikož oproti ostatním rybkám, vypadala jako obr. Po vylezení z moře jsme se vraceli zpět k lodi po pláži. Museli jsme si ale dávat pozor na nohy, abychom nešlápli na ostrou mušli nebo kamínek.
Následně nás vedoucí nasměroval na poučnou cestičku ve více zarostlé části ostrova. Cestou jsme měli možnost shlédnout několik tabulí, které názorně předváděli, jaké stromy na ostrově rostou. Mimo kokosových palem tu roste i jeden velmi zajímavý strom jménem Ziricote. Dřevo ziricote má výraznou kresbu podobnou kresbě ořešákového dřeva, v níž je zkombinována vlnitá kresba ořešáku královského s tvrdostí a barvou dřeva palisandru. Ziricote se stále častěji používá už jen na dýhy a vzhledem k výskytu jen na Yucatánu a jeho vysoké ceně je používáno sporadicky. Vyrábí se z něj nábytek, panelové obložení, podlahové krytiny, interiérové dekorace a také pažby pušek.
Po té jsme prošli klikatou cestou skrze hustý porost, až jsme dorazili k vyhlídkové plošině ležící v centru ptačí kolonie. Pokud po žebříku vystoupíte až na vršek a odmyslíte si hlasité krákání tisíců jedinců, můžete si nerušeně užít pohled zblízka na nejslavnější obyvatele tohoto ostrova.
Těmto obyvateli jsou tak zvaní Red-footed Boobies, česky Terejové červenonozí. Ti hnízdí v houští na západním konci ostrova. Spolu s nimi zde hnízdí také Fregatka Velká. Někteří samci tohoto druhů tu zrovna vábili samičky svým obrovským rudým vakem pod zobákem. Než nám došlo o, co se jedná, mysleli jsme, že snad někomu z vyhlídkového letu spadl z letadla červený míč. Toto vábení samiček není ale pro tyto samce příliš bezpečné. Pokud se totiž s tímto vakem pustí do boje s jinými soupeři, může se stát, že si vak propíchnou a mohou uhynout. Na několika větvích jsme zahlédli i mláďátka s načechraným peřím a zahnutými zobáčky, čekající na své matky, až donesou nějaké jídlo.
Slavnější Terejové žijí na ostrově asi deset měsíců v roce. Hnízdění začíná kolem poloviny prosince a končí koncem března. Mláďata jsou zcela vyvinuta v několika měsících, po kterých vylétávají na otevřené moře. Létající ryby jsou jejich oblíbené jídlo. Obvykle loví v noci, když jsou ryby blíže u hladiny. Tak zvaní Half Moon Boobies jsou zvláštní tím, že většina z nich má bílé zbarvení, namísto v Karibiku mnohem rozšířenější barvě hnědé. Přestože vypadají odlišně, jedná se o stále stejné druhy. Mohou se bez problémů mezi sebou křížit a produkovat potomstvo.
Mimo dalších sto dvaceti druhů ptáků tu žije šedá a černá ještěrka Spinytailed Iguana, nebo třeba Iguana zelená. Z dalších plazů tu žije Giant Anole, latinsky Anolis garmani, což je největší typ ještěra žijící v Belize. Tyto obři mohou změnit jejich barvu v několika sekundách, od zelené až po hnědou a zpět. Neméně zajímavými tvory jsou tu hnízdící želvy Caretta caretta a Hawksbill turtle neboli Kareta Pravá. Oba se nachází na listině ohrožených druhů nejen kvůli zhoršování životního prostředí, ale také kvůli jejich chutnému masu. Na jižní pláži tohoto ostrova v dubnu kladou do písku vajíčka, ze kterých se po dvou až třech dnech vylíhnou malé želvičky. V tomto období je zde pohyb turistů omezen.
Jedinou stavbou mimo domku hlídače je tu velmi malebný starý maják, který se však bohužel rozpadá a je nebezpečné do něho vstupovat. Tento maják na východním konci Caye má dva stálé zaměstnance, ale pohybuje se zde dvanáct dalších, kteří se zabývají rybolovem nebo zachováním malé kokosové plantáže.
Zanedlouho po opuštění ostrova proběhl další ponor nedaleko ostrova Long Caye. Oproti těm minulým byl ale v daleko větší hloubce. Při skoku do vody jsme cítili hodně zvláštní pocit. Bylo tam tak hluboko, že ani přes průzračně čistou vodu nebylo vidět na dno a ani na žádný korálový okraj. Opět nás napadalo, co všechno se z hlubin může vynořit. Jediným problémem bylo naštěstí jen držet se nedaleko lodi. Z hlubin se k nám pak přimotalo jen hejno rybek, kterých se dalo i dotknout. Především to byli tarponi, permiti a ryba zvaná bonefish neboli albula liščí, žijící převážně v okolí mangrovníků. Aby organizátoři docílili většího počtu ryb, házeli do vody z paluby kousky potravy. Caveman dokonce i krmil albuly z ruky nebo jen nadrobno rozmačkal krmení a rozhodil ho kolem sebe. V jednu chvíli jich kolem nás byli stovky a je až k neuvěření, že jsem do žádné z nich ploutvemi nekopnul. Velmi netradičního zážitku jsme si užívali asi půl hodiny. Jak průvodcům došlo jídlo, ryby se rozptýlili a to byl čas návratu na palubu. Znaveni a částečně spáleni od žhnoucího slunce jsme se vrátili zpět do přístavu na Caye Caulker kolem čtvrté odpolední hodiny.
Tým B trávil den relaxováním a průzkumem ostrova Caye Caulker. Sešli jsme se dle plánu hned po našem příjezdu. Nepobyli jsme však dlouho. Nejprve jsme se vystřídali ve sprše, abychom smyli veškerou sůl, která se dostane opravdu všude. Potom jsme vylezli na dvorek hotýlku k zapadajícímu slunci a k večeři si rozřezali ananas dovezený ještě z Chetumalu. Ananas byl výborný a slaďoučký až nám šťáva tekla po rukou a prsty se nám k sobě lepily. V tu chvíli, už se ale také začaly projevovat spáleniny převážně zad a krku zapříčiněné potápěním a celodenním pobytu na slunci. Nejhůře dopadl asi Petr, který se později snad úplně celý sloupal.
Tým A, tedy Petr, Pavel a Lukáš už zase pokračoval dál a tým B nechali napospas stmívajícímu se Caye Calkeru. Chtěli totiž poznat ještě jeden ostrov, a tak nasedli na poslední spoj Water Taxi v 17:15 a odpluli severně na ostrov La Isla Bonita, Ambergis Caye nebo chcete-li San Pedro. Plavba na tento ostrov probíhá čtyřikrát denně a stojí deset amerických dolarů.
Zakotvili jsme v jižní části ostrova ve městě San Pedro. To je druhým největším městě celého Belize. Město i ostrov Ambergris Caye jsou vyhledávaným turistickým letoviskem. Avšak nebylo tomu tak vždy. V místech malé rybářské osady bylo v roce 1848 vybudováno toto město. Dnes tu najdeme celou řadu hotelů a restaurací. Město a jeho okolí je vyhledávaným místem rybářů a potápěčů. San Pedro navštíví takové množství potápěčů, že se tu nachází i dekompresní komora. Je to také malebné město plné pestře malovaných domů na pobřeží tyrkysového moře. Dvory domů a hotelů jsou plné tropických kvetoucích rostlin. Zajímavostí je, že tu budovy nesmí být větší než okolní kokosové palmy.
Městem prochází tři hlavní severojižní ulice. Hlavním dopravním prostředkem po ostrově jsou pro turisty golfové vozíky stejně jako na Caye Caulker. Řada restaurací a větších obchodů je soustředěna na ulici Front Street. Severní částí města prochází cesta Essene Way a u ní stojí biblická a bizardní černošská socha. V okolí města jsou listnaté lesy s množstvím ptáků a dalších zvířat. Nedaleko se rozkládá Národní park a námořní reservace - Bacalar Chico national park and marine reserve. Park, který zahrnuje rozlehlou oblast pevniny i moře, byl dříve soukromou oblastí a v roce 1996 byl otevřen veřejnosti.
Po našem večerním příjezdu jsme opravdu neměli nouzi najít hotel, avšak všechny byly obsazené, nebo příliš drahé. Chodili jsme městem křížem krážem, ale stále nic. Po celou dobu jsme slyšeli odněkud hrát hlasitou hudbu a míjeli jsme lidi pocákané od malířské barvy, ale stále jsme nechápali, o co se tu jedná. Asi po hodině hledání se k nám štěstí naklonilo a sehnali jsme hotel v rámci svých možností jménem Thomas. Pokoj nás stál 85 BZ pro včetně DPH, které tento starší majitel důkladně vypisoval do bločku. Hned po zaplacení jsme odložili batohy na pokoj a vydali se do ulic města zjistit, čím dnes San Pedro žije.
Ještě jsme ani nestačili vylézt před hotel a už se na ulici před námi shromažďoval dav lidí, který tvořil kruh uprostřed, kde se v rytmu karibské hudby natřásali místní transvestiti. Od spolubydlících jsme se dozvěděli, že se tu právě dnes koná každoroční karneval. Po pár minutách se dav zase posunul o pár desítek metrů dál a opět utvořil hlouček a opět hudba nabrala na hlasitosti. To by ta chvíle, kdy jsme mohli bez úhony odejít z hotelu a z bezpečné vzdálenosti ho pronásledovat. Cestou jsme viděli spoustu obchodů zalepených igelitovými pásy a zanedlouho jsme zjistili proč.
Dav postupně vystřídal snad všechna místa v centru a pomalým tempem se přesouval k pláži. S postupem času jsme potkávali stále víc a víc lidí umazaných kolikrát doslova od hlavy až k patě. Různobarevné obrazce a otisknuté dlaně na sobě neměli jen děti školou povinné, ale také předškolní děti a jejich rodiče. Tomuto barvenému běsněni neutekli ani někteří psi. My jsme z počátku jakémukoliv útoku unikali a snad jsme i věřili, že půjdeme ten den spát čistí. Když se ale dav přesunul na finální místo hlavního náměstí, úhybný prostor se zmenšil a naše nekrytá místa začala pomalu hrát všemi barvami.
Na provizorním pódiu se chopil mikrofonu moderátor a zřejmě vyhodnocoval nějakou soutěž. Dav se trochu uklidnil a sledoval pódium. Této krátké pauzy využil Petr a zakoupil si v občerstvovacím stánku smažené tortilly s dresinkem. Sotva však stačil dojíst, spustila se na plno zábava. Hudba z velkých reproduktorů umístěných u pódia hrála karibské rytmy, převážně salsy a reggae, po celém městě. Postupně jsme schytali tolik ran různobarevných cákanců nejen na oblečení ale i vlasy a obličej, že jsme rázem zapadli mezi převážně černošské obyvatelstvo. Ono pokud máte přes celý obličej žlutozelené čmouhy, tak už není tak snadné rozpoznat, zda pod nimi máte pleť černou nebo bílou.
Koho jsme však bezpečně odlišili od domorodců, byl asi dvacetiletý student s červeným dresem českého národního týmu Tomáše Rosického. Měli jsme velkou radost, že na tomto malém, Evropany neznámem karibském ostrově, narazíme na Čecha. Naše radost však netrvala dlouho a posléze jsme zjistili, že je to Američan, který tento dres dostal od své sestry jako pozornost, když navštívila Prahu. Naše zklamání nicméně vylepšila jeho přátelská povaha. Po zbytek noci s námi, společně se sestrou, trávili samotný vrchol karnevalu. Ani oni nebyli ušetřeni od barevných kanonád a český národní dres byl už je těžko rozeznatelný. Lukáš bez jakýchkoliv varování schytal hrst mastné černé barvy přímo na temeno hlavy. Ta se mu pak po čele slila s modrou a červenou, kterou obdržel o něco dříve a už opravdu hrál všemi barvami. Pavel zase dostal od kolem jdoucího domorodce sytě modrý obtisk na tvář a od dalšího teenagera zase zelný obtisk na bílé tričko. A aby toho nebylo málo, tak jako třešničku na dortu mu domorodci o hlavu rozbili vyfouknuté vajíčko naplněné sytě žlutou barvou. Nikdo se ale nemohl zlobit, protože jakákoliv barva schytaná ať už na oblečení či holém těle tady symbolizuje různorodost lidských ras. Tím, že nás také zmalovali, nás přijali mezi sebe a my jim zase ukázali, že se taky umíme bavit a tak je i uctili. Hlasitá hudba byla slyšet až pozdě do noci. S postupem noční hodiny však postupně množství tancujících lidí opadalo. Zajímavé bylo, že před odchodem domů ještě všichni vlezli do moře, aby se sebe smyli ty největší nečistoty, a musím říct, že se jim to podařilo. Nám se do temné vody lézt nechtělo, a tak jsme si před spánkem raději než do vody, sedli do úžasné rastamanské hospůdky na okraji moře. Tam jsme se zavěsili do houpacích sítí a při poslechu reggae jsme hasili žízeň 0,3 litrovou lahví piva Belikin.
Do hotelu jsme dorazili kolem jedné ranní. Pavel s Lukášem strávili minimálně hodinu mytím fleků a všech odstínů barev ze všech částí těla. Petrovi se ještě spát nechtělo, a tak se na chodbě zapovídal s dánskými kolegy. Ti ho následně i pozvali na návštěvu do pokoje. Když se pak vrátil, Pavel s Lukášem už spali.

6. den středa 9. 3. 2011 Ambergris Caye – Belize City – Belmopan – > San Ignacio

Vstáváme kolem sedmé hodiny a jdeme prozkoumat město. Rozloučíme se s majitelem hotelu a zavíráme za sebou železnou branku. Vcházíme na ulici a vlastně poprvé vidíme město za denního světla. Na ulici byla hotová spoušť. Všude se váleli plastové lahve se zbytky barev. Barvou pocákaný asfalt a chodník potřeboval hodně vody, aby se dostal do původní podoby. Při procházení městem směrem k centu jsme zahlédli, jak místní uklízecí četa už shrabovala na ulici všudypřítomné odpadky. Majitelé obchůdků tu strhávali igelitové ochrany z fasád a výloh svých obchodů. Do jednoho takového krámku jsme zalezli, abychom si koupili snídani. Krámek se chlubil honosným názvem supermarket, avšak mimo pečiva, ovoce a bramborových lupínku tu toho na výběr moc neměli. Petr s Lukášem si nakoupili pečivo a Pavel neodolal sušeným podélným banánovým plátkům v medu. No, delikatesa.
Snídani jsme snědli za pochodu směrem k západní pláži ostrova. Moře zde bylo klidné, zvířené jen motorovými čluny rybářů vracejících se s ranními úlovky. Nedaleko malé loděnice jsme narazili na pár prázdných trhových stánků, kde nejspíš tito rybáři své úlovky prodávají. Po cestě zpět jsme se zastavili v jednom gift shopu. Na památku jsme si tu nakoupili trička s nápisem Belize, či přímo San Pedro, a také pár drobností. Netrvalo dlouho a po projití pár uličkami jsme byli zpět na východní pláži. V tomto místě má totiž ostrov šířku jen 200 metrů.
Kolem 9h jsme si koupili lístky za 15 USD na osobu a po půl hodince vyrazili přímo do Belize City. Při zastávce na Caye Caulkeru měli přistoupit dle domluvy Věra a Mango. Ty se tam ale nedostavili. Marně jsme se snažili Mangovi dovolat, ten měl ale vypnutý mobil. Co na to říct. Nezodpovědnost. Pokračovali jsme tedy v plavbě dál sami s tím, že počkáme v Belize city a budeme se jim snažit dovolat. Druhou zastávkou, na naší plavbě, byl soukromý ostrůvek Cay Chapel, který jsme si bohužel mohli prohlédnout jen z paluby water taxi.
Tento tropický ostrov se nachází dvanáct mil od pobřeží Belize. Má rozlohu 107 hektarů. Měří 4 kilometry na délku a je 800 metrů široký. Celá jeho východní část je jednou velkou písečnou pláží, zatímco západní stranu zabírá golfové hřiště. Je považován za nejluxusnější a zároveň nejprivátnější ostrov v celém západním Karibiku. Jeho luxus podtrhuje osm ohromujících plážových vil a jedenáct dřevěných vilek přímo u moře. Neluxusnější stavbou je tu však hotel Caye Chapel Island Resort, postavený v roce 2002, s náročným osmnácti jamkovým golfovým hřištěm pečlivě udržovaným na nejvyšší úroveň. Toto golfové hřiště v rozmanitém terénu, s úzkými fovejemi a vodními překážkami, bylo v Belize postaveno jako vůbec první v roce 1999. Pokud se tu, za patřičný poplatek, rozhodnete zahrát golf, dostanete v ceně golfový vozík, jídlo, pití a vstup do bazénku.
Ostrov má v přístavu dostatečnou hloubku moře a je tak schopný, ve svém přístavu, pojmout mimo water taxi, i luxusní jachty dlouhé až 45 metů. V případě, že majetní návštěvníci ostrova raději létají, mají tu i soukromou zpevněnou rozjezdovou dráhu pro svá sportovní letadla.
Nám už zbývalo jen třicet minut jízdy a mohli jsme vystoupit v Belize City. V přístavišti jsme se podívali na příjezdovou tabuli a zjistili, že další spoj přijede až za pět hodin. Mangův telefon byl stále vypnutý, a tak nám nezbývalo nic jiného, než počkat, zda nepřijedou dalším spojem. Měli jsme tedy dost času, který jsme chtěli smysluplně využít. Vyrazili jsme tedy na autobusové nádraží, abychom zjistili spoje do San Ignácia.
Nejdřív bylo těžké zorientovat se v pro nás dosti nepřehledném systému příjezdů a odjezdů autobusů. Pomohli nám až rady místního občana. Toužený spoj jsme našli. Zjistili jsme, že se ten den na západ země stihneme přesunout, pokud tedy Mangovi dalším spojem přijedou. Vraceli jsme se tedy k přístavišti a po cestě narazili na internet café. Zaskočili jsme tedy, za pár dolarů, napsat několik zpráv domů. Připojení na počítač stálo 1 BZ na 20 minut. Internet nebyl sice nějak zářně rychlý, ale po laborování obsluhy s kabely, se nám podařilo poslat i pár aktuálních fotek.
Během pobytu v kavárně jsem si vlastně ani moc neuvědomili, že je puštěná klimatizace. Je pravda, že moc výkonná nebyla, ale i tak nás po výstupu zpět na ulici padlo ubíjející vedro. Tak nesnesitelné, jako když za horkých letních dnů doma kontrolujete v troubě koláč. Pomalu jsme se šourali městem směrem k přístavu a přemýšleli, kde si dát oběd. Hospůdka, kde jsme jedli minule, byla zavřená, a tak jsme museli najít jinou alternativu. Zkusili jsme ulici vedoucí podél přístavu a pošty. Po cestě nás míjelo několik rastamanů. Pavel neodolal a s jedním se vyfotil. Když už jsme mysleli, že nemá cenu jít dál, objevila se před námi Tourist village. Moderní, čistá, oplocená část plná lidí různých národností. Všichni tři jsme si pochutnali na výborném jídle a vyhlášených čerstvě mačkaných džusů z vodního melounu, tamarišku a manga. Čas nás netlačil, a tak jsme na předzahrádce chvíli poseděli a mimo hodinek sledovali i pohyb lodí na vodním kanálu. Když se čas příjezdu water taxi nachýlil, vrátili jsme se k přístavu a vyhlíželi Mangovi.
K naší úlevě skutečně dorazili. Když si brali batohy a blížili se k nám, tak jsme nevěděli, jestli jsme rádi, že je vidíme, nebo naštvaní, že se neozvali. Nic méně jsme se zbytečně nezdržovali a vydali se hned na autobusové nádraží. Bus do San Ignácia odjížděl na cestu dlouhou dvě hodiny s mezizastávkou v hlavním městě Belmopan. Najít správný autobus nebyl problém díky cedulce za oknem, ale problém byl kam dát našich pět krosen. Autobus sice nebylo typu: starý školní americký s velkým čumákem, ale starý školní americký bez čumáku. Tedy novější verze, říkali jsme si. S krosnami jsme si ani po delší době nevěděli rady a tak jsme požádali průvodčího, který kontroloval lístky, o pomoc. Zde v Belizských autobusech kontroluje lístky a stará se o pasažéry a náklad průvodčí. Řidič je tu pouze od toho aby řídil autobus a s nikým se nemusel vybavovat. Průvodčí si z počátku sám nevěděl rady, ale nakonec ho napadlo otevřít zadní dveře autobusu, a tam jsme na poslední čtyři místa naskládali všechny batohy. Pak jsme si už běžně nakoupili jízdenky a nastoupili do autobusu. Ještě že jsme přišli včas a mohli jsme si zabrat místa hned u batohů. Sedačky byly ale opět hrozné. Kolena jsme měli zaklesnuté do železných trubek opěrátka černocha sedícího před vámi. Takové pohodlí tu mají oproti místním přerostlí Evropané, jako jsme my.
Během jízdy se očividně měnilo prostředí přírody za oknem. Všímali jsme si i zhoršení stavu silnice a proměnlivého vzhledu měst vesnic. V hlavním městě Belmopan jsme si skutečně nepřipadali jako v hlavním městě. Snad to bylo tím, že jsme zastavili jen na autobusovém nádraží a ne, třeba v centru města. Když autobus pokračoval dál po Western highway na západ, silnice začínala být čím dál tím víc prašnější a auta jedoucí za autobusem museli udržovat dostatečný odstup, aby vůbec něco viděli.
Při zastávce na ulici Savannah street v San Ignáciu na nás průvodčí mávnul, že jsme na místě a můžeme vystupovat. Otevřel nám zadaní dveře a my z autobusu vyskákali jeden po druhém společně s batohy. Ztuhlé nohy nás však po dlouhé cestě s minimem prostoru neudrželi. Při dopadu na rozpálený asfalt se nám podlomili a ruce museli zachraňovat situaci. Když krev postupně zase začala proudit do našich nohou, popošli jsme pár metrů k betonovým lavičkám a vytáhli mapu. Než jsme však stačili v mapě a průvodci vůbec něco zjistit, ujal se nás Mercedes Ruby, který jakožto místní turistický agent čekal na své oběti. Postupně nám udělal několik nabídek ubytování, my je porovnávali s knižním průvodcem. Nakonec jsme usoudili, že jeho nabídka opravdu není špatná, a tak jsme ho následovali asi půl kilometru do kopce.
Zavedl nás do jednoho hostelu rodinného typu s názvem J&R Guest House na rohu Victoria Street a Far west street. Cena 75 BZ pro nás pět nebyla přemrštěná. Po prohlídce přízemního dvoupokojového bytu se sprchovým koutem a záchodem nabídku ubytování přijímáme a rovnou s Rubym domlouváme výlet do Mountain Pine Ridge. Na tom se také úspěšně shodneme, když Pavel usmlouval cenu z 55 USD na osobu na 50 USD. Po té nás už Ruby opustil. Odešel zajišťovat zítřejší zájezd a nás nechal v klidu ubytovat.
Večer jsme chtěli zakončit procházkou na kopec nad městem. Bohužel v tomto v džungli ztraceném městečku se začalo dost rychle stmívat, a tak jsme raději zůstali v civilizaci a šli si nakoupit něco k večeři. Největší nákup jsme udělali v řeznictví na kopci, kde nám na upravené cirkulárce nařezali zhruba 2 kg T-bone steak jen za 10 BZ, tedy 75Kč. V nedalekém supermarketu jsme pak dokoupili pětilitrovou plechovku fazolí, cibuli, papričky Jalapeňos a také omáčku z řady Marie Sharp.
Nejen omáčky, ale všechny produkty od Marie Sharp, jsou vyráběny pouze z čerstvých a nejkvalitnějších surovin. Jsou to ale právě omáčky, které paní majitelku proslavili po celém světě mezi gurmány pálivé touhy. Skýtají fantastický poměr mezi pálivostí a chutí. Jsou vyráběny v továrně, která se nachází na úpatí Mayských hor v Belize. Mimo několika druhů příchutí se rozdělují podle pálivosti do šesti stupňů. 1. mild, 2. hot, 3. fiery hot, 4. No wimps allowed, 5. Belizean Heat, 6. Beware Comatose Heat. Nejpálivější z nich celým názvem Marie Sharp´s Beware Comatose Heat Level-Habanero je složena z papriček Habanero, extraktu kapsicinu, čerstvé mrkev, octa, rajčat, limetkové šťávy, česneku, cibule, koření N'awlin Cajun a Creole a soli. Vynikající je hlavně do polévek, na mořské ryby či hranolky. V místních krámcích se prodávají lahvičky o obsahu 145ml za zhruba 25 až 35 Kč. Z ČR si je můžete objednat na webové stránce Paliveomacky.cz za 149Kč.
Večer v hostelu ve společné kuchyňce Věra s Mangem a Petrem společně uvařili večeři, která vyšla se vším všudy na 70 Kč na osobu. Večeře se moc povedla a bylo jí hodně. Všichni se dosytnosti najedli, skoro až přejedli. Poprvé jsme ochutnali omáčku Commatos a museli jsme potvrdit její kvality. Petrovi při polykání tekl pot od hlavy až k patě a nepomáhalo mu ani rychlé zapíjení vodou. Ostatní pak byli radši s množstvím kapek obezřetnější.
Věra pak umyla nádobí, Pavel ho utřel, aby taky přidal ruku k dílu. Pak jsme se přesunuli do pronajatého přízemního bytu a šlo se prát mýdlem trička, sprchovat se a spát. Pavel si lehnul na rozkládací postel v chodbičce, Mango s Věrou v jedné místnosti na manželskou postel a v druhé místnosti spali Petr s Lukášem. Ti si ještě před spaním zašli koupit Jamajský pivo značky Red Stripes a vodu, aby se jim líp spalo. I tak jsme byli všichni znavení teplem a cestováním a tak i poslední z nás zalehl už v půl deváté.

7. den čtvrtek 10. 3. 2011 San Ignácio – > Mountain Pine Ridge

Vstáváme kolem 6h ranní a jdeme na snídani, kterou nám připravil pan domácí. Nic světoborného tento šedesátiletý dědula nevymyslel, ale housky, máslo, marmeláda a kafe nás uspokojilo. Společně s ostatními nocležníky jsme do sebe nacpali, co se dalo, abychom neměli při celodenní akci, hlad. Kolem 7 hodiny přišel Mercedes Ruby a po upřesnění trasy jsme okolo půl osmé vyrazili na trip do útrob přírodní rezervace Mountain Pine Ridge Forest.
Tato rezervace byla založena v roce 1944 k ochraně domorodého borového lesa. Jeho hranice jsou špatně definované, jelikož část plochy byla pronajata. I tak se ale jeho rozloha odhaduje na 430 km2. Asi dvě třetiny rozlohy pokrývá borový les a především pak borovice honduraská. Jen jednu třetinu pak listnaté stromy a sem tam travní porosty. Klima je subtropické s mohutnými dešti ženoucími se od začátku července do konce února. Během období sucha tu naopak teploty dosahují až 39 ° C s vlhkostí přes 70%. Většina rezervace se nachází na žulovém masivu. Výjimku tvoří západní části skládající se z vápencové náhorní plošiny skýtající mnoho jeskyní a závrtů vytvořených již v období jury. Nejvyšší bod celé rezervace se jmenuje Baldy Beacon vysoký 1017 metrů. Naopak nejníže položené místo se nachází jen 120 metrů nad úrovní moře v údolí řeky Macal, která na západě a jihu tvoří hranici rezervace. Tato řeka je nejvýznamnějším tokem oblasti. Její přítoky krmí voda z menších řek Rio Frio, Rio de Janeira, Privassion Creek, Pinol Creek a Barton Creek. Na poslední jmenované řece leží jeskyně Barton Creek Cave přístupná pouze z lodě a dlouhá přes sedm kilometrů. Přestože stále ještě nebyla zcela prozkoumána, archeologický výzkum zde odkryl množství mayských artefaktů, což naznačuje, že byla hojně využívána pro konání rituálů.
Mayové tu na hranici rezervace postavili svoje město Caracol již kolem roku 1200 před n. l. Toto město bylo však po opuštění Mayi dlouho opuštěné a znovu ho objevil až v roce 1897 jeden z belizských lesníků. Rezervace je domovem velkých savců včetně pumy, jaguára, nosála bělonosého, tapíra středoamerického nebo ocelota. Řídce se zde nachází i populace krokodýla Moreletova.Z původních druhů ptáků sem patří lesňácek rezavohlavý, momot černolící, čížek severoamerický, salašník modrý, kalous americký a také obr mezi ptáky kondor královský s rozpětím křídel až tři metry. Mezi nejpestrobarevnější pak patří nelétavý krocan paví, papoušek amazoňan rudočelý a hlavně symbol Belize, tukan krátkozobý.
Naše cesta do nitra džungle vedla nejprve zpevněnou asfaltovou cestou, ale vzdalováním se od civilizace se značně zhoršovala. Minuli jsme několik mayských vesnic jako Cristo Rey nebo San Antonio. Zastavili jsme ale až u mayského chrámu Sak Tunich nořícího se ze spárů džungle. Starší manželé se rozhodli tyto ruiny vykopat a renovovat. Bohužel kvůli špatně fungující legislativě jsou nuceni všechny náklady hradit ze svých kapes, bez jakéhokoliv příspěvku státu. S financemi jim tak pomáhají jen organizátoři tripů, kteří sem vodí turisty a za mírné vstupné ukazují svoji práci.
Zaplatili jsme dobrovolný poplatek 6 BZ a místní domorodec Yan, nás pozval dál. Pustil se do vyprávění o výjevech kamenných soch a sošek, které vykopal a také povídal o tom, jak postupují v dalším odhalování chrámu. Vystoupali jsme postupně od silnice po schodech chrámu a mimo tropických rostlin nádherných sytých barev, jsme si prohlédli i mayské basreliéfy. Yan nám vyprávěl, jaký mají význam a proč je mayové tesali. Na nejvyšším schodě stála slaměná chatrč zpevněná kůly, kde životní velikosti stojí vytesané dřevěné postavy starých Mayů ukazující některé praktiky poprav. Muže s kopím propíchnutým skrz pusu a bradu a svázanýma rukama za zády. Nebo postavu šamana s maskou zvířete na hlavě oddávající se hrůzným rituálům. Po prohlédnutí nás dovedl do jeskyně, kterou vykopal a tam nás pomocí chodeb dostal do nitra skály, kde měl vystaveny nejvzácnější sošky. Následně nás zavedl do gift shopu, kde jsme si mohli koupit rytiny, náušnice, obrazy, či přívěšky. Abychom ho podpořili, vybrali jsme si přívěšky s odpovídajícími mayskými obrazci ke znamení zvěrokruhu a po té už vyrazili zpět k dodávce.
Nedaleko odtud se cesta změnila už jen na šotolinu, kterou naše auto pro sedm lidí dost těžce snášelo. Hluboké rigoly vyhloubené tekoucí vodou mnohdy zabírali celou šířku cesty a nedalo se jim tak vyhnout. Nezbývalo, než jimi projet. Při jednom takovém průjezdu s námi auto houplo tak, že jsme vyskočili ze sedaček a pod autem se ozvala rána. To jsme při tom všem nejspíš ještě narazili podvozkem na nějaký kámen. Řidič auto zkontroloval a pokračoval stejnou rychlostí dál, jako by se nechumelilo. Další taková rána naštěstí už nepřišla, a tak jsme mohli zastavit až na hranici rezervace u strážce závory. Ruby tam předložil povolení vjezdu a tak nebyl problém pokračovat až do britského vojenského výcvikového tábora ve vesničce Douglas da Silva. K našemu překvapení tu právě probíhal výcvik. Měli jsme tedy možnost vidět namaskované britské vojáky, nebo dokonce i přistání vojenského vrtulníku. Zde jsme dostali další povolení průjezdu a mohli tak pokračovat až k Rio Frio Caves.
Náš vůz zastavil na okraji cesty pod obrovským listnatým stromem takzvaným žvýkačkovníkem. Jedná se o strom manilkara chicle, z jehož gumové mízy původně vyráběli žvýkačky. Ihned jsme se vydali za šuměním průzračné řeky Frio po vyšlapané cestě lemované prastarými stromy olezlými liánami a pavučinami ani radši nevědět jakých pavouků. Několikrát jsme překračovali cestičky mravenců, kteří jako lidé ve starém Egyptě nosili zásoby v tlupách jeden po druhém. Krásná jeskyně Rio Frio Cave je zasazená do husté džungle a její masivní klenutý vchod, největší v Belize, je vysoký dvacet metrů. Velké balvany, některé pokryté mechem, umožňují lezení vysoko podél stěny jeskyně. Na některých místech museli být instalovány schůdky, aby byla cesta snazší. Jeskyní protéká průzračná řeka Frio a za sucha se lze dostat suchou nohou na druhý břeh. To se podařilo i nám, když jsme po kamenech říčku postupně přeskákali. Díky vápencovému složení je zde k vidění množství krápníků a vápenatých jezírek. Téměř po celou dobu je tu vidět druhý konec jeskyně, jako zářivý kruh světla, vzdálený 600 metrů, který se s vašimi kroky stále zvětšuje. Na konci jeskyně jsme opět řeku přeskákali po kluzkých kamenech a vystoupali po úzké cestičce podél skály.
Ponořili jsme se do útrob džungle, kde nám Ruby ukázal pár zajímavých stromů. Jeden z nich byl právě žvýkačkovník, další sukovník, a také tourist-tree, který svléká kůru, jako sluncem spálený turista svléká kůži. Během výkladu Mangovi sešli z cesty a šli v sandálech do nevyšlapaného pralesa. Ruby jen kroutil hlavou, a nechápal, že takhle riskují. Hrozilo jim od zvrtnutí kotníku přes píchnutí se o jedovatou rostlinu až po kousnutí jedovatým pavoukem či uštknutí hadem. Mango však nebezpeční nebral v úvahu a byl spokojený, že si vyfotil strom s jedovatými ostny a jeden si dokonce utrhnul domů na památku. Tyto ostny jsou plné jedu, který dokážou svým zabít dospělého člověka. Když se vrátili zpět na cestu, Ruby pokračoval ve výkladu. Ukázal nám Kreveň obecnou, mahagon, cedr, kapok, nebo třeba kakaovník pravý. Posléze vyšplhal po mladém stromku až do koruny a utrhl nám větvičku s pár listím. Tento strom se nazývá Old Spice tree. Po rozžmoulání listu nádherně voní a samozřejmě je využíván k výrobě stejnojmenných deodorantů.
Před dalším zážitkem bylo potřeba se posilnit a tak nám Ruby rozdal lehký oběd, skládající se ze dvou namazaných toastů. Sice nás to moc nezasytilo, ale v tom teple člověk moc hlad ani nemá. Doplnili jsme ještě tekutiny a popojeli jen o pár stovek metrů zpátky a zastavili u jeskyně zvané Twin cave.
Tato zvláštní jeskyně ve svých útrobách schovává ještě jednu. Proto tedy twin cave, neboli jeskyně dvojčat. Leží celkem nenápadně schovaná v pralese, avšak nedaleko od příjezdové cesty. Od asi jen metr vysokého ústí jeskyně jsme sestupovali do naprosté tmy patnáct metrů, než jsme se dostali na první úroveň. Když Ruby zastavil a začal hledat baterky, zjistil, že má jenom dvě. Rozhodl se tedy jednu nechat a jít první. Druhou pak poslal poslednímu členovi v řadě, Lukášovi. I s tou trochou světla jsme však museli našlapovat opatrně, abychom neuklouzli nebo si nezvrtli kotník. Odtud jsme se už vydali podél stěny k prvnímu červímu otvoru. Tyto skály samozřejmě neprovrtali obří červy, ale některé úzké a dlouhé otvory můžou těmto představám nasvědčovat. Po cestě jsme minuly mayské ohniště se zbytky kostí, a také pár nádob nebo dokonce jakousi kamennou postel, kde kdysi Mayové přespávali. Zahlédli jsme i skupinku netopýrů a sáhnout jsme si mohli i na několik krápníků. Nikdo na nás v té tmě uprostřed jeskyně nemohl ječet jako v Evropě, že tohle je zakázáno. Když jsme došli k prvnímu otvoru, Ruby se vydal jako první a jako správný vedoucí nám názorně ukazoval jak je potřeba stočit si ramena a pánev, abychom touto štěrbinou prolezli. Doslova nás pak začal jednoho po druhém prosoukávat neskutečně úzkou skulinou. Ze začátku se nám dařilo prolézat, i když prvních odřenin jsme se neubránili. Prolezli i vzrostlý Lukáš s Pavlem. Ten však už během prvního průlezu přišel o pantofli, která se mu tlakem a kroucením v otvoru utrhla. To je taky nápad lézt do jeskyně v pantoflích. Ruby to měl však toto prolézání jako překvapení a tak o tom nikdo netušil. Celý zbytek cesty po tmě v jeskyni belizské džungli musel tedy Pavel absolvovat jen s jednou patoflí, či zcela na boso. V otvoru se zasekl až poslední a nejvyšší člen výpravy, Mango. Ten kvůli svým dlouhým nohám, nedokázal dostatečně zkroutit své tělo pod římsu. Po pár radách, které Mangovi přeložil Petr, se však i on dostal do hlavní komory, kde se strop klene do výšky až osmnácti metrů.
Tady nám Ruby posvítil baterkou a ukázal tuto ohromnou komoru v detailech. Odtud je to už jen čtyřicet metrů k podzemnímu potoku s názvem "stálý proud Max". Odtud jsme pokračovali do takzvaného porodního kanálu, kde se nám otevřela meditační místnost s množstvím starověkých artefaktů dokazujících život v této jeskyni již před dávnou dobou. V několika dalších průlezech červími dírami jsme si už mysleli, že se dál nedostaneme, ale Ruby nás vždy přesvědčil, že se tudy, v té naprosté tmě, prosoukali i mnohem tlustší osoby než byl kdokoli z nás. Pokračovali jsme tedy stále dál podle Rubyho pokynů byli jsme čím dál tím víc upocenější, špinavější a odřenější. Několikrát, často v nejužších místech, si od Pavla vypůjčil foťák a zaznamenával naše snažení či nadšení po zdolání další štěrbiny. Po vyšplhání do nevyššího bodu jeskyně jsme se dostali na jakýsi balkon, odkud byl po nasvícení baterkami vidět jakýsi skalní dóm, ze kterého jsme původně vyráželi.
Zpět jsme se vraceli druhou stranou jeskyně a objevili jsme se opět na první úroveň, kde nás dělil už jen patnáctimetrový kluzký výstup za denním světlem. Při opatrném stoupání nám stěžovali výstup doslova šerední pavouci štíří, známi jako scorpion spider, kteří svými klepety nahánějí hrůzu. Přestože jsou tak ohavní, nejsou jedovatí a rituálně se dokonce za živa jedí. To jsme naštěstí nezkoušeli a myslím, že nikdo by toho ani nebyl schopen. Na světlo jsme se pak vyhrabali špinaví převážně na rukou a kolenou. Upocení a zaprášení jsme ale byli asi všichni a všude.
Po opuštění jeskyně tento silný zážitek Lukáš dost rozdejchával. Svěřil se, že mu úzké prostory nedělají dvakrát dobře. Avšak nechtěl nás tím omezovat a celou zhruba půl hodinu v jeskyni v těchto úzkých průrvách vydržel. Ruby si nás ještě u vchodu naaranžoval a všechny nás upocené, unavené a umazané vyfotil jako památku pěti otřískaných speleologů. Unavení jsme sestoupili z kopečka zpět k autu a pokračovali za zaslouženým odpočinkem.
Tím pro nás byly nádherné bazénky na řece Privassion Creek s názvem Rio on Pools. Auto náš řidič zaparkoval na okraji silnice a Ruby nás vedl úzkou prašnou pěšinou směrem k řece. Překračovali jsme velké černé balvany a sem tam přeskočili nějaký ten kořen stromu. Potom stačilo jen přeskákat přes pár balvanů a před námi se objevila Privassion Creek River, jeden z přítoků hlavního toku oblasti Macal River. Když jsme tu krásně čistou vodu viděli, hned jsme se vysvlékli do trenek a rozeběhli se do první laguny. Improvizovanou dřevěnou převlékárnu tak využila jen Věra. Když se k nám přidala, my už měli všechen ten prach z těla pryč. Po prvním osvěžení jsme vystoupili na balvan uprostřed řeky a poskytl se nám nádherný pohled na množství vodopádů a lagun situovaných v světle hnědém kamenitém podloží. Veškerá skála tu byla díky průtoku vody dokonale uhlazená, a tak nebylo nebezpečné chodit na boso. Na dně lagun byl nanesený příjemný jemňoučký písek, který našim chodidlům doslova lichotil. Následně jsme se vrhli k nejbližšímu asi třímetrovému vodopádu. Tam jsme užívali od padající vody úžasnou masáž na záda. Když jsme se nabažili a všichni se nechali promasírovat, posunuli jsme se o kousek níž, kde nám Ruby ukázal přírodní vodní skluzavku. Řeka tu za staletí uhladila asi desetimetrový úsek skály tak, že se stačilo posadit a síla vody spojená s hladkým podložím nás svezla bez jakéhokoliv zadrhnutí do další laguny. O kousek níž jsme museli z vody vylézt a přeskákat pár valounů, abychom se dostali k nedalekým vodopádům. Snad všichni tam při poskakování alespoň jednou upadli, nebo je strhnul proud vody. Z malého vodopád vysokého asi dva a půl metru jsme pak za Rubyho fotografování skákali do rozvířené vody. Rozvířená voda však působila jako past a táhla nás všechny pod hladinu. Jeden po druhém jsme lapali po vzduchu a snažili se čehokoliv zachytit. Nakonec jsme se však jeden po druhém dostali na kamenný okraj a postupně se po nedaleké pěšině vrátili již po břehu zpět k našim věcem. Díky velkému teplu jsme rychle oschli, oblékli se a mohli pokračovat zpět do auta.
O kousek dál na týž řece jsme zastavili na našem posledním místě před návratem do San Ignacia. Místo zvané Big rock nás překvapilo nejprve strmým sestupem po klikaté pěšině k řece, a po té úchvatným pohledem na hordu vody valící se ze 45 metrů vysokého vodopádu. Laguna, do které voda z vodopádu tekla, úplně vybízela ke koupání. Vysvlékli jsme se my i Ruby opět jen do trenek a vylezli na dvoumetrovou skálu čnící nad onou lagunou. Ruby si vzal opět na starost focení a vybídl nás ke skočení do průzračné laguny. Po prvních opatrných seskocích s pokrčenýma nohama jsme zjistili hloubku a nebáli se pak zkusit i vyšší level. Jako první se odvážili na pětimetrovou skálu vylézt Lukáš s Petrem. Ve stejném pořadí pak také skočili dolů a zapíchli se jako hřebík do vodní hladiny. Tuto výzvu už pak přijel jen Pavel, který však dlouho sbíral odvahu a jeden skok mu tak bohatě stačil. Petr, Lukáš a Pavel pak ještě zkoušeli různé styly seskoku z nižší skály a Věra s Mangem v klidu odpočívali na okraji laguny.
Při osychání nám pak Ruby vyprávěl svůj životní příběh o tom, jak začal a kolik let již dělá průvodce, a také detaily o jeho dětech a pěti rozvodech, které za osmačtyřicet let života stihl. Mangovi pak domlouval, aby si Věru vzal včas a stále neotálel. Mango mu sice moc nerozuměl, ale Petr mu vše rád a vytrvale přeložil. Postupně Mango začínal znervózňovat a nechtěl se už na toto téma bavit. Přišla tedy řada na Pavla a jeho blížící se květnové svatbě s přítelkyní Romanou. Pavel se svěřil, že mu přes všechny ty zážitky co tu společně zažívají, přítelkyně moc chybí. Kontakt s ní byl navíc omezován nejen posunem časových pásem, ale i nedostatkem signálu v odlehlých částech Střední Ameriky. Zbývalo už jen znovu a naposled se obléknout, vystoupat po hliněném srázu vzhůru a nastoupit do vozu. Asi hodinová cesta zpět nás ukolébala a mnoho z nás během ní únavou usnulo.
Při cestě zpět jsme nakoupili nějaké ingredience a po druhé si uvařili večeři ve stejném hostelu v San Ignáciu. Věra, Mango a Petr opět vymysleli ze zakoupených surovin správnou kombinaci a množství přísad a v obrovském hrnci postavili tuto pochoutku doprostřed kulatého stolu. A opět to byli naše oblíbené fazole s párkem, cibulí a chlebem zakápnuté omáčkou Commatose. Po vydatné večeři jsme odpočívali na zápraží a plánovali program na následující den, jehož cílem bylo, mimo návštěvy Xunantuniche, hlavně přechod přes hranici do Guatemaly. Na závěr dne jsme si připili zvláštním džusem, z jehož krabice nikdo nedokázal vyčíst, z čeho se skládá. Přestože jsme nenašli dostatek skleniček a nám nezbylo než si připít z těch určených na hřbitov, velice nám chutnal. Kolem deváté hodiny jsme již únavě nedokázali odolávat a museli jsme zalézt do pokoje.

8. den pátek 11. 3. 2011 San Ignácio – San José Succotz – > El Remate

Ráno vstáváme dost dlouho na naše poměry a to až kolem půl sedmé. Rychle jsme si zabalili věci a už s batohy se rychle nasnídali, abychom dohnali časové zpoždění způsobené delším spánkem. Již po sedmé hodině vyrážíme přes městečko směrem s kopce zpět k autobusové zastávce, kde jsme vystoupili po příjezdu z Belize City. Naším cílem bylo chytnout první autobus mířící do San José Succotz, jež je vstupní bránou do Mayské stavby Xunantunich.
Cesta rozkodrcanou cestou trvala naštěstí jen 15 minut a kolem 8 hodiny ranní jsme všichni postupně vyskákali přímo na krajnici v cílovém místě. Tento šesti kilometrový přejezd nás vyšel na 1,5 BZD na osobu. Jen co odjel autobus, zahlédli jsme otřesnou věc. Na silnici ležel čerstvě rozjetý pes, kterému se střeva táhnuli přes půl silnice. Raději jsme se otočili a vydali se k nedalekým indiánům prodávajícím různé náramky, kabelky, náhrdelníky či náušnice. Jejich dřevěné přístřešky oběšené do posledního místečka těmito prodejními artikly nás ihned nalákali k letmé prohlídce. Hned u jednoho z krámků stála značka se siluetou komplexu ukazující směrem přes řeku Mopan. Když jsme se však tím směrem podívali, viděli jsme jen pomalu tekoucí vodu s několika páry kormoránů a volavek. Most nikde. Začali jsme tedy zkoumat, jak se na druhý břeh vlastně dostaneme. To už se k nám pomalým tempem sunula přepravní plošina plující přes řeku. Tato várka uzpůsobená i na převoz maximálně dvou automobilů byla poháněna zdatným starším indiánem, který k jejímu pohybu točil železnou klikou a obmotával tak vodící ocelové lano natažené přes řeku. Když dorazil k našemu břehu a zajistil lano, dal pokyn převáženému vozidlu, že může opustit prkennou plošinu. Následně na břeh vystoupilo i pár osob. Po vyprázdnění jsme i my mohli společně s ostatními turisty nastoupit a kupodivu zdarma se nechat převézt na protější břeh.
Po starší asfaltové cestě jsme už za první zatáčkou začali dost strmě stoupat a našich bezmála 20kg zátěže v krosnách nám cestu zrovna neulehčovalo. Nicméně asi po 1,5km stálého stoupání jsme dorazili ke vstupní bráně Kamenné Lady, jak se název této stavby překládá. Když jsme se rozhlédli a neviděli žádného správce, ihned nás napadlo zkusit se dostat do komplexu bez placení. Po levé straně byl však neprostupný prales a po pravé neudržované luční porosty plné motýlů. A přestože i v těchto místech bylo zapíchnuto hned několik cedulí: „pozemek na prodej“, nedalo se ani přes tyto zarostlé pozemky do komplexu dostat. Upravená cesta vedla jen a pouze ke správcovskému domku, kde hned po našem spatření jeden z těchto správců vylezl a ukazoval, kde se kupují lístky. Nedalo se tedy nic dělat, museli jsme si je zakoupit. Vstupné 5 USD však naštěstí nebylo přehnané a naše peněženky nezruinovalo. Podařilo se nám navíc s hlídačem dohodnout a nechat si u něho po dobu prohlídka komplexu naše těžké batohy. O kvalitu hlídání jsme se bát nemuseli, vždyť všechny cennosti jsme si vzali s sebou a zpocená trička by nám snad nikdo neukradl.
Po výstupu posledního kopečku jsme dorazili k malému muzeu zbudovanému za účelem ochrany nejvzácnějších artefaktů. Součástí byl i model celého komplexu a fotografie z průběhu archeologických výzkumů či další zajímavosti stavby. Expozici jsme si prohlédli, avšak nechtěli jsme tam trávit příliš mnoho času, abychom nepřišli o výhodu prvního vstupu do komplexu. Od toho se odvíjí nejen kvalita fotografií a videozáznamů, ale také síla prožitků, které vám toto energeticky nabité místo dává.
Povedlo se! Jako první vstupujeme tento den do areálu města Xunantunich. Ocitáme se v tomto krásném zachovalém komplexu a jediné co slyšíme, jsou zvuky větru a džungle obklopující stavby. Nikým nerušeni si užíváme této situace a pak v klidu stavíme stativ, abychom si toto místo věrohodně zaznamenali.
Xunantunich je starodávné obřadní centrum založené kolem roku 400 před n. l. a obývané převážně v letech 200 až 900 našeho letopočtu. Znovu objeveno bylo až kolem roku 1894 Thomasem Gannem. Celý komplex leží na plošině nad řekou Mopan na dohled od Guatemalské hranice. Komplex tvoří 26 chrámů a paláců, 6 velkých náměstí a 140 mohyl. Celková rozloha jádra areálu pak činí 2,6 km2. Stavby v tomto areálu se pak dále dělí stejně jako u obdobných areálů na skupinu A až D. Jako u většiny nalezišť z těchto dob se bohužel původní mayský název nedochoval. Nově je tedy odvozen od mayského překladu " Kamenná lady", podle ducha ženy, která se tu podle některých obyvatel stále zjevuje. Podle mnoha očitých svědků počínaje rokem 1892 je kompletně bíle oblečena a oči jí ohnivě planou. Objeví se vždy ve východní části komplexu v přední části čtyřicetimetrové pyramidy El Castillo. Vystoupí na kamenné schody a zanedlouho zmizí v nedaleké kamenné zdi.
Samotná stavba El Castillo je po chrámu v Caracolu druhá nejvyšší v Belize. Archeologický výzkum naznačuje o jeho výstavbě ve dvou etapách. Pyramida leží pod řadou teras, avšak dominantní vzhled ji určují převážně v horní části umístěné jemné štukové vlysy. Ty znázorňují různé nebeské výjevy jako zrození boha spojeného s královskou rodinou, bohy stvoření, nebo strom života vyčnívající z podsvětí.
K této stavbě jsme se vydali hned na začátku naší obhlídky. Díky větší odlehlosti komplexu od turistických aglomerací a tím spojené menší návštěvnosti tady, mimo nižšího vstupného, oceňujeme i možnost na pyramidu vystoupat. Tento nadstandard využili hned Pavel, Petr a Lukáš., kteří odlehčeni od krosen vyběhli až na samý vrchol bez větších problémů. Nejvyšší platforma leží ve výšce 26 metrů, kam při překonávání nezvyklé výšky schodů není zase takový problém vystoupat. Samotný výstup nebyl nebezpečný, jen na pár místech jsme narazili na pár spadlých či odchlípnutých kamenných útvarů. Na samém vrcholu jsme pak díky úžasnému rozhledu mohli nakouknout až přes hranice do Guatemaly, nebo si prohlédnout celý komplex z ptačí perspektivy. Cestu dolů jsme pak zvolili opačnou, tentokrát severní stranou stavby. Kamenný chodník nás při sestupu svedl přímo k hřišti na pelotu.
Tato stavba obklopená ze dvou stran zešikmenými kamennými zdmi a jedním kamenným kruhem na každé straně byla kdysi svědkem soubojů na život a na smrt. Tam hrávali mayové své krvavé hry mnohdy i s oddělenou lidskou hlavou. Je to zvláštní pocit, procházet se na místě, kde se dělo něco takového, ale to k mayské kultuře prostě patří. Přestože je toto místo lidskými bojovníky již mnoho staletí opuštěno, na bojovníky jsme tu narazili. Byli to však velcí rezaví mravenci, kteří si tu vybudovali stezku a jakékoliv narušení tvrdě trestali svými kusadly.
Pokračovali jsme po krátce střižené zelenkavé travičce směrem ke skupinám A a B a postupně naráželi na přicházející skupinky osob. Komplex se pomalu začal zaplňovat návštěvníky a postupně ztrácel na své kráse. Sluníčko začínalo pálit a my po krátké prohlídce skupiny C a D areál opustili a vydali se zpět ke vstupní bráně. Natáhli jsme si na záda batohy a šli se ještě podívat do nedalekých gifshopů. Krámky vystavující koberce, magnetky, trička, tužky či jiné upomínkové předměty s mayským motivem měli však díky svému privilegovanému místu náležitě zvednuté marže. Koupě stejné věci, kterou prodají i dole u řeky Mopan je více jak dvojnásobně nákladná. Nakoupili jsme tedy jen ozdobné tužky na památku a vydali se zpět k řece Mopan.
Dole u skály už nás čekal převozník. Společně s několika dalšími baťůžkáři jsme nastoupili a nechali se dovézt zhruba doprostřed řeky. Zbytek cesty jsme si dovolili a prostřídali se u páky pohánějící přívoz. Na břehu jsme se museli prodrat davem lidí, kteří sem právě dorazili autobusy. Na druhé straně silnice jsme si všimli supermarketu, a jelikož bylo něco kolem poledne, neotáleli jsme a šli na oběd.
Petr s Pavlem si společně nakoupili konzervu masa a balení tortill. Ostatní pak dle momentálních chutí. Venku před marketem jsme marně hledali nějakou tu lavičku či obrubník kam bychom si sedli. Měli jsme ale tak unavené nohy, že jsme si suveréně sedli na kus kartonu hned vedle vchodových dveří. Pomocí nože jsme konzervu otevřeli a přikusovali tortilly pokapané omáčkou commatose. Žádný koncert chutí to sice nebyl, ale hlad jsme zahnali a to se počítá.
Zbyl nám ještě nějaký čas, a tak jsme se rozhodli navštívit motýlí farmu Tropical wings, vzdálenou jen pár stovek metrů. Vystoupali jsme rozkvetlou zahradou k dřevěnému domečku. Vcházíme dovnitř a ani jsme si nestačili všimnout pokladny s prodejcem vstupenek. Že jsme prošli bez placení, jsme zjistili až uvnitř první místnosti plné vypreparovaných motýlů. Samozřejmě jsme se ale už k pokladně nevrátili. Petr s Mangem tady zkoušeli hrát na dřevěný triangl a společně s Věrou si prohlíželi expozice. Pavel s Lukášem pokračovali dál do přístavby mezi sítě, kde vstoupili do improvizovaného lesíka plného motýlů. Několik motýlu různých barev i velikosti tu létalo, ale většina jen tak tvrdošíjně seděla na stonkách rostlin a ne a ne roztáhnout svá barevná křídla. Lukáš se sice snažil pár motýlů probudit a popohnat je k rozevření křídel, avšak motýli seděli jak zařezaní. Když už se uráčili roztáhnout křídla, tak okamžitě odletěli k vrchním částem sítí a usadili se tam. Přestože sem Pavla táhla vidina krásných záběrů na pestrobarevných motýli, musel i on uznat, že platit za pár líných motýlů by byl hřích. Po pár minutách neúspěšných naháněk jsme foťák zabalili a odešli ven jakoby nic.
Jen co jsme se vrátili k supermarketu, přijel autobus a začalo pršet. Nastoupili jsme a zaplatili 0,5 USD za převoz do nedaleké hraniční vesničky Benque Viejo del Carmen. Tam autobusová linka končila, avšak na samotnou hranici to stále bylo ještě dva kilometry a venku pršelo. Nepřemýšleli jsme tedy dlouho a schováni pod stromem si stopli taxík projíždějící kolem nás. Chvilku tedy trvalo přesvědčování, aby nás pět lidí a pět krosen nasoukal do svého vozu, ale nakonec jsme se opět na ceně 1 USD na osobu dohodli a nechali se odvézt k hraničnímu přechodu. Z oprýskaného taxíku jsme se vysoukali jak sardinky z konzervy a předali taxikáři slíbených 5 USD. Ten si rozhrnul vestu, aby vyndal peněženku a my při tom zahlédli pouzdro s pistolí zaražené za opaskem. Zřejmě ji tu taxikáři vozí kvůli své bezpečnosti, ale nás to docela vylekalo. K samotné hranici zbývalo už jen padesát metrů. Během této cesty nás nahánělo snad deset překupníků a nabízelo údajně výhodnou směnu peněz, kterou jsme samozřejmě odmítali. Ulevilo se nám, až po vstupu do celního prostoru.
Po vystání fronty a proscanování našich batohů jsme se dostali ke třem černošským úředníkům, jež se střídali na přepážce. Po předložení pasů jsme zaplatili tradiční poplatek za opuštění státu Belize, a to 20 USD. O pár metrů dál na Guatemalské celnici jsme však museli zaplatit další neoprávněný, avšak státem tolerovaný úplatek úředníkovi. To činilo 3 USD, které cestující není povinen platit, avšak pokud nezaplatí, nemusí jeho odbavení trvat půl hodiny, ale třeba tři dny. Dle rady průvodce jsme před zaplacením poplatku chtěli dostat potvrzení. Ani toho se ale peněz chtivý úředník nezalekl a bez jakýchkoliv procedur vypsal nějaký cár papíru, kde toho stejně moc k přečtení nebylo. Spíše ho zajímalo proč, že vlastně do Guatemaly cestujeme a odkud to jsme. Moc jsme se nevybavovali a poplatek rychle zaplatili, abychom si nezadělali na problémy. Úředník se usmál a obratně strčil peníze do šuplíku. Potom jen mávnul, že můžeme pokračovat přes hraniční řeku, španělsky Rio Mopan, do Guatemalského městečka Melchor de Mencos. My jsme se přesunuli na okraj řeky k mostu a vyhlíželi mikrobusy jedoucí směrem do El Remate. Petr s Lukášem aktivně obcházeli mikrobusy a zjišťovali ceny. Netrvalo dlouho a jeden dopravce vyměnil za předním sklem cedulku Antigua za El Remate a my si běželi zajistit volná sedadla. Do patnáctimístného vozidla jsme se pohodlně vešli i s našimi batohy. Jediný problém, byl s navýšením ceny oproti normálu. Řidič samozřejmě bez potíží poznal podle barvy pleti, že nejsme místní a snažil se na nás vydělat. Když viděl, že se jen tak napálit nenecháme, nakonec souhlasil s cenou 5 USD na osobu. Počkali jsme ještě na doplnění mikrobusu a vyrazili přes řeku do nitra Guatemalské části Petén.
Petén je největším guatemalským departmentem. Jeho hlavním městem je Flores. Jedná se o nejméně osídlenou oblast celé Guatemaly. Průměrná hustota obyvatel je jenom jeden člověk na kilometr čtverečný. Peténský prales je druhým největším v celé Americe, hned po Amazonii a zabírá celou polovinu území Guatemaly. Na rozdíl od amazonských pralesů tu však nedochází k neregulovanému kácení, a tak tady fungují tyto „plíce světa" dodnes v plném rozsahu. V pralese žije samozřejmě spousta druhů zvířat a roste nesmírné množství druhů rostlin. K těm nejtypičtějším tady patří opeřenec tukan žlutoprsý, s typickým velkým zahnutým zeleným zobákem a žlutou náprsenkou, ale také nosál bělonosý, opice chapán středoamerický, či vřešťan černý, dávající svým pronikavým vřískáním najevo, kde je jeho území.
Naše cílová stanice pro tento den byla vzdálená od hranic 35 kilometrů. Většinu doby jsme jeli řídce osídlenou oblastí s nízkým provozem vozidel. Do cesty se nám tak pletly spíše stáda krav přecházející silnice než automobily. Asfaltovou vozovku po čase vystřídala jen hliněná uježděná cesta, kde se za každým autem zvířil oblak prachu. Když vůz zpomalil a prach opadnul, objevila se krásně zelená příroda bez známek lidského zásahu. Během cesty jsme několikrát nabírali a vykládali pasažéry a na naši konečnou stanici jsme dorazili zhruba po hodině jízdy.
El Remate je malá řezbářská vesnice asi s tisícem obyvatel. Je výborným výchozím bodem pro několik organizovaných zájezdů do Tikalu, dalších Mayských zřícenin jako je třeba Yaxhá. Tato krásná rozvalina získala proslulost převážně pořádáním americké reality show televize CBS show "Survivor: Guatemala". Je to nádherné a odlehlé místo nacházející se hned vedle stejnojmenného jezera Yaxhá, k němuž se pořádají výlety převážně spojené se západem slunce. Dalším známým organizovaným výletem je třeba takzvaný Canopy Tours Sky Way. Což je speciální druh pěší turistiky zahrnující stezky po džungli, výkyvné mosty, výlety lodí po řekách Ixlu a Ixpop, jízdu na koni, ornitologie nebo pobyt v přírodní rezervaci Biotopo Cerro Cahui. Cerro znamená v mayském jazyce „hora“ a Cahuí "obří krokodýl". Koupání v krokodýlím jezeře pod horou tak může být vaším vrcholným adrenalinovým zážitkem. Pokud koupel ve zdraví přežijete, můžete si tu naplno užít pozorování exotických motýlů, místních druhů opic, divokých perliček či mnoho druhů jiných opeřenců. V okolí se pak nacházejí další dvě krásná jezera Macanché a Sal Peten.
El Remate je také mimo rostoucích ubytovacích zařízení spojené se stále se zvyšujícím cestovním ruchem stále úzce spjato s historickou zručností místních obyvatel. Místní řezbářské rodiny tu stále opracovávají vzácná dřeva a následně je prodávají ve svých rodinných obchodech. Některé z největších a nejvíce složitými řezeb lze nalézt v obchodě La Casa De Don David. Velký vliv na obec má samozřejmě i průzračných jezero Peten Itzá. Tam lidé nejen loví ryby, ale také se koupou. Při vstupu do vody ze břehu najdete však bílé bláto a kamení. Je tedy vhodnější najít jedno z mnoha mol, ze kterých pak po žebříku slezete do hlubší vody.
Řidič mikrobusu nás vysadil v centru El Remate u hotýlku stojícího hned u silnice. Vystoupil a ochotně nám ukázal, kde se máme ubytovat. Čekal tak zřejmě nějaký ten bakšiš od hoteliéra, za sehnání nocležníků. My jsme tuto nabídku však nepřijali. Přes příznivou cenu, jsme nabídku odmítli, jelikož jsme chtěli ubytování přímo u jezera Lago Petén Iztá.
Pokračovali jsme tedy vesnicí západním směrem podél jezera po silnici carretera 02. Silnici nám křížili volně pobíhající prasata a později párek koní. Po třech kilometrech chůze jsme narazili na to pravé ubytování, o kterém jsme snili. V La Cassa de Doňa Tonita jsme se ubytovali jen za 5 USD na noc a k jezeru to měli, co by kamenem dohodil. Čtyřlůžkový pokoj v horním patře dřevěného domečku a doškovou rákosovou střechou nám nabízel pohodlné ubytování. Ze zápraží jsme si nemhli nechat ujít krásný pohled na průzračné jezero a dřevěná mola odrážející se v jeho hladině.
Shodili jsme batohy a sešli dolů do příjemně zastíněné restaurace. Dali jsme si osvěžující třetinkové guatemalské pivo za 15 Quetzalů a následně si u paní majitelky objednali večeři. Zlákala nás místní ryba popřípadě steak. Pavel neodolal ani místní polévce. Tu mu paní Tonita naservírovala v malé misce na velkém mělkém talíři obklopené kopcem rýže a zeleninou. Když výbornou ale sytou polévku snědl, zjistil, že bude mít co dělat aby snědl alespoň polovinu steaku. Všichni jsme si výborně pochutnali a následně si šli na chvilku odpočinout. Pavel s Petrem se šli projít na molo k jezeru, kde odpočívali v hamace zavěšené v dřevěném přístřešku uprostřed mola. S plnými žaludky takto sledovali západ slunce pomalu se nořící do vodní hladiny jezera. Když dorazil Lukáš, slunce už nebylo vidět vůbec. Po setmění jsme zamířili do centra vesnice, abychom zjistili, jak se tam žije v noci.
Vzali jsme si z pokoje nejdražší věci, tedy foťák, kameru a peníze a vydali se na cestu. Během cesty jsme odbočili k jezeru a prošili se ještě po jednom molu, na kterém jsme narazili na místního mladíka. Dali jsme se s ním do řeči, přestože to bylo složité. Jeho španělština smíchaná s mayštinou nám dávaly zabrat. Z hadrového pytlíku pak vytáhl dřevěné figurky, přívěšky a několik náušnic. Všechno vypadalo velice zajímavě a hlavně netuctově. Za velice výhodnou cenu jsme jich tedy poměrně dost nakoupili a mayskému chlapci udělali radost.
O něco blíže vesnici jsme narazili na fotbalové hřiště, kde i půl hodiny po západu slunce mladí remeťané nepřestávali se hrou. Obdivovali jsme jejich noční vidění nebo spíš nevidění a pokračovali dál za světlem centra. Poklidný ráz městečka začal v sedm hodin probouzet až koncert v kostele na 7 Calle. Již půl hodiny před samotným začátkem koncertu se zde srocovalo spoustu lidí a my raději stáli opodál. Když jsme nakoukli dovnitř, uviděli jsme protagonisty, jak instalují elektrické varhany a nastavují správnou intenzitu ozvučení. Když se domorodci nasoukali dovnitř a usadili se na bílé platové židličky, nechali jsme pootevřené dveře a sledovali děj na podiu. Chvilku se hrálo a zpívalo, chvilku zase mluvilo a gestikulovalo. My jim však nerozuměli ani slovo. Nicméně vše vypadalo dost působivě, a tak Petr s Pavlem neodolali a vstoupili dovnitř. Tam se usadili mezi místní do zadní řady, aby měli dobrý výhled a zároveň rychlý úprk. Chvilku se nechali dokonce strhnout hudbou a zpívali s nimi. Během další části vyzval protagonista, aby si všichni posluchači podali ruce a tak i Pavel s Petrem chodili mezi domorodci a zdravili se s nimi. Bylo to velice příjemné, avšak jen do zjištění pravé skutečnosti. Pavel foťákem si v další části přiblížil podium a tam přečetl nápis: „Jehova“. To myslím vystihuje vše, a když to pověděl Petrovi, dohodli se, že od Jehovistů raději rychle pryč. A byl pravý čas na úprk, jelikož hlavní protagonista posílá mezi věřící nádobu na peněžité příspěvky a jeden posluchač po druhém tam házel dary. Lukáš, který je sledoval z povzdálí, z nich měl největší prču. Raději zavelel jít si sednout do nedaleké restaurace a zahájit ochutnávku středoamerických piv.
Další kroky nás tedy zanesly do místní restaurace na 6 Calle, kde proběhla zmíněná ochutnávka. Vyšli jsme kolem hořících plechových sudů po schodech do horního patra. Tam už jsme vstoupili do čisté, útulné a vzdušné restaurace s asi třetinovou zaplněností stolů. Jako grignos, jak tu místní říkají bělochům, jsme žádné pozdvižení nezpůsobili. Příjemně jsme se tedy usadili ke stolku na okraj zápraží a užívali si nádherný pohled na ztemnělé jezero Petén. Jen ty komáři by nemuseli tak otravovat. Přestože se každý večer stříkáme repelenty nejlepší kvality značky Deet, ani on není bohužel stoprocentní. Guatemala naštěstí není označována za vysoce rizikovou malerickou oblast, ale riziko nějaké nemoci přenesené komáry tu je.
Z nápojového lístku jsme si objednali tři piva z různých zemí. Jamajské, honduraské a guatemalské. Společně jsme je pak ochutnali a oznámkovali. Přes nevalné výsledky všech ochutnaných moků zvítězil s největším počtem bodů pivovar Brava z ostrova Jamajka. Když na nás padla únava, vydali jsme se za svitu měsíce zpět k našemu ubytování. O nějaké velké hygieně před spaním se mluvit nedalo. Vybavení hotelu bylo prosté a nabízelo nám jen venkovní neosvětlené přístřešky se sprchou či toaletou. Ve třetí části přístřešku se pak nacházelo umyvadlo, odkud místní používali vodu na vaření, či mytí nádobí. My jsme si zde vyčistili zuby, ale vodu jsme raději nepoužili ani na opláchnutí kartáčku. Vypadala sice čistě, ale my Evropané prostě nejsme na místní bakterie zvyklí. Jejich sebemenší množství by nám mohlo způsobit zdravotní potíže, které jsou v tomto prostředí obzvlášť nepříjemné.

9. den sobota 12. 3. 2011 El Remate – Tikal – > Flores

Naše první probuzení v Guatemale bylo velice časné. Kvůli brzkému přejezdu do Tikalu jsme museli vstávat ještě za tmy už ve 4:50. Rychle jsme si zabalili věci, foťák a kameru vytáhli ze zásuvek a s plnými batohy i bateriemi vyběhli před hotel, kde už na nás čekal netrpělivý řidič mikrobusu. Nasedli jsme a vyrazili severním směrem k touženému Mayskému komplexu. Díky velkému spěchu jsme nestihli snídat a udělali jsme dobře. V mikrobuse byli volné už jen zadní sedačky, na kterých jsme si téměř dvě hodiny užívali vymletých hrbolů na hliněno kamenité trase.
Na místo jsme opět dorazili mezi prvními ještě za tmy, abychom se mohli kochat ranním rozbřeskem. Ze tmy se z jitřního oparu nořil hustý prales a v něm pak jedno malé turistické centrum s muzeem, restaurací a pár krámky pro turisty.
Národní park Tikal byl vyhlášen v roce 1955 a od roku 1979 je dokonce na seznamu UNESCO. Místním názvem „El Parque National Tikal Area Núcleo de la Biosfera Maya“ je skutečnou jedničkou mezi mayskými památkami. Na ploše 16 km2 se zde nacházelo 3400 staveb různého účelu. Stáli tu chrámy, náměstí, paláce, akropole, míčová hřiště, monumentální hrobky, dlouhé cesty, stély či oltáře. Archeologické ruiny jsou přitom kombinovány s kouzelnou vegetací deštného pralesa, v němž se vyskytuje více jak tři sta druhů ptáků, tukanů, opic, jaguárů, hadů, cedrů či orchidejí. Komplex leží na skalnatém vápencovém podloží, které přirozeně vystupuje z okolní bažinaté džungle. Kdysi svaté místo, kde bývali pochováváni vládcové města, dnes úpí pod neúprosným vlhkem pralesa. Zdi chrámů, z podivně měkkého kamene, který nám spíše než vápenec připomínal svou poddajností mastek, se drolí a doslova rozpadají před očima. Mastek nás napadl proto, že se do kamene dalo rýt pouhým nehtem.
Národní park začíná již 17 kilometrů před samotným archeologickým areálem. Jeho jméno znamená v překladu „Město hlasů mayských duchů" a ani dnes se nejedená o „mrtvé město", určené pouze pro turisty. Stále tu můžete narazit na indiánské šamany, kteří sem chodí zapalovat ohně a provádět své rituály.
Mayové zde sídlili již 700 let př. n. l., a to hlavně díky nalezišti pazourku, z něhož vyráběli své předměty. Severní akropole se začala budovat kolem roku 200 př. n. l. a počátkem klasického období kolem roku 250 n. l. byl již Tikal významným obchodním centrem. Tikalskou královskou dynastii založil Yax Moch Xoc kolem roku 230. V 6. století mělo město už sto tisíc obyvatel. V roce 562 jej však dobyl král Voda z Caracolu a plně si ho podmanil.
Kolem roku 700 nastoupil na trůn král Měsíc Dvojitý hřeben, zvaný Ah Cacao (Čokoláda), který obnovil mocenskou sílu Tikalu. Ten postavil většinu staveb na Velkém náměstí.
I Současná podoba Tikalu odpovídá právě stavu z 8. století z doby vlády krále Čokolády. Starší stavby jsou pod nimi a nové se již nebudovaly. O sto let později bylo totiž město opuštěno. Zřejmě z důvodu vykácení lesů a následné půdní eroze, která vedla k hladomoru. Přestože obyvatelé město opustili, chodívali sem až do příchodu Španělů Itzové z nedalekého Flores, kteří zde prováděli své oběti. Na své znovuobjevení však Tikal musel počkat až do roku 1848. V tomto roce vyslala do oblasti výpravu Guatemalská vláda a tento komplex se znovu otevřel světu. Pak ale trvalo dalších 163 let, než jsme se zde ocitli my.
Vystoupili jsme na parkovišti a hned nás zaujala skupinka asi čtyřiceti nosálů červených. Nejprve dováděli v koruně stromů a pak jeden po druhém slezli po kmeni na zem a proháněli se po silnici. Na turisty jsou tu zvyklí, a tak plachost částečně ztratili. Vědí, že se tu vždycky najde něco k jídlu a tak se neustále pohybují v blízkosti restaurace, ke které jsme právě mířili.
Jako první jsme hledali místo, kam schovat krosny. Bohužel bylo dost brzo a nikde ani noha. Naštěstí po chvilce vylezl jeden z pracovníků restaurace a po dohodě nám je za pár quetzalů nechal u sebe. Vyrazili jsme tedy k hlavnímu vstupu do rezervace podél jezírka s nápisem „peligro crocodilo“ tedy pozor krokodýl. A skutečně jsme jednoho objevili odpočívajícího v bahýnku nedaleko břehu. Když jsme pak dorazili k hlavnímu vstupu a chtěli si koupit vstupenku za 150 Quetzalů v dolarech, bylo nám řečeno, že nám cenu na dolary převádět nebudou a jestli nemáme Quetzaly, ať si je jdeme vyměnit do muzea. To byl problém, protože jsme jich skutečně tolik neměli a muzeum otevíralo až za hodinu. Celé to brzké vstávání by pak přišlo na zmar a davy turistů by nám památky pohltili. A to nás opravdu naštvalo. Tato neochota však nebyl náš jediný problém. Zrazila nás totiž i dosti přemrštěná cena samotného vstupného. V porovnání s dosavadními vstupy v Mexiku a Belize, byla tato cena skutečně nepřiměřená. Tato historická památka má určitě velikou hodnotu, ale vstupné je takto nastavené spíše kvůli movitým turistům, kteří sem přijedou luxusními autobusy, nebo dokonce přiletí sportovním letadlem. Platí tu i tolerované dvojí ceny. Místní turista za vstup totiž zaplatí šestkrát méně, tedy jen 25 quetzalů.
Po chvilce váhání jsme se jednomyslně rozhodli zariskovat a lístky se vůbec nekupovat. Všimli jsme si totiž, že za dřevěnou závorou lístky nikdo nekontroluje a tak jsme se nenápadně připlížili k této závoře a pak ji rychle podlezli a pokračovali po hliněné cestě směrem k rozvalinám. Srdce nám tloukla o sto šest a uklidnila se až v dostatečné vzdálenosti od vstupní brány. Za celou dobu na nás nikdo nekřikl a nikdo za námi neběžel a my se začali uklidňovat a pochvalovat si, kolik peněz jsme navíc ušetřili. Asi po 200m jsme se zastavili u obrovského stromu ceiba, čnícího ještě několik metrů nad úroveň pralesa. Tyto stromy uctívali již staří Mayové, kteří věřili, že drží nebe, aby nespadlo na zem.
Když jsme však pokračovali dál, narazili jsme, asi za půl kilometru, na stánek s ozbrojenou hlídkou, která kontrolovala vstupenky do rezervace. To byl konec. Znamenalo to pro nás nejen vrátit se skoro kilometr zpět, rozměnit si peníze a zaplatit přemrštěné vstupné, ale hlavě časovou ztrátu, kvůli které jsme tak brzo vstávali, abychom viděli památky neobsypáni turisty. Chvilku jsme se zastavili a přemýšleli, co dál. Monitorovali jsme situaci a všimli si, že všichni turisté kontrolováni nejsou. Ale proč? Jakým způsobem si vybírají koho zkontrolovat? A pak jsme na to přišli! Aby se netvořili fronty a návštěvníci nebyli obtěžováni ještě dalším čekáním, kontrolovala hlídka jen malé skupinky osob a z větších jen pár.
Rozhodli jsme se to risknout znovu. Kolem nás právě totiž procházela několikačlenná skupinka francouzských turistů. Pokud možno co nejvíc nenápadně jsme se mezi ně vmísili a zároveň se drželi na protilehlé straně od hlídačů. Pár turistů z naší skupinky sice zastavili, ale my šli pořád dál, i když skupinka po povelu vůdce zastavila. Dělali jsme jako bychom si ničeho nevšimli, nerozuměli a hlavně jsme se nehodlali otočit nebo dokonce zastavit. Jako stroje jsme pokračovali po cestě, která nás jako první napadla, směrem do pralesa. Nervy to byly velké, ale ušetřili jsme dost peněz a i ten zážitek stál za to.
Naplno jsme si oddechli až u prvních rozvalin Chrámu Nápisů, kterému se, na rozdíl od stejnojmenného chrámu v Palenque, většina návštěvníků vyhýbá. Není to snad kvůli jeho naprosté nezajímavosti, ale spíše pro jeho vzdálenost od centra mayského města. Chrám nápisů nebo chcete-li Templo VI. se nachází zhruba jeden kilometr jižně od hlavního areálu a lze k němu dojít po zpevněné pěšině klikatící se mezi vzrostlými stromy džungle. Nejzajímavějšími dochovanými částmi jsou stéla a oltář, stojící před chrámem, pocházejí již z roku 736. Nás sem však dovedla ona náhodná cesta, kterou jsme se ve spěchu vydali a utekli tak kontrole lístků. Na cestě od hlavního areálu míjíme Skupinu G (Grupo G), rozkládající se kolem Paláce žlábků (Palacio de les Acanaladuras), a dále Chrám 38 (Templo 38) Po rychlé prohlídce postupujeme dále směrem k Chrámu V., španělsky Templo V.
Chrám V. je nejstarší chrámovou pyramidou v Tikalu postavený kolem roku 700. Je zvláštní tím, že má oproti jiným chrámům zaoblené rohy. Patří také mezi čtyři pyramidy, na které lze vystoupit po vybudovaných bočních dřevěných schodech, zaručující bezpečnější výstup. Díky strmosti však většina návštěvníků na zpáteční cestě volí jistotu a leze dolů čelem ke stěně jako po žebříku. I my jsme samozřejmě neodolali a několik stovek špryclíků a celkem 58 metrů strmého lezení v těsné blízkosti původního kamenného schodiště jsme pokořili. Za celou dobu jsme však nesměli přestat lézt a hlavně jsme se nemohli dívat dolů. Jedna chyba nás mohla stát život. Podstoupené riziko za ten dech beroucí výhled do krajiny ale určitě stálo. Pyramida vznikla před zhruba dvanácti sty lety a pohled zezdola i seshora vyvolává opravdu až posvátnou úctu. Tím spíše, když člověk musí tak trochu i překonat sám sebe při šplhání k jejímu vrcholu. Atmosféra tohoto místa společně s překvapivou akustikou dávala pocítit vjemy obyčejných smrtelníků, kteří dole poklekávali před stovkami let. Když jsme si dosytnosti vychutnali pohledy na úchvatný prales s čnícími špičkami pyramid Chrámů I. a II. a načerpali atmosféru, postupně jsme se vrátili k příkrému schodišti a při pohledu dolů teď ještě víc váhali s prvními kroky a úchyty. Musím přiznat, že tento okamžik byl nejtěžším momentem odehrávajícím se na této pyramidě. Po překonání strachu a prvního stoupnutí na špryclík už bylo lépe. Dolů jsme sice lezli asi deset minut a po cestě míjeli další turisty, ale nebyl důvod pospíchat. Raději jsme lezli na jistotu.
Po úspěšném zdolání chrámu jsme zamířili na rozlehlou centrální akropoli. Acropolis Central se stupňovitě zvedá po stranách Východního a Velkého náměstí. Tato část byla obývána v letech 550 až 900. Obsahuje celkem 38 různých budov se 148 vnitřními prostory. Po té postupujeme dále na Velké náměstí (Gran Plaza), kde nacházíme spoustu menších staveb původně sloužící kněžím. Dominují zde však dvě pyramidy, tyčící se proti sobě na jeho kratších stranách. Chrám Velkého Jaguára (Templo I) nebo také Ysyuzří chrám, který sloužil jako hrobka jednoho z největších vládců Tikalu. Krypta objevena roku 1963 odhalila mumii panovníka Ah Cacaa, a kromě mnoha dalších hrobových předmětů i vzácnou nefritovou masku. K naší nevoli je bohužel turistům nepřístupná. Ať již poddaní nebo zajatci, každý z nich musel vzhlížet s náramnou úctou a pokorou hraničící až se strachem, na tento majestátní Chrám vysoký 45 metrů, který nechal postavit krátce po roce 700 král Měsíc Dvojitý hřeben (zvaný Čokoláda) a jeho syn.
Chrámovou pyramidu s názvem Chrám Masek nechal vystavět také panovník Ah Cacao kolem roku 700. Jméno stavbě daly dvě masky zdobící široké hlavní schodiště. Na vrcholku tohoto schodiště stojí jakási chrámová nástavba, ve které býval nástěnný obraz zobrazující popravu zajatce. Tento chrám jiným jménem také Templo II. je vysoký 38 metrů. V minulosti bylo možno vylézt na Templo I. i II. Došlo zde však ke smrtelným úrazům, a tak je nyní z bezpečnostních důvodů přístupný pouze Chrám II. Další přístupné chrámy jsou pak ještě Chrám V, Velká pyramida a Chrám IV.
Na severní straně Velkého náměstí se rozkládá Severní akropole (Acropolis Norte). Ta se začala budovat již kolem roku 200 př. n. l. Tyčí se do výšky 12 metrů nad Velkým náměstím a dnes ji pokrývá téměř 100 struktur. U paty schodiště jsou umístěny také nejvýznamnější stély, které byly v Tikalu nalezeny. Dominuje mezi nimi světlá stéla č. 10, pocházející z roku 550.
Nedaleko východním směrem pak leží Chrám velkého kněze (Templo III), který je vysoký 55 metrů, díky bujnému porostu jej však není téměř vůbec vidět. Následně jsme zamířili k Chrámu IV neboli Chrámu Dvojitého hada, který je vysoký 65 metrů a jedná se o nejvyšší mayskou pyramidu vůbec. Stojí ve východní části Tikalu a postavena byla v roce 741. Je stále obestřena záhadou, avšak archeologové tvrdí, že je pravděpodobně pod ní pohřben vládce Yikin Chan Kawil. Na vrchol této pyramidy vede pevné masivní schodiště stoupající po boku pyramidy. Oproti Templo V. však není tak strmé a nahoru po něm vylezou i všudypřítomní američtí důchodci. Při vstupu na vrchní plošinu jsme se nemohli vzpamatovat nejen my ale ani naše mobilní telefony. My se museli dostatečně vydýchat při relativně náročném výstupu a dech nám bral i nádherný výhled na celý komplex. Naše telefony byly zase zahlceny přijímáním textových zpráv, jelikož po celém komplexu není mobilní signál. Tady na 1270 let staré stavbě Mayů bylo tedy jediné místo, kde signálu nebránil hustý porost džungle a bylo tu tak možné komunikovat s domovem. Této možnosti využil hned Pavel, který se již od brzkého rána nemohl spojit se svou nastávající manželkou.
Nedaleko odtud se nachází Náměstí sedmi chrámů (Siete Templos), které je částečně v rekonstrukci a částečně ještě zarostlé. Některé stavby zřejmě ještě nebyly odhaleny. Jedním z nich je například Palác oken (Palacio de las Ventanas), též známý jako palác netopýrů. Ten si však prohlédli pouze Mango s Věrou, kteří se na část doby od skupiny oddělili.
Hned vedle se nachází takzvaný Ztracený svět (Mundo Perdido), kde se nalézají stavby z různého období - Chrám lebek, Chrám tří komnat, Velká pyramida. Chrám tří komnat neboli Chrám Talud-tablero pochází z pozdního období, což poznáme podle toho, že na sobě nese výrazné mexické prvky. Architektura Talud-tablero se vyskytuje totiž především v severní části Yucatánu na stavbách jako je Uxmal, nebo Chichen Itza. Velká pyramida je vysoká 32 metrů. Postavena byla na počátku pozdně klasického období kolem roku 600 a jednalo se o nejvyšší stavbu ve své době. Společně s hřištěm na pelotu patřila také k nejvýznamnějším budovám města. Velká pyramida je jedinou, na kterou lze vyšplhat po původních kamenných schodech. Naskýtá se odsud totiž pohled na vrcholky všech ostatních pyramid, chrámy I, II, III a IV jsou navíc seřazeny pěkně v zástupu.
Následoval náš relativně dlouhý přechod po okraji komplexu až k místu označenému jako Camplejo P. Yax Kin, syn mocného vládce Ha Sawa Chaan-K'awil, nechal postavit tento pyramidový komplex v roce 751 před Kristem. Nicméně chrámový komplex byl postavený až kolem roku 530 po Kristu. Tento komplex sdružuje rysy jaguára jako symbol moci a žáby jako symbol plodnosti a života. Na zdech jsou grafity vyobrazeny rituály a kněží společně s členy královské rodiny.
Minuli jsme stavby Piedra Fallada a Complejo O. Zastavili jsme se až u Compleja R, na které navazuje Complejo Q. Tyto komplexy postavil Chitam, poslední známý tikalský panovník a jedná se o tzv. dvojité pyramidy. Dvojité pyramidy se stavěly vždy na konci katúnu, tzn. dvacetiletého období podle mayského kalendáře. Komplex R je zcela zarostlý, v komplexu Q lze však nahlédnout dovnitř paláce a podívat se na stély, stojící u paty pyramidy. Tento komplex je z celkem sedmi tkzv. dvojitých pyramid v Tikalu nejzachovalejší. Stéla 22 obsahuje hieroglyfy, zachycující Chitamův nástup na trůn v roce 768, ostatní stély jsou však holé, což vyvolává řadu otazníků. Stély byly jistě připraveny k tomu, aby na nich byly zachyceny další významné činy panovníka. Zůstaly však nedokončené, což neodpovídá teoriím o postupném opouštění tohoto místa, ale svědčí spíše o náhlém odchodu. Skládá se ze čtyř budov spojených ze čtyř světových stran. Skupiny budov jako jsou tyto, jsou k nalezení pouze v Tikalu a jeden v Yaxhá, které se nachází jen 30 km severně odtud. Severní budova je blíže ke Slunci, které nám říká, že je spojen s nebesy. Budova na jižní straně skupiny je spojována s podsvětím. Devět vchodů představuje devět vrstev podsvětí. Na vrcholku chrámu a na rovných plochách po stranách pyramidy se dříve elegantně a v kostýmech proháněli mayští tanečníci. Východní budova je pak spojena s východem slunce a západní budova ještě stále čeká na odkrytí archeology. Jednou se možná dozvíme, co se skrývá pod tímto kopcem pokrytým staletými nánosy vegetace. V době stavby tohoto komplexu byl Tikal zapojen do intenzivní války s městy Calakmul, Caracol a Dos Pilas. Tato intenzivní válka pak mohla vést ke konečnému zhroucení Tikalu. Válka zasahovala totiž i do běžných zemědělských činností. Mnoho lidí ve válce zemřelo a ranění nemohli obdělávat svá pole. Vyvstali sociálním nepokoje a vláda se časem zhroutila. Město fungovalo dále, ale už nikdo neorganizoval další výstavbu chrámů či pyramid. Postupem času se však město nijak neobnovovalo. Chrámy chátraly, omítkou pokryté silnice, které dávali komplexu nadpozemský bílý vzhled, se rozpadli a postupně odešlo i obyvatelstvo. I dnes po tolika letech je Tikal místo, které zanechá v duši každého hlubokou stopu. Málokteré místo vzbuzuje v člověku takovou přemíru spekulací a hmatatelnou touhu, alespoň na chvíli se přenést časem a spatřit Tikal v dobách jeho rozkvětu. Jedinečné místo, o kterém bohužel tak málo víme, nás věřím i do budoucna bude všechny neustále ohromovat.
Znavení po desetikilometrové procházce, jsme na cestě zpět poprvé narazili na opice, které vřeštěli nad našimi hlavami. Narazili jsme i na Aguty, velmi směšné zvířátka podobné přerostlému rezavému bobrovi. Když už nás pak nohy sotva nesly, konečně jsme dorazili na základnu, kde jsme mohli odpočívat a čekat na Mangovi, kteří se k nám měli připojit dle dohody v 11 hodin. Jelikož naše prohlídka skončila v půl 10, rozhodli jsme se čekání trávit odpočinkem a nákupem suvenýrů. Mango s Věrou měli však samozřejmě půl hodinové zpoždění. Když se vrátili, musel jit Mango ještě do Muzea, kde se nacházejí nejvzácnější reliéfy z celého komplexu. Ostatní opět čekali a raději šetřili peníze za vstup, avšak nemohli mu toto podívání odepřít.
Netrvalo dlouho a sehnali jsme si odvoz přímo až do města Flores. A byl to vskutku Guatemalský převoz. V minibusu pro cca 30 lidí se nás mačkalo 45. Cestou jsme taky přemýšleli, jak se po komplexu pohybovali bohatí turisté v džípech. Vždycky jen naskákali na korbu a přejeli k další památce. Určitě je to stálo dost peněz, ale nejvíc by nám vadilo, že si tu atmosféru starých Mayů nemohli tak dostat pod kůži jako my. Za hodinu a půl a 30 USD jsme se ocitli na 65 kilometrů vzdáleném jižním břehu jezera Petén Itza v městečku San Benito. Na Flores už to bylo jen, co by kamenem dohodil a zbytek přeplaval.
Na Flores jsme se dostali po přejití 450 metrů dlouhého náspu oddělujícího právě toto město dalším dvojměstím San Benito a Santa Elena. Flores je ve skutečnosti malé středisko, ležící na ostrově v jezeře Petén Itza spojeno jen tímto náspem. Jeho mayský název je „Noh Peten", tedy „velký ostrov". Flores založili indiáni kmene Itzá, kteří sem přišli poté, co byli vyhnáni z Chichen Itza. Toto místo si vybrali mimo jiné proto, že odsud mohli chodit dělat oběti do opuštěného Tikalu. Město bylo dobyto Španěly až v roce 1697. To znamená, že toto místo bylo poslední fungující mayské ceremoniální středisko. Vydrželo o 150 let déle než všechna ostatní. Název Flores pak dostalo na počest exguvernéra Cirila Florese v roce 1831. Dnes zde ale žádné památky nenajdeme. Úzké uličky stoupají k náměstí, na němž se tyčí místní katedrála, která byla kompletně přestavěna v 60. letech. Nese honosný název Nuestra Seňora de los Remedios y San Pablo del Itza. I my po ostrově bloudili změtí úzkých uliček, než jsme sehnali příjemný hotel Mirador Del Lago II za 20 USD za dva pokoje. Třílůžkový pro kluky a dvoulůžkový pro Mangovi.
Hned po ubytování jsme vyrazili prozkoumat přes násep spojené město Santa Elena. Tam jsme se sice necítili tak bezpečně jako na Flores, ale zajímavých míst tu bylo plno. Navštívili jsme ovocný trh podél silnice a za ním pokračovali směrem k autobusovému nádraží. To jsme potřebovali najít, jelikož hned následující den ráno jsme potřebovali jít na jistotu. Mapka zakreslená v knižním průvodci nelhala a nádraží jsme objevili. Zaskočila nás ale totálně zničená příjezdová silnice, po které autobus prostě neprojede. Zbývalo nám jen doufat, že si Guatemalci nějak poradili a autobus přijede z druhé strany, kterou jsme však v mapce zakreslenou neměli.
Na zapáchajícím nádraží jsme si zjistili čas odjíždějícího autobusu a pomalu se vraceli zpět. Jen po pár metrech Petra zlákala vidina jídla, jemuž neodolal a ochutnal místní kuchyni. Paní kuchařka ze stánku na chodníku mi však mimo jídla nabízela i jednu ze svých dvou dcer stojící hned za ní. Petr však se úsměvem odmítl a požadoval jen ten ogrilovaný kousek masa s cibulí. Pouliční pokrm nevypadal příliš vábně, a tak se nikdo mimo Petra neopovážil ani ochutnat.
Při zpáteční cestě touto ulicí nás zlákala příjemná hudba a hlasy povzbuzující do mikrofonů linoucí se od podia na jednom náměstíčku. Malí Guatemalci tady zpívali, tancovali a jejich známí a spolužáci je hlasitě povzbuzovali. My jsme si na chvilku sednuli na betonové sedačky a sledovali průběh. Celou akci s námi sledovali i policisté, kteří dbali o bezpečnosti těchto dětí. Po tomto kulturním zážitku jsme minuli jeden z amerických zástupců fast foodu, Burger King, který se dostal už i sem. A není asi divu, jelikož přes prosklené zdi jsme viděli slušně zaplněné stoly.
Nás však nezlákal a po překonání valu jsme zalezli do hospůdky nedaleko od našeho ubytování. Byla označená tak jako většina hospod této oblasti, kohoutem jakožto znakem oblíbeného pivovaru „Gallo" /:gajo:/. Příjemně vypadající hospůdka plna typických středoamerických cingrlátek a v nich zasazené širokoúhlé plasmové televizory s běžícími přenosy z evropských fotbalových lig. Ty sice narušovali typický vzhled restaurace, avšak alespoň jsme se těmito přenosy podívali po dvou týdnech na evropské dění. Objednali jsme si jídlo, každý dle svého gusta a finančních možností. Věra četla o místním vyhlášeném kapučínu z pravého kakaa, a tak místo jídla zvolila raději toto. Přesto že jídlo nevypadalo špatně, nebylo nějak zářně chutné, ale hlad zahnalo a to nám stačilo. Věra byla však zklamaná nejvíc. To co jí donesli, nebylo dle jejích představ a o pravém kakau si mohla dál nechat zdát.
Po opuštění restaurace právě zapadalo slunce. Rozhodli jsme se tedy ještě, před zalezením do bytu, najít nejvyšší bod ostrova, ze kterého bychom tento západ shlédli. Nejprve bylo složité zorientovat se v systému uliček, ale nakonec to zas tak těžké nebylo, jelikož na nejvyšším místě ostrova stojí kostelík Iglesia Nuestra Seňora de Los Remidios. Ten se rozkládá v samotném srdci města v na náměstí Parque Central. Je to zřejmě jediné místo na ostrově, které není zastavěné domy. Právě proto se zde na jižní straně nachází i jedině místní sportoviště. Přesto že je betonové, mnoho dětí různého věku tu hází míčem na koš, hraje fotbal nebo jen tak odpočívají a sledují ostatní. Na náměstí se mimo policejní stanice náchází i restaurace s úchvatným výhledem na jezero, z níž jsme měli možnost sledovat zaplutí slunce pod hladinu jezera. Západ slunce však vůbec nevadil hrajícím si dětem a nehledě na nezabezpečené hřiště sítěmi pokračovali ve hře jen za svitu pouličních lamp. Pokud by snad někdo zakopl, nebo se moc se snažil chytit míč a nedobrzdil na hraně, mohl spadnout až ze tří metrové výšky na betonové schody. Naštěstí jsou místní s touto situací sžití a nic takového jsme nezahlédli.
Po setmění jsme se raději odebrali do hotelových pokojů a na zápraží ještě poseděli, pročítali průvodce a Pavel dopisoval deník. Během psaní však zjistil, že ho svědí břicho. Když se na něj podíval, zjistil, že tam má zasáté klíště. Nejspíš parazita z pralesů Tikalu, který se však zasál teprve před pár hodinami. Věra našla ve svém batohu tu správnou mastičku a Pavel klíště namazal a poctivě s ním kroužil proti směru hodinových ručiček. Po pár otočkách klíště bez problémů vypadlo a tak nebyl důvod k panice. Znaveni po dlouhém dnu jsem pak zalehli do postelí kolem deváté hodiny.

10. den neděle 13. 3. 2011 Flores – Cooperativa Bethel – Bonampak – > Palenque

Ráno jsme vstávali opět ještě za tmy kolem páté hodiny a vyrazili před hotel, kde jsme měli domluvený odvoz na autobusové nádraží v San Benitu. Čekali jsme půl hodiny, ale nikdo nedorazil. Rozhodli jsme se tedy jít pěšky. Cestu jsme znali již z předchozího dne, a tak nebyl problém nádraží najít. Nebylo to však úplně blízko a my neměli tolik času. Po půlhodinové svižné chůzi jsme vstoupili do zapáchajícího vestibulu a stoupli si do fronty na lístky. Všude špína, uschlé kytky a nuzácky oblečení somráci. Nechtěli jsme se dlouho zdržovat, jen koupit lístky a rychle ven. Když se na nás dostala řada, dozvěděli jsme se, že lístky si máme koupit až v autobuse, který má zpoždění a přijede asi za hodinu. To sice byla komplikace, ale aspoň jsme mohli rychle opustit vestibul.
Venku jsme si sedli, kam se dalo, a čekali. Jak jsme se tak bavili o všem možném, přišel a za námi pán a povídá: „ Vy jste Češi?“. Neuvěřitelné, Češi jsou opravu po celém světě. Jednalo se o staršího pána, který několik týdnu pobýval v Antigui a rozhodl se udělat výlet na sever do Tikalu. San Benito bral jako zastávku na přespání a přestupové místo autobusů. Celou hodinu čekání jsme strávili povídáním o jeho rodině, se kterou komunikuje pomocí skypu a dalších zážitcích z Guatemaly.
Ani po uplynulé hodině však autobus nepřijel. Čekali jsme tedy dál, avšak mezi tím sympatický Čech odjel jiným spojem zpět na jih. Uběhla další hodina a opět nic. Několikrát jsme obcházeli přijíždějící autobusy, ale žádný tím směrem nejel. Spoj měl odjet v šest hodin. Bylo ale už půl deváté a stále nic! Začínali jsme být pěkně naštvaní a rozhodli se dopravu řešit jiným způsobem. Rozdělili jsme se a začali shánět odvoz po řidičích mikrobusů stojících jen pár desítek metrů od nádraží. Španělština v tuto chvíli nebyla potřeba, stačilo jen odchytit řidiče a říci: „Bethel?“ Po několika marných pokusech jeden z řidičů řekl: „Sí“, a ukázal, ať nasedneme. Ověřili jsme si, zda jsme dobře slyšeli a po potvrzení se vrátili pro Mangovi, kteří vyhlíželi, zda nakonec opravdu nepřijel autobus. Odevzdali jsme batohy do zadního prostoru a sedli si dovnitř, kde seděli zatím jen dva pasažéři.
Po uvelebení k nám přišel jakýsi parťák řidiče a oznámil cenu 35 Quetzalů na osobu. Nebyla přemrštěná, a tak jsme bez problému zaplatili a zároveň se zeptali, kdy odjíždíme? Parťák strčil peníze do kapsy a zabrumlal jen: „pronto“, což znamená brzy. A takhle jsme se ptali každých deset minut, až nám bylo oznámeno, že se vyráží za 45 minut. Nakonec ani tento údaj nebyl správný a skutečně minibus vyrazil z nádraží ještě o půl hodiny déle. Plán na tento den musel tedy dostát dosti zásadních změn, jelikož jsme čekáním na autobus strávili 3 a půl hodiny, které jsme měli trávit v autobuse projížděním pralesů západního Peténu.
Šťastni, že konečně vyrážíme, nás vztek na čas opustil. To jsme však ještě nevěděli, že budeme čekat dalších dvacet minut na druhém autobusovém nádraží vzdáleném asi dva kilometry. Po doplnění pasažérů na 110% kapacity mikrobusu, tedy nadobro vyrazil směr Bethel. Přestože vevnitř nebylo už volné místo, mikrobus stále po cestě přibíral nové a nové pasažéry, stojící podél silnice, kteří ho stopovali mávnutím. Během těchto zastávek se nahrnuli dovnitř pocestní prodavači ověšeni různými sušenkami, brambůrky a dalšími cetkami. Mimo jiné nabízeli i vodu, o které jsme dost silně uvažovali, ale o její nezávadnosti stejně tak pochybovali. Sami v sobě jsme se dohadovali, zda raději uhasit žízeň podpořenou hodinami čekání v San Benitu nebo riskovat, že jsou lahve naplněny bůhví jakou vodou z potoka a riskovat tak střevní potíže.
Zkušenosti z minulých cest a následných zdravotních problémů nás však utvrdili v rozdělení si Lukášovi vody z předchozího dne. Bylo neuvěřitelné horko a dusno. Jediné co nám dávalo naději, bylo opětovné rozjetí mikrobusu a možnost otevřít si alespoň trochu okénko, které sem vpouštělo trochu prašného, ale přesto čerstvého vzduchu. Cesta byla skutečně úmorná a postupně ubývali zastávky a také lidská obydlí.
Změna přišla jen tisícovém městečku El Subín, kde vystoupila podstatná část spolucestujících. Po krátké přestávce a osvěžení řidiče u místního krámku jsme pokračovali dál po prašné cestě západním směrem k hranicím Mexika. Tady už nebyl takový provoz, ale o to víc prachu a výmolů. Museli jsme razantně zpomalit, abychom auto neponičili. Kolem nás se pak rozprostíralo středohoří plné tisíců asi stometrových vyhaslých sopek. A protože láva rychle zvětrává a půda je pak úrodná, měli jsme tu možnost sledovat mnoho obdělávaných políček táhnoucích se až k úpatí. Na některých sopkách se zase proháněli ovce, či kozy. Tuto netradiční podívanou na Guatemalu, jsme měli možnost sledovat skoro dvě hodiny.
Ukolíbané jízdou a opálené přes sklo mikrobusu nás pak řidič vyzval opustit vůz a napochodovat k bílému domku stojícímu u silnice. Ve voze už sedělo už jen pár lidí a nebyl problém pohodlně vystoupit. Vylezli jsme ven a ihned pochopili, o co se jedná. Domek fungoval jako hraniční kontrola, kde jsme museli předložit pasy a zaplatit onen výstupní poplatek 20 USD. Vystoupilo jen nás pět a s pasy se vydali k domečku, kde odpočíval celník. Mikrobus na nás při tom zatím čekal u cesty. Celník zkontroloval všechny náležitosti a po zaplacení poplatku nám pasy orazil. Po návratu do vozu nebyli spolucestující překvapivě naštvaní, že museli čekat, ale naopak se na nás usmívali. Auto se rozjelo a my pokračovali ještě pět minut jízdy k vesničce Bethania a hraniční řece Rio Usumacinta. Tady vystoupila většina lidí. Minibus se otočil a vyrazil kilometr zpět, kde odbočil na jinou prašnou cestu a pokračovali k poslední vesničce Cooperativa Bethel ležící jen pár kilometrů proti proudu řeky. Vystoupili jsme a okamžitě šli shánět něco k pití. Po zhašení žízně jsme se vydali k břehu řeky.
Rio Usumacinta je nejdelší Guatemalská řeka. Její celková délka je 1000 kilometrů, z toho 700 kilometrů protéká územím Guatemaly. Západní část jejího toku tvoří hranici mezi Guatemalou a Mexickým státem Chiapas. Kolem řeky a jejích přítoků vznikla v minulosti celá řada mayských sídel, jako jsou Tikal, Uaxactún, Yaxhá, Topoxté, El Ceibal, Aguateca, El Mirador. Jen v Peténu bylo objeveno přibližně 320 sídlišť s více než 11 000 budovami, a to od předklasického (1500 př. n. l.) až po pozdní období, které zde trvalo do roku 1697.
Tyto informace jsme samozřejmě věděli, díky knižnímu průvodci, už předem, avšak stejně nás napadlo zkusit řeku přebrodit. Všechny tyto nápady ale rázem pohasli, když jsme její koryto uviděli na vlastní oči. Řeka je v těchto místech široká 150 a v období dešťů dokonce až 300 metrů. Začali jsme tedy shánět majitele loďek, který by nás na druhý břeh převezl. Slezli jsme opatrně po prudkém břehu až k řece a rozdělili se. Podařilo se nám oslovit několik rybářů, avšak žádný z nich loďku nevlastnil. Všechny loďky totiž patřily jednomu majiteli, který je tu pronajímá místním, ale také cizincům, na kterých vysoce vydělává. Podle průvodce jsme měli zaplatit 5 quetzalů na osobu (12Kč). Jeden z mladých rybářů nám řekl, že se tu obvykle platí 20 quetzalů na osobu (50Kč), ale že jde sehnat majitele. Netrvalo dlouho a šéfík středního věku s rukama v bok dorazil ke korytu řeky a oznámil nám jeho cenu. Řekl:“ Buenos Dias, cinco personas, doscientos cincuenta quetzales“, tedy 50 qutezalů za osobu (125Kč). S tím jsme se však nehodlali smířit. Věděli jsme, že nám nezbude nic jiného, než se dohodnout, jelikož tu jiná cesta přes řeku nevede, ale chtěli jsme alespoň zabojovat. Po dvaceti minutách vyjednávání jsme nasedli do loďky a nehodlali ji opustit, dokud majitel nesleví, alespoň na 20 amerických dolarů za všechny členy (72Kč na osobu). On souhlasil, že je možné platit v dolarech, ale v tom případě jich chce 30 (108Kč). To už se Lukáš vytočil a ze Španělštiny se přešel do angličtiny. Se zvýšeným hlasem mu pak vysvětlil, že tohle není kšeft, ale prachsprosté okrádání. Šéfík už toho měl také dost a kupodivu ustoupil. Pro tentokrát nás prý vezme za 20 dolarů, ale příště už rozhodně ne! Tak tomu jsme se upřímně zasmáli a konečně se naše metr široká a šest metrů dlouhá loďka s rákosovou stříškou dala do pohybu. Patnáctiletý lodivod nastartoval motor a my se rozjeli směrem k mexickému břehu patřícímu vesnici Frontera Corozal.
Vystoupili jsme na naplavenině, která tu z důvodu malého průtoku nebyla pod vodou. Terénní vozy rybářů přijeli až sem na samotný okraj řeky, aby si tu mohli pustit rádio, rozložit stoličku a pohodlně nachytat ryby k večeři. My jsme vylezli na pevný břeh a ihned hledali celnici. V průvodci totiž píší, že kdybychom se na Mexickém území oficiálně nepřihlásili a neměli bychom v pase razítko o vstupu do státu. Měli bychom následně veliké problémy na letišti. Oficiálně bychom do státu Mexiko nevstoupili, tak jak bychom mohli chtít vystoupit? Zeptali jsme se tedy raději místních a ti nás zavedli k malému dřevěnému domečku s nápisem „migración“, kde nám celník oficiálně povolil vstup do země. Petr s Lukášem šli jako první a po jejich vyřízení šli ihned shánět odvoz k mayské stavbě Bonampak, kterou jsme ještě ten den chtěli stihnout.
Řidič, kterého kluci sehnali, původně nejevil zájem nás nikam odvézt. Postupně ho však kluci přesvědčili, že nás doveze alespoň ke křižovatce do Bonampak ve vesničce San Javier vzdálené odtud 38km. I to bylo pro nás úspěch. Najít tady jiný odvoz by totiž mohl být velký problém. Na hlavní silnici se to totiž odsud ještě 13km. Celkem rychle jsme se ocitli na autobusové zastávce na křižovatce v kýženém San Javier, avšak tam jsme si opět chvilku počekali. Žádná doprava do 13 km vzdáleného Bonampaku nejela. Jen taxíky se kolem nás točili, ale jejich cena byla nesmyslná. My nechtěli přistoupit na jejich cenu a oni zase na naši. Rozhodli jsme se tedy počkat, až cenu sníží a zatím se šli na střídačku občerstvit do nedalekého indiánského krámku.
Indiáni tu nosí dlouhé černé vlasy a jsou oblečení tradičně do bílých košilí až na zem. Většinou chodí naboso, což jsme na tom rozpáleném asfaltu skutečně obdivovali. Ve svém skromném krámku se dvěma chladicími boxy a pár stojany nabízeli sušenky, chipsy, oříšky a podobné zboží, které se moc nekazí a dlouho vydrží. Sušenky tedy museli zahnat hlad a studené nápoje žízeň, abychom se posilnili na cestu. Čas totiž ubíhal, taxikáři neslevili a my se rozhodli vyrazit pěšky. Batohy nás sice tížili a horké slunce pálilo ramena, ale hrdost a naše peněženky nám nedovolili taxikářům podlehnout.
Cesta vůbec neutíkala a únavou jsme byli schopni sledovat jen krajnici silnice, abychom nespadli do příkopu. Po dvou kilometrech jsme naštěstí zalezli do lesa a nepálilo tak slunce. Sem tam jsme zkusili stopnout nějaké auto, ale mnoho jich tu v tuto dobu nejezdilo. Několikrát kolem nás projel jeden a ten samý prázdný taxík a navrhoval nám neustále tu stejnou nesmyslnou cenu. Jezdit sem a tam prázdný mu nevadilo, ale snížit cenu mu bylo proti srsti. Po dalších dvou kilometrech jsme potkali skupinku indiánů, kteří tuto cestu zřejmě chodí denně, ale turisty s dvaceti kily na hřbetě tu často pochodovat nevidí. Uctivě jsme se pozdravili a pokračovali další dva kilometry, než jsme došli ke vstupní bráně rezervace.
Ve spoře zařízené indiánské restauraci jsme zjistili, že historický areál leží ještě dalších 7 km odtud. Na to už jsme síly neměli. Dalších 7 km jsme se nechali odvézt jedním z místních indiánů typu Nick Sloter, který ani přes útrpné vedro ze sebe nesundal černou koženou bundu. Během vyjednávání o ceně jsme se dohodli i na tom, že nás u areálu vysadí, počká, až si vše prohlédneme a zase nás odveze zpět. Tentokrát ale až na křižovatku do San Javier, jelikož na další turistiku jsme už neměli nejmenší myšlenky. Nesjednali jsme si však intenzitu klimatizace. Jen co jsme dosedli do jeho černé dodávky, pustil na nás ledovou klimatizaci, jak to umí snad je Mexičani. Zpocení jsme museli odolávat mrazivému větru vanoucímu skrze mřížky fukaru. Po upozornění, sice ubral na síle větru, ale i tak tam byla citelná zima. Ještě že jsme po pár minutách zase vystupovali.
Vystoupili jsme na odstavném parkovišti a koupili si lístky za pouhých 33 pesos. Hned za vstupní branou stálo zase několik typických krámků se suvenýry, dřevěnými vyřezávanými soškami a spoustou různých přívěšků či náušnic. Nechyběli ani půlmetrové vyřezávané motivy z mayského života, nebo trička s mayskými motivy. Když jsme minuli poslední krámek, ocitli jsme se na pěšině uprostřed travnatého letiště. Kámen označující začátek komplexu byl však už na dohled hned pod prvním stromem.
Po vstupu do komplexu jsme se okamžitě zarazili. Nemohli jsme pochopit, že nás přivítal stejný malý indián v bílém županu, který nás okukoval v San Javier na křižovatce. Jakoby nějaké znamení o božím hlídání. Jak se tam mohl dostat, když jsme šli takový kus pěšky, a pak ještě jeli dodávkou?
Pavel se s ním chvilku, pod nadživotní sochou posledního vůdce, bavil španělsky, ale nedomluvil se příliš valně, jelikož stihl nastudovat teprve šest lekcí. Chlapec se nechal v klidu vyfotit pro potřeby přednášek, avšak velice ho zajímali Pavlovi sluneční brýle. Chtěl je darovat, ale Pavel nejprve nepochopil, co po něm chce a pak se rozhodl neriskovat chození v tak ostrém slunci bez brýlí. Poděkoval mu tedy za rozhovor a pokračoval, aby doběhl ostatní směrem k nejvyšší stavbě Edificio I.
Bonampak, dávné mayské město, byl dlouho skrytý před okolním světem, objevili jej až někdy kolem r. 1946. Poté byl pro návštěvníky těžko přístupný, vše se změnilo až po vybudování nové pohraniční silnice, která byla dokončena v r. 2000 a vede podél mexicko-guatemalské hranice. Bonampak patří mezi města, která dosáhla svého největšího rozkvětu v tzv. klasickém období mezi lety 600 - 850. Najdeme zde nástěnné malby patřící mezi nejdůležitější umělecká díla celé Střední Ameriky, protože nám pomáhají při rekonstrukci válek, rituálů a dalších oblastí života Mayů.
Centrum města tvoří skupina třech velkých architektonických komplexů. Nápisy v nadpraží budovy I (edificio I) i malby uvnitř třech místností, stejně jako vyřezávané stély na "Plaza Principal" líčí život panovníka jménem Yajaw Chan Muwaan a jeho syna, kteří vládli Bonampaku mezi lety 780 - 792 n. l. V této době dosáhlo město nového vrcholu. Bonampak není příliš velký a byl pravděpodobně do jisté míry závislý na sousedním Yaxchilánu. Časté války byly nedílnou součástí mayské historie. Králové, kteří byli považováni za přímé vtělení boha na zemi, často využívali svých astronomických znalostí a datum napadení sousedního města závisel na konjunkci planet. Zejména Venuše byla považována za nejvýznamnější, proto hovoříme často o tzv. "hvězdných válkách" neboť datum zahájení určily hvězdy. Cílem bylo nejenom dobýt nepřátelské město, ale i zajmout zajatce, kteří byli dříve či později obětováni. Za nejvýznamnější zajatce byli považování králové nebo členové rodiny. Vítězný král pak věřil tomu, že si přisvojí jeho moc a energii a stane se tak lepším a ještě mocnějším králem a navíc získá i lepší vztahy s bohy. Zajatec mohl být vězněn dlouhý čas a často byl nucen při slavnostních příležitostech sedět svázaný pod trůnem vítězného krále a demonstrovat tak jeho moc a nadřazenost. Tak jako tak, nakonec byl zajatec stejně obětován a to setnutím hlavy, většinou se to dělo opět v termínu, který určily hvězdy. Na druhou stranu syn poraženého a popraveného krále, jakmile byl korunován, se začal připravovat na novou válku s cílem pomstít svého otce a získat zpět ztracenou čest, moc a boží přízeň.
Tuto stavbu jsme si samozřejmě důkladně prohlédli a vylezli i na její nevyšší vrchol, odkud jsme měli rozhled do okolní nepropustné džungle, která dotvářela krásu tohoto místa. Cestou zpět jsme se vraceli stejnou cestou. Lukáš pak měl ještě lehký výstup s řidičem, který i přes domluvu 50 pesos na osobu požadoval dalších 50 pesos navíc. Lukášův výstup zřejmě zabral. Indián sklopil krovky a odvezl nás až do San Javier.
V indiánském krámku jsme si opět nakoupili pití se sušenkami a šli čekat k silnici, až pojede nějaký ten mikrobus. Několik jich projelo, několik i zastavilo, ale všech pět lidí s batohy bychom se tam nevešli. Čekali jsme tady dál, až asi po půl hodině konečně přijel mikrobus, do kterého jsme se přes prvotní nedůvěru nasoukali všichni. Každý zaplatil 70 pesos vyrazilo sena 130 km dlouhou a nebezpečnou trasu do Palenque. Podle průvodce je tato cesta jednou z nejvíce přepadávaných silnic této oblasti. Místní banditi Zapatisté neboli přívrženci Emiliana Zapaty, tu tak bojují za samostatnost státu Chiapas. My jsme po celou tu dobu na nic nebezpečného nenarazili, naopak bylo vidět, že Mexiku na této oblasti záleží a během jízdy jsme potkali minimálně deset policejních posádek monitorujících oblast.
Do Palenque jsme dorazili až se setměním. Mikrobus zastavil na hliněném nádraží nedaleko centra, ale také zapáchající stoky. Podle průvodce jsme se co nejrychleji zorientovali a šli najít jakoukoliv otevřenou směnárnu. V hotelu naproti nás odmítli a poslali do hlavní ulice Benito Juárez. Tam jsme narazili na obchodní dům Elektra del Milenio. V tomto domě prodávali mimo elektroniky, drogerie, nábytku a stavebního materiálu také motorky, které tu zákazníkům bez jakýchkoliv servítek nastartovali a pořádně zatúrovali. Měla tu pobočku i banka Banco Azteca, kde jsme měli možnost výměny peněz.
Tak jako ostatní kupující čehokoliv jsme museli vystát frontu, abychom si peníze mohli vyměnit. Po celou dobu čekání jsme sledovali pro nás vtipné televizní spoty nabízené místním supermarketem. V relativně příznivém kurzu 11,58 jsme pak vyměnili dolary za pesos a podepsali evidenční doklad pro potřeby kontroly. A protože nás batohy už dost tížili, vydali jsme se sehnat ubytování, kde bychom je mohli před prohlídkou města odložit.
Průvodce nám doporučil hotel Jan Vin cene, který skutečně byl za příznivou cenu, ale celý pokoj byl nechutně porostlý plísní. Při našem výrazu nám ihned nabídnuli jiný, který byl sice lepší, ale také žádný zázrak. Rozhodli jsme se tedy hotel opustit a zkusit štěstí vedle v sousedním hostelu San Miguel. Cena, kterou jsme dohodli, byla podobná, avšak po plísni ani památky. Opět jsme zvolili kombinaci dvou dvoulůžkových pokojů, přičemž na kluky zbylo spaní na manželské posteli ve třech. Zaplatili jsme samozřejmě dopředu a konečně mohli odhodit batohy a jít se vysprchovat.
Hlad už nás nutil opustit pokoj a vydat se na obhlídku města s mystickým názvem. Zaujala nás hospůdka v otevřeném patře s živou hudbou. Obsluha, v podání číšníka v důchodovém věku, byla sice příšerná, avšak jídlo, jež nám na servírovacím vozíku přivezl, nám chutnalo. Po dobrém jídle jsme ještě běželi navštívit internetovou kavárnu, ze které jsme odeslali několik emailů domů. Pavel se tu bezúspěšně snažil navýšit finanční limit na simkartě mobilního telefonu. Loudavý internet však chvílemi vůbec nereagoval a zavírací doba této kavárny byla taktéž neúprosná. Bez úspěchu byl tedy doslova vyhnán obsluhou kavárny, která už jen čekala, kdy může zamknout a jít domů.
Pavel dohnal ostatní, kteří si zatím v nedalekém krámku prohlíželi ručně vyráběné hamaky. Hamaka je název ze španělského výrazu přejatého od indiánů kmene Taíno – původních obyvatel ostrova Haiti, kde znamenal rybářskou síť. Jedná se o závěsné lůžko, neboli houpací síť sloužící k odpočinku a relaxaci. V minulosti byla užívána především posádkami lodí, kterým umožnila relativně pohodlný odpočinek s minimem nároku na prostor ve srovnání se standardními lůžky. Pro její malou hmotnost ji používali i cestovatelé. V současnosti je užívána především k relaxaci. Pravlastí houpacích sítí je Střední a Jižní Amerika, kde je tamější indiáni používali na ochranu před přenašeči chorob a jinými pozemními živočichy, jako jsou kousaví mravenci, hadi a podobně. Evropany seznámil s houpacími sítěmi Kryštof Kolumbus, který je přivezl z ostrovů nazývaných dnes Bahamy.
Sítě různých velikostí, barev a nosností nás velice zaujali, ale ještě jsme se neodhodlali je koupit a raději zvolili možnost porovnávat ceny ostatních obchůdků. Den jsme pak zakončili na balkoně hotelu, kde jsme si opět společně naplánovali následující den.

11. den pondělí 14. 3. 2011 – Palenque – Misol Há – > Mérida

Budík zvonil ve 4:50, naštěstí jen Věřin. Měla totiž špatně nastavený čas, a tak jsme měli k dispozici ještě dvě příjemné hodiny spánku. Pavel před sedmou vyrazil na internet opět se poprat s místním připojením a ostatní ho dohnali asi za půl hodiny. Koupili jsme si něco malého ke snídani a Collectivem vyrazili na Palenque Ruins za 10 pesos na osobu. Asi po půlhodinové cestě pralesem jsme opět přišli o mobilní signál a dostali se ke vstupní bráně. Mnoho turistů tu ještě nebylo, a tak jsme se nechtěli zdržovat procházením krámků a raději jsme ihned zakoupili lístky za 51 pesos na osobu a vstoupili dovnitř. U vstupu jsme tentokrát bohužel neuhádali stativ a museli ho zde nechat. Vstoupili jsme za bránu a museli jsme nejprve vylézt po hliněné cestě, překračovat tlusté kořeny stromů, ale po pár desítkách metrů se před námi objevil ranním sluníčkem osvícený Chrám nápisů.
Celý Palác je komplex několika propojených budov, prostranství a teras, postavených během několika generací. Palácové budovy jsou ozdobeny množstvím plastik a basreliéfů. Uvnitř areálu jsme se vypravili nejprve k Templu XIII. stojícímu hned vedle nejslavnější stavby Templo de las Inscriptiones, neboli Chrám nápisů. Ten sloužil zhruba od roku 675 jako pohřební památník mayského vládce K'inich Janaab' Pakala. Tento chrám vlastně trůní na 16 metrů vysoké pyramidě z devíti podstavců, na sobě navrstvených schodů. V objektu chrámu se nachází druhý nejdelší vytesaný text, který zaznamenal 180 let historie města v období od 4. do 12. K'atunu. Ten nejdelší se nachází v Honduraském Copánu. V chrámu nápisů je ukryt rovněž sarkofág s víkem, pokrytý velmi významným tzv. reliéfem z Palenque. V sarkofágu se nachází ostatky vládce Palenque, knížete Pacala, pod podlahou chrámu v zasypané chodbě se schodištěm na nejspodnější úrovni pyramidy, kde jej objevil mexický archeolog Alberto Ruz v roce 1952. Ovšem mexická vláda nekriticky brání návštěvníkům v přístupu jak k originálu v chrámu nápisů, který sám o sobě je přístupný prohlídce, tak i k jeho replice v muzeu Ciudad de Mexico. Není jej možné fyzicky spatřit, pouze jeho starší fotografie na internetu a repliky dříve pořízené vědci. Význam znaků a vyobrazení není vzhledem k rozporným výkladům dodnes objasněn. Některé ze zpřístupněných artefaktů jsou pak vystaveny v místním muzeu, které však k naší nelibosti bylo tento pondělí den zavřené.
Na řadě byla prohlídka skvostného el Palacia. Palác je komplex několika propojených budov, prostranství a teras, postavených během několika generací rozdělených do čtyř hlavních nádvoří, s bludištěm chodeb a místností, které dávají tvar na nesourodý administrativní a rezidenční blok. Tento komplex, plný množství plastik a basreliéfů, byl objeven v roce 1784, když průzkumníci viděli pouze hranolovou věž dominující obdélníkové hromadě hlíny zcela zarostlé hustou džunglí. Archeologové věří, že věž byla pravděpodobně postavena Kukem Balamem II, mezi lety 764 až 783. Štukové reliéfy s velkými lidskými postavami, králův dvůr i tunely s krásnými světelnými efekty, jsou součástí tohoto báječného architektonickému komplexu, která vás přenese zpět do doby, kdy se na tomto místě konala zásadní politická rozhodnutí.
Palác je největší složkou v Palenque. Jeho základna měří 97x72 čtverečných metrů. Tato obdélníková budova má nejvíce konstruktivní objem ve městě a pokrývá většinu povrchu komplexu. První stavby se datují od raného klasického období, tzv. subterraneos. Tyto budovy byly postaveny na nízko položené platformě během 5. století našeho letopočtu. Na konci 6. století byly tyto platformy rozšířeny. Kolem roku 650 pověřil král Pacal své stavební mistry o další rozšíření komplexu, které se týkalo i podzemí, které je dnes přístupné. Toto rozšíření bylo základem pro nové stavby. Byly postaveny v pořadí E, J, K, B, C, A, D, AD, věž, WC, H, G, I, F a L. Panovníci Janaab Pakal, Kan Balam II, Kan Chitam II a Kuk Balam II pokračovali ve stavebních rekonstrukcích na téže platformě, čímž snížili interiér terasy. Palác dostal definitivní podobu kolem 790.
Nyní budovu zdobí úžasné schodiště, galerie, chodby, svatyně, průchody, latríny, parní lázně, a zvláštní čtyři věže příběhu. Palác byl místem zábavy a hudebních a tanečních vystoupení, stejně jako obětí, jednání o důležitých nebo strategických manželstvích či rituálních praktikách. Stejně jako dnes se zde konali rauty a různé akce, kterých se účastnili vysocí kněží a přední muži té doby.
Komplex měl politické i administrativní funkce a zároveň byl i rezidence panství Palenqueských dynastií. Všechny budovy v paláci byly natřené načerveno s jedinou výjimkou stavby E, která byla namalovaná bílá. Severovýchodní část paláce zdobí nádherně harmonické nádvoří, lemované domy A, B, C a AD. Má zdobené schodiště s nápisy, stejně jako kamenné panely představující několik zajatců. Uvnitř stojící Dům D má několik štukovými reliéfy zdobených pillast. Na jednom z basreliéfů je zobrazena tančící žena s hadem v ruce. Vědci předpokládají, že tato žena je buď Pacalovou matkou lady Zac-Kuk, nebo jeho manželkou lady Ahpo Hel. V interiéru domu E jsou malované detaily, které tvoří tělo kosmického netvora, mytologické bytosti. Kosmické monstrum představuje průchod hvězd a všech nebeských subjektů v nebeském obydlí.
Po té, co jsme po mostě přešli na druhou stranu Rio Otolum, zjevila se před námi Skupina chrámů Kříže. Jde o skupinu tří chrámů: Chrámu Kříže, Chrámu slunce a Chrámu Tepaného kříže. Tyto chrámy jsou také postaveny na vrcholcích menších pyramid a jsou ozdobeny tesanými reliéfy. Chrámy byly pojmenovány prvními objeviteli, kteří nalezli obrazy ve tvaru křížů, které však ve skutečnosti vyjadřují v mayské mytologii strom stvoření. Na všechny tři tyto chrámy jsme mohli vystoupat po původních schodech, a mohli shlédnout impozantní reliéfy ukryté v chrámech na samém vrcholu. Z nejvyššího z nich, Chrámu Kříže, jsme pak mohli shlédnout i celý komplex Palenque s dominantou El Placio a Chrámu nápisů.
Po usmlouvání ceny na nejnižší možnou jsme, po cestě do poslední části, zakoupili několik suvenýrů a po pár minutách pak došli klikatou stezkou plnou kořenů až do severní části akropole. Objekty, které můžeme v této části komplexu naleznout, jsou například Akvadukt zbudovaný z velkých kamenných kvádrů a s třemi metry vysokou klenbou, přivádějící vodu z řeky Otulum. Lví chrám, který se nachází asi 200 metrů od skupiny chrámů Kříže a je pojmenován po basreliéfu vládce, sedícího na trůnu ve tvaru jaguára. Structure XII s basreliéfem znázorňující boha smrti a Chrám Lebky, který získal své jméno podle štukové lebky, nacházející se na pilíři obdélníkového vchodu. Hustě zalesněný kopec tu zakrývá pohled k jihu. Mayské pyramidy ale vždycky stojí na místě, ze kterého je volný výhled do všech stran. Proto je docela možné, že uvnitř stavby se mohou nacházet další dosud neobjevené poklady a tajemství. Součástí areálu je také muzeum objasňující historii osídlení.
Město Palenque je jednou z nejimpozantnějších mayských památek. Zřejmě je to díky tomu, že jsou jeho ruiny obklopeny hustým pralesem často zahaleným mlhou. Vévodí mu především vysoké a mohutné mahagony, cedry a sapodily.
Posupně začali v komplexu přibývat masy návštěvníků, a tak jsme se rozhodli tento celek opustit. Venku před vstupem jsme proběhli krámky nabízející opět všechno možné, co by turisti mohli koupit. Pavel s Petrem neodolali osvěžení v podobě čerstvě otevřeného kokosového ořechu a brčkem si vychutnávali kokosové mléko. Mango pokukoval po dřevěném luku, který vystavovali místní indiáni, až nakonec přišel se šíleným nápadem. Přes námitky všech ostatních se nenechal udolat, luk si koupil a rozhodl se přepravit ho do České republiky. Nechal si ho zabalit do pevné igelitové folie a celý zbytek cesty ho táhnul s sebou.
Počkali jsme na collectivo pendlující mezi komplexem a městem. Po pár minutách klesání a šesti kilometrech po silnici skrze džungli jsme se opět ocitli na, nám dobře známem, autobusovém nádraží. Hlad už nás hnal do restaurace. Dali jsme si rychlé občerstvení, které však dosyta naplnilo naše žaludky. Přejedení jsme otevřeli průvodce a plánovali, co se tento den dá ještě stihnout.
Volba padla na vodopády Misol Ha, vzdálené jen pár kilometrů od města. Vydali jsme se tam opět collectivem z nedalekého nádraží. Když jsme odbočili z hlavní silnce vedoucí do Ocosinga, zbývalo už jen 1,5km. Za tento kousek jsme však museli zaplatit vstupné hned dvakrát. Poprvé sice pouhých 5 pesos v „caseta de cobro“ družstvu Adolfo Ruiz Cortines a podruhé u oficiálního vstupu už 15 pesos kooperativě Ejidal Cascada de Misol – Há.
Tato komplikace vznikla díky sporům o půdu a tedy i o území, na němž se vodopád nachází. Nás to sice překvapilo, ale vzhledem k nízkým poplatkům, jsme se tím nenechali rozhodit a nádhera vodopádu za toto vstupné každopádně stojí.
Z mikrobusu jsme vystoupili nedaleko restaurace. V okolí téměř nikdo nebyl a tak jsme se těšili, že budeme mít vodopád jen pro sebe. Po asfaltové cestě jsme pak po pár metrech minuli velmi pěkné chatičky nabízené k přespání. Když jsme dorazili na okraj kopce, naše uši už vodopád zaregistrovali. Tento 35 metrů vysoký vodopád, padající do modro-zeleného jezírka obklopeného velkými kameny a bujnou tropickou vegetací hučel stále víc s každým naším krokem.
Jelikož bylo dost horko, sestoupali jsme ihned klikatou cestičkou k chladnému jezírku. Osvěžili jsme se a šli prozkoumat okolí. Vydali jsme se po stezce vedoucí podél skály pod bílým závojem vodopádu. Suchou nohou jsme tak prošli pod vodopádem a až na jeho druhém konci, kde skalní převis není tak vymletý, na nás přistálo pár kapek. Kameny, po kterých jsme šlapali, tam už byly mokré a kluzké, avšak s opatrností jsme je všichni překonali. U malé jeskyně na nás už čekal jeden z místních družstevníků. Nejprve pochválil toto místo a ihned nám nabídl prohlídku vnitřního jeskynního vodopádu. Ten se nacházel asi padesát metrů chůze potůčkem tekoucího skrz jeskyni. Cena 10 pesos za tuto prohlídku nám přišla úměrná, a tak jsme neváhali a jeho doprovod si zaplatili. Asi po dvaceti metrech temné cesty po kluzkých kamenech obklopených vodou jsme byli nuceni rozsvítit tři zapůjčené baterky, jelikož už nebylo na krok vidět. Tady už jsme nezvládli projít se suchou nohou a většina z nás si párkrát do potůčku stoupla. Po dalších pár metrech jsme prolezli úzkou štěrbinou na kraji jeskyně a vyhnuli se tak potůčku. Tam už čekal usměvavý družstevník a baterkou osvěcoval jezírko a malý asi dvoumetrový vodopádek. Je to určitě přírodní zajímavost, ale nás tato zkušenost příliš nenadchla. Zklamáni jsme tedy opouštěli jeskyni tentýž cestou. Ti z nás, kteří do té doby měli nohy suché, je po opuštění jeskyně už neměli.
Venku bylo už dost teplo a nedalo se vydržet na slunci. Nejprve jsme se šli zchladit do kapiček vody z padajícího vodopádu. Tam nejdále zašel Lukáš, který opatrně postupoval až na okraj kluzkých kamenů a nechal na sebe padat proud vody. Petr a Pavel si chtěli si, však chtěli v jezírku zaplavat. Hledali nějakou ceduli, zda to není zakázáno, ale nic jiného než nápis: „La prohibición de la natación en la ropa (Zákaz koupání v oblečení)“, nenašli. „No přeci se koupat oblečený nebudeme a trenky přeci nejsou žádné oblečení“, řekli si. V jezírku navíc objevili lano s uzly, které jasně nasvědčovalo tomu, že se zde lidé zřejmě koupou.
Mangovi se však i přesto báli. Jelikož jsou horší plavci, raději zůstali na obřím rozpáleném kameni u kraje jezírka a opalovali se. To Petr, Pavel a Lukáš jsou ve vodě jako doma. Vysvlékli se do trenek a opatrně po kamenech vlezli do jezírka. Po pár metrech plavání k vodopádu však rychle zjistili, proč je tam to lano. Vodopád padající z takové výšky se bořil do hladiny jezírka a tvořil silné vodní proudy. Několikrát všichni tři zkoušeli pokořit proud a doplavat až pod vodopád, avšak zdálo se to jako nadlidský výkon. Vždy, když jim docházeli síly, proud je odtáhnul k lanu ležícímu na hladině. Na několikátý pokus se to však nakonec podařilo všem. Pod vodopádem nebyl taky tak silné proudy, ale naopak museli čelit ranám do hlavy od padající vody. Těžko se dýchalo, avšak nebezpečné to nebylo. Stačilo chvilku povolit v plavání a pomalu je proud odsunul mimo vodopád, kde proud zesílil a u provazu byli za pár vteřin.
Celkem unavení vylezli na břeh a odpočívali na pálícím slunci. Během té doby se okolí jezírka zaplnilo právě přicházevšími turisty. To už nebylo nic pro nás. Po dvouhodinovém odpočinku jsme si oblékli věci, na záda nahodili batohy a vyšplhali po prudkém srázu zpět k restauraci. V očekávání rychlého odvozu do města jsme však museli vydržet dosti dlouho. Autobusy plné turistů se k vodopádům jen hrnuli, avšak zpět žádný nejel, nebo byl zarezervovaný určitým hotelem či cestovní kanceláří. Několikrát jsme se pokoušeli řidiče přemluvit, ať nás sveze alespoň na hlavní silnici, ale nebyli jsme úspěšní.
Nezbývalo nám tedy nic jiného, než vyrazit zpět pěšky a doufat, že někoho stopneme a nebudeme nucení jít celých 23 kilometrů pěšky. Batohy nás svou tíhou zatlačovali do horkého asfaltu a my kráčeli po krajnici do mírného kopce. Půvabně uklizený areál Misol Há jsme opustili a pokračovali po silnici s břehy zarostlými vysokou dlouho nesekanou travou. Původně jsme počítali, že během chvilky někoho stopneme, nebo že nám nějaká dodávka sama zastaví, ale byli jsme mimo hlavní cesty a kolem nás jezdili jen ty rezervované autobusy. Postupně jsme ušli asi dva kilometry a jediné co se změnilo, bylo kukuřičné pole, co obklopovalo silnici. Z hladu a žízně jsme opatrně trhali klasy kukuřice a jedli je po cestě. Netušili jsme však, co může v takové kukuřici žít, a tak jsme raději sbírali klasy jen z kraje silnice. Po dalším kilometru jsme narazili v zatáčce na banánovník. Okolí tohohle stromu bylo poseto suchými listy a naznačovalo tak možnou přítomnost hadů či ještěrek. Nikdo se samozřejmě nehlásil, že tam dojde, než se odhodlal Lukáš. Vzal si klacek a listy postupně odstrkoval a pozoroval zem. Žádného živočicha však nezahlédnul a dostal se tak až k banánovníku. To však nebyl poslední problém. Ze silnice jsme těžko odhadli jeho velikost. Podle Lukáše byl vysoký asi sedm metrů a trsy banánů rostly zhruba v polovině. Lukáš však využil svého koníčka voleyballu a s výskokem trs banánů utrhnul. Opatrně pak překonal cestičku mezi suchými listy a hodil nám trs na silnici. Jeho radost z úlovku však netrvala dlouho. Banány sice byly už dost velké, avšak ještě nebyli zralé a tudíž poživatelné. V případě krize by se sníst dali, ale večerním obtížím bychom se určitě nevyhnuli.
Za další kilometr jsme dorazili na rozcestí s hlavní silnicí vedoucí z Palenque do Ocosinga. Tam jsme očekávali větší provoz, a tudíž větší šanci na odvoz do města. Chvilku jsme strávili čekáním, ale opět bez úspěchu. Když jsme se zadívali na ceduli nad námi s nápisem Ocosingo, prostřílenou od samopalu, došlo nám, že v noci by tu asi nebylo moc bezpečno. Několikrát nás však minula policejní hlídka, a tak jsme si nepřipadali v nebezpečí. Bezradní jsme už nevydrželi čekat a vydali se do kopce podél hlavní silnice směrem Palenque. Ušli jsme další kilometr a stále nikdo né a né zastavit. Zkusili jsme se tedy rozdělit, abychom do města dorazili alespoň po dvou a lépe se tak vešli do projíždějících vozů. Došlo nám totiž, že pět lidí najednou jen tak někdo nenaloží a možná právě v tom je ten problém. Pavel s Petrem šli jako první a vzdálili se ostatním asi na dvě stě metrů. Po půl kilometru dalšího stoupání přišel horizont, kde už měla být cesta schůdnější, avšak stále to do města bylo dost daleko. Sem tam zkoušeli stopovat větší nebo valníková auta, aby je hodily do města. Dlouhou dobu se nic nedařilo, až najednou u krajnice zastavilo collectivo. Měli radost, ale říkali si: „jak se ale sejdeme s ostatními. Jak jim dáme vědět, kde jsme?“ Tento problém byl však vyřešen dřív, než ho stačili promyslet. V pickupovém voze, který zastavil, seděli totiž mimo pár Mexičanů i Mangovi s Lukášem. Ti ho stopli o chvilku dřív. Během cesty se už stačilo jen pořádně držet železných tyčí na kraji pickupu, aby nikdo nevypadnul na silnici, a po zdolání několika kilometrů zatáček jsme úspěšně dorazili zpátky do města.
Znovu jsme si v obchodním domě vyměnili peníze a posléze zakoupili jízdenky na noční autobusový express až do Méridy. V krámku na okraji hlavní ulice není s koupí jízdenek problém. Mají tu totiž otevřeno prakticky nonstop. Stačilo si už jen vybrat požadovaný spoj a za 400 pesos na osobu jsme si mimo jízdenky zakoupili i ubytování na následující noc. Ušetřili tak nejen čas za celodenní přejezd, ale i peníze za nocleh.
Odjezd z terminálu byl stanoven na 21 hodin. My měli tedy ještě spoustu času zajít si někam na dobrou večeři. Tentokrát jsme zvolili jistotu a vydali se do průvodcem navrženého zařízení. A poradit jsme si nechali vskutku dobře. Příjemná restaurace nedaleko hlavní ulice Benito Juáreze nás překvapila svou čistotou, ochotou personálu a výborně nazdobeným jídlem. Mimo to ani po chuťové stránce nešlo jídlům nic vytknout. Nejlepší na tom všem byly ale pečené taccos podávané jako předkrm. Prostě lahoda. Po jídle jsme si objednali výborné ovocné našlehané poháry, které jsme jen tak tak dokázali do sebe nacpat.
S plnými břichy jsme se vraceli ulicí a zabočili si ještě do krámku s ručně vyráběnými hamakami v ulici Aldadok, který jsme navštívili předchozí den. Opět nám nabízeli nepřeberné množství druhů, avšak my rozlišovali základní typy na: z přírodního materiálu a z umělého vlákna. Do přírodního materiálu, jsme si ovšem neriskli investovat, a tak všichni zvolili vlákno umělé. Byla tu však ještě jedna otázka, kterou hodně zvažoval dvoumetrový Mango. Paní mu nabízela velikost tkzv. Double size, která je větší a má nosnost i pro dva lidi. Chvilku tuto možnost zvažoval, avšak nakonec se rozhodl tak jako ostatní. Z 200 pesos jsme usmlouvali jednotlivé hamaky na 160 a spokojeně odcházíme do hotelu. Tam nás nechali za poplatek 50 pesos (původně 100 pesos) nechali osprchovat a připravit se na cestu.
Ve 20:50 dáváme batohy do spodní části autobusu a nasedáme dovnitř ověšeni jen cennostmi a mikinami pro případ mrazivé klimatizace. Pohodlně se usazujeme a užíváme si zaslouženého odpočinku. Ve 21 hodin vyrážíme z autobusového nádraží v Palenque autobusem 1. třídy a čeká nás devíti hodinová cesta. Klimatizací mrazivá noc se naštěstí nekonala v nesnesitelné míře a my postupně pod nátlakem únavy usnuli. Budili nás už jen policejní kontroly, které během 600 km cesty kontrolovali naše pasy celkem třikrát. Vždy před velkými městy mexických států Chiapas, Tabasco, Campeche a Yucatán, přes které jsme tu noc přejížděli. Všichni pasažéři se při kontrole musí policistovy ukázat a prokázat se cestovním dokladem. Tyto opatření jsou zavedeny pro bezpečnost turistů i místních obyvatel z důvodu kriminality v těchto oblastech.

12. den úterý 15. 3. 2011 Mérida

Brzy ráno při svítání jsme se vzbudili na autobusovém nádraží v severní části Yucatánu. V autobuse jsme strávili sedm hodin a urazili celkem 550 km. Bylo půl šesté, když řidič rozsvítil světla a pasažéři začali vystupovat. Než jsme se stačili rozkoukat a protáhnout tělo po ne příliš pohodlném spánku vsedě, museli jsme okamžitě ven, aby nám někdo nesebral batohy.
Mérida, kde jsme se ocitali, byla založená v roce 1542 a je hlavním městem mexického státu Yucatán. Po staletí se zde prolínají evropské vlivy s tradiční mayskou kulturou a architekturou, což dává městu nezaměnitelný ráz. Nejdůležitější město jihovýchodního Mexika je známo svou zelení a bývá považováno za jedno z měst s nejlepší kvalitou života v Mexiku. Žije v ní zhruba 750 000 obyvatel.
Jeho staré město leží v přibližném středu kráteru Chicxulub, kam se podíváme později. Yucatán má velmi rovný povrch a je velmi nízko nad hladinou moře. Okolí Méridy je porostlé nízkou vegetací a starými sisalovými poli. Tato oblast postrádá povrchovou vodu, ale po celém státě se nachází mnoho cenotes. To jsou prohlubně přírodního původu a kopány byly spíše výjimečně, jedná se prakticky o místa, kde se propadla, většinou vlivem eroze, svrchní vrstva vápence a tím vznikla cenote. Tyto studny jsou mnohdy vzájemně propojené podzemními řekami. Některé byly naplněny podzemní vodou, v jiných zůstávala voda napršená.
Mérida byla vystavěna na místě, kde v minulosti stávalo rozlehlé mayské sídliště. O její založení se v polovině 16. století zasloužil conquistador Francisco de Montejo mladší, kterému zdejší rozvaliny připomínaly stejnojmenné město ve Španělsku. Z toho důvodu město postavené v koloniálním duchu nazval Méridou. Nejen, že zde bylo vystavěno mnoho evropsky vyhlížejících staveb, ale město také získalo vysoké hradby s dodnes patrnými vstupy.
Město protíná pravoúhlá síť ulic, které obklopují hlavní náměstí Plaza Grande, známé též jako Plaza Mayor. Na náměstí se tyčí radnice Palacio Municipal, u které se každý večer konají koncerty a taneční vystoupení. Radnice zaujme především svou hodinovou věží z 20. let minulého století, na níž se prolíná směsice slohů. Jižní stranu náměstí zdobí Casa de Montejo, palác prvních španělských guvernérů, který vyniká platereskním průčelím zachycujícím dva conquistadory v plné zbroji, jež stojí triumfálně na hlavách mayských indiánů.
Podél města se v délce několika kilometrů táhne Paseo Montejo. Tuto ulici lemují elegantní městské paláce zámožných majitelů zdejších sisalových plantáží, jež prosperovaly na sklonku 19. století. Nejkrásnějším palácem je Palacio Cantón, ve kterém dnes sídlí Museo Regional de Antropología vystavující předkolumbovské artefakty. Nejcennějšími předměty jsou jaguáří trůn z Uxmalu a socha „chacmoola“ z lokality Chichén Itzá.
My jsme se nejprve rozhodli jít hledat hotel, ve kterém bychom mohli nechat batohy. Podle knižního průvodce z řady Rough guides jsme měli pokračovat soustavou pravoúhlých uliček asi dva kilometry. V těchto podobně vzhlížejících místech jsme se však brzy ztratili. Jediným vodítkem nám bylo očíslování ulic. Sudé od východu na západ a liché od jihu na sever. Po chvilce jsme se zdárně dobrali krásného náměstí Parque Principal. Tam se mimo červené vládní budovy nachází i úchvatná katedrála de Mérida. S pomocí mapky v průvodci jsme se pak zdárně dobrali ke dveřím tíženého ubytování. Hotýlek Trinidad Galeria v ulici Calle 60 jsme našli a vypadal opravdu dobře. Nápisy lákající na levné ubytování s velkým bazénem v nás vzbudili obavy o volná lůžka pro tolik lidí.
Bylo stále dost brzo ráno a mnoho lidí na ulici nebylo. Na hotelový zvonek nikdo nereagoval, a tak jsme přemýšleli, co dál. Ze zoufalství Lukáš už asi po šesté zazvonil, když se v prosklené výloze objevila mužská postava. Otevřel dveře a zeptal se, co chceme. Náš zájem o ubytování ho potěšil, i když nezapomněl dodat, že ještě spal a my ho vzbudili. Nicméně nám dovolil vstoupit a domluvit se o ubytování. Cena byla vskutku příjemná. Za 120 pesos (160Kč) na osobu jsme si zakoupili pětilůžkový pokoj včetně snídaně a wi-fi připojení. Pokoj jsme samozřejmě zarezervovali až na nadcházející večer. Batohy jsme si prozatím nechali po domluvě schované u recepčního. Odlehčeni od zavazadel jsme se následně vydali prozkoumat probouzející se město.
Ze dveří hotelu jsme se vydali jižním směrem po rušné ulici Calle 60. Došlí jsme až k malému, ale poměrně živému náměstí Eulogio Rosado, kde jsme mohli sledovat pouliční prodavače, nebo se zaposlouchat do skladeb místních muzikantů. V jeho okolí nás zaujalo několik historických domů. Do dnešního dne se v Méridě podařilo dochovat velkou spoustu těchto koloniálních domů, pamatující ještě Španělské dobyvatele. Domy jsou dnes opravovány, či restaurovány a za velké peníze pak pronajímány, či prodávány zahraničním klientům. Domy se tu stali módním trendem a jejich ceny za posledních deset let stouply až pětinásobně. Ještě zajímavější jsou městských brány z té doby. Těch se dochovalo však jen osm. Nejvýznamnější a nejpozoruhodnější je bezpochyby žlutý oblouk Arco de San Juan v jižní části centra.
Dost bylo sledování domů, teď se jde nakupovat. O pár ulic dál jsme totiž dorazili k obrovskému tržišti, kde se dá koupit snad vše, co vás napadne za vynikající cenu. Pavel měl v tu chvíli dva měsíce do svatby a chtěl si přivézt originální svatební prstýnky. Petr s Lukášem zase chtěli sehnat slušivé sombrero.
Společně pokračovali do nitra tržiště a sháněli nejprve s Pavlem zlato. Prstýnky byly nádherné a i cena zlata byla o dost nižší, než bývá zvykem. Nebyl na něm však punc a Pavel se bál, že nechá spoustu peněz za třeba jen pozlacený prstýnek, který pak vydrží půl roku. Postupně se všichni odtrhli a sháněli svoje věci. Petr však jako správný svědek vydržel a procházel s Pavlem dál jedno zlatnictví za druhým. Obešli jich tak desítky, ale na žádném prstýnku, který se Pavlovi líbil, nebyl punc kvality. Po několika hodinách se Pavel rozhodl neriskovat a raději je koupit až v České republice.
Přijet s prázdnou ale nechtěl. Zalíbili se mu totiž stříbrné náušnice s puncem a tedy jistotou pravosti. Ty pak přivezl domů své budoucí manželce jako dárek. Později se Petr a Pavel sešli společně s Lukášem v krámku u prodavače s velkým hrbem. Byl ohnutý jako luk, ale pusa mu jela jako nejlepšímu prodejci celého tržiště. Petr i Lukáš tam nakoupili sombrera a Petr i pár drobností pro rodinu. Společně jsme pak prošli zeleninovou část tržiště a část fastfoodů, ale kvůli značné špíně jsme si nic neobjednali.
Petr s Lukášem potom pokračovali dál v procházení krámků a Pavel se vydal hledat telefon, nebo internetovou kavárnu odkud by mohl zavolat do ČR své nastávající ženě. Svoji sim kartu měl již několikátý den zablokovaný a tak obešel několik automatů a několik internetových kaváren. Volání šlo však jen místně po Mexiku, nebo s velkým příplatkem do USA či Kanady. Ani v internetové kavárně se Pavel na tomto hovoru nedomluvil, přestože se během ten den španělsky dost rozmluvil. Jedinou možností pak bylo, koupit si kartu místního operátora a volat z něj. Ani to však nebylo reálné. Mobilní přístroj sestavovaný pro evropský trh má totiž jiné nastavení a musel by se nechat upravit, aby byl schopný spolupracovat s místním operátorem.
Zklamaný se tedy vracel zpět a musel se spokojit s SMS zprávami z rezervní sim karty. Cestou si však všiml telefonního automatu na každém rohu ulice. Samolepka tam lákala k mezinárodním hovorům za výborné ceny. Konkrétně 8 pesos za minutu. Rozměnil si tedy drobné peníze a s očekáváním vyťukal kýžené číslo. Ozvalo se však opět jen odmítavé pípání a ohlášení, že tento hovor není možné provést. Zřejmě mezinárodními hovory byla myšlena opět jen oblast Ameriky.
Mangovi během té doby sehnali tyč dle velikosti luku a Petr s Lukášem objevili krámek s typickým mexickým alkoholem vyráběným převážně z listů agáve. Po pečlivém výběru pak nakoupili mezcal s červíkem třepotajícím se na dně lahve. Mimo Tequilly je Mezcal jedním z nejznámějších. Jedná se o destilovaný alkoholický nápoj vyráběný z agáve stejně jako tequilla. Oproti ní, nebo třeba méně známému Pulque, se odlišuje jiným druhem agáve, jinou mexickou oblastí a také výrobním postupem. Mezcal je zajímavý hlavně tím, že rostliny agáve se před pálením udí. Výsledkem je i jiná, nakouřená, chuť. Po dokončení pálení se pak do něj vkládá červ. Pulque vypadá podobně, není to však pálenka, ale pouze zkvašená šťáva z agáve.
V jednom pouličním krámku nás samozřejmě na první pohled nejvíce zaujaly lahve s červem. Starší obtloustlá prodavačka se našemu zájmu vůbec nedivila, a s úsměvem nám mezcal vyskládala na improvizovaný pult. Mimo jiné nám nabízela i další alkohol regionální výroby. Navzájem jsme si ale španělsky moc nerozuměli. Petr se však nechal přesvědčit a koupil si ještě malou tequillu do kapsy. Po zajímavém nákupu jsme se odebrali zpět na náměstí Plaza Mayor, kde jsme měli domluvený sraz s Mangovými.
Na okraji parku jsme si sedli na lavičky a odpočívali na sluníčku. Najednou k nám přiběhnul prapodivný chlápek a nabízel cetky. My jsme nic nepotřebovali, ale on nedal pokoj a neustále se nás vyptával, co sháníme. Pavla posléze napadlo, že by vlastně potřeboval sehnat mexickou vlajku, kterou slíbil Ondrovi do Košťálova. Doposud na ní však nenarazil a tak ho napadlo vyzkoušet schopnosti tohoto chlápka a vyslovil slovo „bandera“ - španělsky vlajka. Chlápek se toho hned chytil a řekl jen: “momento“, a odběhl za roh náměstí. Čekali jsme, že za pár minutek přijde, ale zřejmě ji také nemohl sehnat a přišel až po půl hodině. Vynořil se z protějšího rohu náměstí a v ruce skutečně nesl mexickou vlajku. Pavlovi ji však nabízel za přemrštěnou cenu. Bylo jasné, že chtěl vydělat, ale Pavel také věděl, že ten chlápek ji už někde koupil a potřeboval se ji zbavit. S tímto vědomím tedy na maximální ceně trval a za žádnou cenu chlápkovi ve smlouvání neustoupil. Když už nevypadalo, že se dohodnou, dorazili Mangovi. Všichni byli rádi, protože jsme se mohli konečně zvednout a odejít skrze dav lidí směrem k hotelu. Chlápka jsme tak setřásli a naštěstí ho pak už nepotkali.
Do hotelu jsme přišli po celodenním pochodování dosti znaveni. Svoje unavené nohy jsme nejprve osprchovali, ale nakonec uvítali možnost vykoupat se v hotelovém bazénu. K němu jsme museli dojít spletí hotelových uliček. Našli jsme ho až za pomocí taneční hudby, která se linula z jedné z chodeb. Nahlas si ji tam pouštěli mladí hosté rozvalující se na okraji bazénu. Slunce ale už klesalo a vysoké zdi, kterými byl bazének obehnaný, vrhaly stín, který jsme ten den výjimečně nevyhledávali. Se skokem do vody jsme neotáleli a dobrou hodinu jsme si užívali příjemně osvěžující koupel.
Přišel čas večeře, kterou si většina nakoupila v krámku přes ulici. Pavel s Petrem však měli mexického jídla dost a trochu navzdory mexické kuchyni se vydali do čínské restaurace stojící nedaleko na náměstí Parque de Santa Ana v ulici 58-A. Přestože se i čínské jídlo dokáže přejíst, my jsme si ho v tu chvíli neskutečně vychutnávali a byli rádi, za takové rozhodnutí. S plnými břichy jsme se vrátili do hotelu a líčili svoje nadšení. Po řádném odpočinku jsme však nechtěli strávit celý večer brouzdáním na wi-fi a vyrazili jsme za svitu lamp na Grand Plaza okouknout místní mumraj po setmění.
Na hlavním náměstí jsme si však jen prohlédli nádherně nasvícené koloniální domy a hlavně nejkrásnější stavbu katedrála de Mérida. Poslechli jsme si několik pouličních, tak zvaných teleshopping prodavačů, kteří nabízeli zaručeně kvalitní čističe, či nástroje do kuchyně. Únava se však brzy dostavila a donutila nás odebrat se zpět do hotelu.

13. den středa 16. 3. 2011 Mérida – Progreso – Chicxulub – Pisté

Ráno jsme výjimečně nikam nepospíchali. V pohodě a klidu jsme se vyspali a následně si s recepčním domluvili úschovu batohů. Recepční byl ochotný a vyšel nám vstříc, přestože jsme tam následující noc už nespali. Chtěl jen, ať uklidíme všechny věci v pokoji a batohy složíme na jedno místo někam do rohu, aby zde pokojská mohla uklidit. Vše jsme tedy udělali dle jeho instrukcí a následně si došli do patra na snídani, která byla v ceně ubytování. Sice to nebyl žádný přepych, ale kafe a housku s marmeládou nás zasytila na celé dopoledne. Když jsme dojedli, oslovil nás recepční s prosbou, zda bychom si batohy nemohli raději uložit do komůrky pod schodištěm, abychom neblokovali pokoj celý den. Pro nás, žádný problém. Hlavně, že jsme nemuseli batohy tahat s sebou k pobřeží Mexického zálivu.
Opustili jsme hotel a vyrazili do centra hledat autobus jedoucí do Progresa. Nejprve jsme hledali v okolí Grand Plaza, ale žádný spoj jsme nesehnali ani po dobré půl hodině. Nakonec jsme prošli několik ulic a ocitli jsme se na minibusovém nádraží, kde nalezení námi požadovaného vozidla již netrvalo dlouho. Nasoukali jsme se dovnitř a podali peníze do řidičovi nastavené dlaně. Za deset minut byla ve vozidle všechna místa zaplněná. Řidič tedy vylezl ven, zabouchl boční dveře, kterými ne nastupuje. Pak mávl na kolegy autobusáky na výraz odjezdu a brzkého shledání na jednom ze zdejších nádraží. Nastartoval, zatůroval motor a vyrazil s námi k severnímu pobřeží Yucatanského poloostrova.
K pobřeží Mexického zálivu jsme dorazili za půl hodiny. Trasa po silnici 261 je dlouhá 35km a line se bez jediné zatáčky. Minibus nás vyložil na ulici Calle 78 u chodníku a kynul na nás, ať rychle vystoupíme a nezdržujeme dopravu. My jsme ho uposlechli, ale vůbec netušili, v jaké části města se v tu chvíli nacházíme. Po pár stech metrech nás však instinkt a svěží vlhký vzduch proudící od moře dovedl k soše Juana Miguela Castra. Tento dodnes oslavovaný mecenáš, zde nechal vybudovat přístav, jež byl dokončený 1. července 1871. Jeho prostřednictvím přinesl zapadlé vesnici povýšení slávu a blahobyt. 4. října téhož roku bylo díky stále se navyšujícímu počtu obyvatel povýšeno na město a tento statut si drží dodnes.
Bylo obrovské vedro a Pavlovi to nedělalo dobře. Naštěstí hned v krámku nedaleko sochy prodávali slaměné klobouky jako ochranu před sluncem a zároveň jako reklamu na pivo Corona. Tato značka piva je nejslavnější značkou nejen v Mexiku. Je však tak oblíbené, že se exportuje do 170 zemí světa a v USA je na špici mezi importovanými pivy. Tady v Progesu se logicky prodává na každém kroku a možná právě proto, že většinu místní klientely tvoří Američané, kterým tak chutná.
Po Pavlově nákupu slamáku, jsme překročili obrubník a vydali se nejkratší cestou k pláži s výhledem na místní chloubu. Nové betonové šest a půl kilometru dlouhé molo. To nechalo město vystavět v roce 1985, jelikož původní, dřevěné již nevyhovovalo současným nárokům klientely. Molo je pro svou délku zapsané i v Guinessově knize rekordů.
Před ním se rozkládá takzvaný Malecón. Což je asi kilometr dlouhá promenáda propojující nejluxusnější hotely s jemnou písečnou pláží a mělkými vodami Mexického zálivu. Nachází se zde mimo barů i spousta sportovišť i nabídky vodních sportů. Pro nás za nekřesťanské ceny. Když jsme procházeli přes pláž a minuli právě hraný turnaj v beach volejbale, naprosto nám docvaklo, že tohle místo není teď určené pro potulné cestovatele, jako jsme my, ale pro bohaté a vyšňořené Američany. Ti se tu předváděli v možná co nejstylovějších plavkách, mazali si svá opálená těla do rytmu nahlas hrající hudby Americké pop scény a popíjeli drinky. My jsme se tu hrnuli obtěžkáni dvaceti kily zavazadel nesouce na zádech a ufuněně v tom horku hledali kousek stínu na odpočinek. Nejradši bychom se v tu dobu všichni vysvlékli do trenek a naskákali do moře. Nebyli jsme tu však sami a větší pohoršení jsme už zažít nechtěli.
Zlákala nás výpůjčka vodního skútru a možnost projet se po průzračně modrém moři daleko od turistů. Za čtvrt hodiny jízdy bychom však zaplatili tolik, kolik platíme za noc v hotelu a to pro nás skutečně schůdné nebylo. Zavrhli tedy jakýkoliv rozmar a šli se raději podívat na nedaleké molo, kde se naštěstí za vstup neplatí. Místní rybáři tu chytali ryby a plážový turisté sem chodili na procházky nebo se jen tak dívat na všudypřítomné pelikány lovící potravu střemhlavým zápichem do mořské hladiny. Do zbývající části mola se dostanou jen vozy převážející pasažéry nebo náklad do námořních lodí kotvících ve větších hloubkách.
My jsme prošli molo až na konec povolené části a bavili se pozorováním různě velkých úlovků rybářů. Někteří byli spokojeni i s málem, kdežto druzí takto malé rybky zrovna házeli zpět do moře. Jak jsme tu odpočívali, hledali jsme v průvodci nějaké vodítko jak vlastně najít tu zátoku plnou plameňáků. Bohužel ani Rough Guide nám neporadil, a tak nezbývalo, než vyslat Lukáše k místním obyvatelům. Jeden hombre mu poradil pokračovat do vesnice Chicxulub ležící východním směrem od Progresa. Odtud je to už prý není daleko. Plameňáci prý sídlí totiž v zátoce Laguna Rosada na okraji vesnice. Tato zátoka je zalévána za přílivu mořskou vodou a za odlivu postupně vysušována spalujícím sluncem. Plameňáci, flamengos, jak jim místní říkají, zde žijí ve velkém hejnu. Nejlépe k vidění jsou prý, naneštěstí pro nás, brzo ráno.
Shodou okolností jsme po pár metrech, od rozloučení s informátorem, narazili na minibusovém nádraží. Sehnání vozu jedoucí chtěným směrem už pak bylo jen otázkou času. Cesta trvala sotva pár minut. Kdybychom věděli kde Chicxulub hledat, možná bychom tam byli rychleji pěšky. Nejvíc času totiž našemu minibusu zabralo vymotat se ze spleti uliček centra Progresa. Potom už pokračoval po přímé silnici číslo 27 pět kilometrů východně a vysadil nás na náměstíčku Michael Hidalgo.
Chicxulub však není známý jen kolonií plameňáků, ale také stejnojmenným Chicxulubský kráterem. Tento obrovský kráter se částečně dochoval po dopadu velkého meteoritu, který tu dopadl asi před 65,5 miliony let. Měl průměr kolem 10 kilometrů a svým drtivým dopadem vytvořil kráter široký zhruba 180 kilometrů. Dnes se rozkládá z větší části v moři a jen ze třetiny na pevnině. Dopad meteoritu byl enormně silný a způsobil zřejmě celosvětovou ekologickou katastrofu, která nejspíš přešla v poslední známé masové vymírání na přelomu druhohor a třetihor. Odhaduje se, že síla vyvolaná dopadem meteoritu musela být několika tisícinásobně vyšší, než by vyvolala současná exploze všech dnes existujících jaderných zbraní. Stlačením hornin uprostřed místa dopadu vznikl komplexní kráter a po uvolnění tlaku byly stlačené horniny vyzdviženy, podle odhadů do výšky až 15 kilometrů. Dopadem se uvolnila obrovská energie, což mělo za následek požáry, zemětřesení, mega tsunami a srážka byla pravděpodobně příčinou klimatické změny s následkem vyhynutí dinosaurů.
Přesto, že je tato vesnice tak známá, jako by tu chcípnul pes. Po odjezdu minibusu jsme se rozhlíželi po náměstí, ale nikde ani živáčka. V obchodě, kde jsme byli jedinými zákazníky, jsme si zakoupili limonády na doplnění tekutin a vydali se na okraj vesnice. Stále jsme hledali břeh jezera plného plameňáků, ale jen jsme se sunuli vyprahlou pustou ulicí do dáli. To, že musíme ještě pokračovat ještě dalších pět kilometrů na východ, jsme v tu dobu naštěstí netušili. Mysleli jsme si, že je to už jen pár kroků a každou chvílí tam budeme. Po nějaké době jsme narazili na domorodce a ten nám sdělil tu skutečnost, jak je to vlastně ještě daleko. Odmítli jsme už v tom horku pokračovat po svých a sháněli se po jakékoliv dopravě.
Tu jsme sehnali obdobným způsobem jako v Progresu. Cesta rychle utekla a minibusář nás vysadil u dvacetimetrové dřevěné vyhlídky hned na břehu laguny. Natěšení jsme vyrazili dovnitř a hrnuli se vzhůru. Vstupné se zde neplatilo, avšak dole seděl hlídač a půjčoval za poplatek dalekohledy. Nejprve jsme o ně neprojevili zájem, avšak po zklamání, kterého se nám dostalo na ochozu, nám nic jiného nezbývalo. Naše pozorovací stanoviště nabízelo sice krásný pohled jak na lagunu, tak moře, avšak my se sem trmáceli za plameňáky, a ti nikde. Nezbývalo, než si dalekohled za pár drobných vypůjčit a hledat růžové opeřence za hranicí lidského oka. A skutečně po pár vteřinách jsme je zahlédli. Byli opravdu takoví, jaké jsme si představovali. Skupinka rudo-růžových flamengos se však držela na protější straně laguny. Jen tam tak postávali na jedné noze a ani se nehnuli. Když jsme odložili dalekohled, viděli jsme jen pár rudých teček nedaleko mangrovníků. Postupně jsme se jeden po druhém ujišťovali, že jsou to skutečně živí plameňáci a ne jen nějaká atrapa pro turisty. Rozhodl až Pavlův vynález v podobě maximálního zoomu foťáku znásobeného ohniskem dalekohledu. Až při tomto zvětšení bylo vidět, jak se opeřenci skutečně hýbou. Živé plameňáky ve volné přírodě jsme tedy viděli, avšak pohled na takovou vzdálenost jsme nepředpokládali.
Nepříliš nadšení jsme slezli po schodech dolů, vrátili dalekohled a vrátili se na rozpálenou silnici stopovat minibus zpět do Chicxulubu popřípadě přímo do Progresa. Ani tady jsme však neměli štěstí, jelikož ve sběrných vozech pro nás nebylo místo. Dlouhé čekání jsme opět nevydrželi a vydali se pěšky podél laguny. Zhruba po jednom kilometru jsme dorazili k autobusové zastávce na Uay Beach, kam právě přijížděl minibus. Všichni naskákali dovnitř, ale jeden chyběl. Pavel si totiž ještě fotil na druhé straně silnice pohled na odlitou lagunu. Když ale zjistil, že všichni jsou už vevnitř, všeho nechal a urychleně nastoupil, aby mu neujeli. Řidič nás vyložil na nádraží. My okamžitě přestoupili do jiného minibusu a bez větších problémů jsme se tak postupně přes Progreso dostali zase zpátky do Méridy.
V našem známém hotelu jsme si vyzvedli uschované batohy, poděkovali a pokračovali povečeřet. V nedaleké restauraci Café Lucia bar a musím říct, že jsme zažili jeden z mála gastronomických zážitků. Tortilly byli křupavé, omáčky voňavé a ovoce šťavnaté. Vrcholem pak byla vynikající žampionová polévka s obrovskými křupavými krutony. Po tomto vydatném pozdním obědě jsme se vydali na velké autobusové nádraží.
Tentokrát celkem rychle jsme narazili na tu správnou dopravu, která nás odveze co nejblíže asi nejznámější Mexické památce Chichen Itza, jež jsme měli v plánu na následující den. Obloha se setměla a autobus s námi vyrazil na 120 kilometrovou trasu po silnici 180. Asi po dvou hodinách jízdy jsme dorazili do vesničky Pisté, kde jsme vystoupili.
Tato vesnička byla pro nás ideální místo k přespání v blízkosti Chichén Itza. Leží totiž jen 2,5 kilometru od vstupní brány do Mayského komplexu, avšak ubytování je tu k dostání za řekněme až směšné ceny. Ceně sice odpovídá i kvalita ubytování, ale na tom nám tolik nezáleželo.
Autobus pokračoval dál do Valladolidu a my jsme se ocitli na ztemnělé návsi této vesnice. Svítilo tu jen pár reflektorů na kostel z 16. století a pár žárovek v místních krámcích. Neměli jsme potuchy, kde tu najít ubytování, ale průvodce sliboval levný nocleh. Úkolu se zde nejlépe chopili Lukáš s Petrem, kteří již po pár minutách sehnali hotel. Ten byl však zážitek sám o sobě. Po rychlé prohlídce jsme museli s díky odmítnout, jelikož čistota místnosti a hlavně sprchového koutu byla opravdu příšerná. Nejspíš ji nemyli od doby, kdy se rozhodli hotel založit. Na rozloučenou s odmítnutým pokojem nás ještě pozdravil deseticentimetrový gekon sedící na elektrickém větráku, který dokládal, že jsme udělali dobře.
Naštěstí netrvalo dlouho a narazili jsme na hotel stojící nedaleko odtud. Přestože ani on nebyl nijak čistý a zřejmě se do něho také několik desetiletí neinvestovalo, oproti tomu prvnímu byl schůdný. Vstup do hotelu, nebo spíše rodinného komplexu, lemoval doslova bordel. Děti si mezi ním hráli s fotbalovým míčem, paní vařila večeři a starší pán nabízel ubytování. Nejprve jsme sice zvažovali odmítnutí, ale nakonec jsme si nechali pokoj ukázat. Pokoj skutečně nezářil novotou a čistotou. Povlečení bylo však čisté a na žádného spolunocležníka jsme tu zatím nenarazili. Sprcha sice fungovala, avšak byla v oddělené slabě osvětlené místnosti vydlážděné špinavými zažloutlými dlaždicemi, které sem tam odpadávali ze stěny. Slabě tekoucí ledová voda mizela kdesi v prasklé betonové podlaze. Ale co, alespoň fungovala. S panem domácím jsme si plácli a šli se zbavit těžkých batohů. Po chvíli jsme však zjistili jednu docela důležitou poruchu. Dřevěné žaluzie fungující jako okenice v našem přízemním bytě nešly zavřít. Nejen že sem bylo celou noc vidět z ulice, ale hlavně sem mohlo cokoliv vlézt. Od gekona, přes hada po všemožnou nepříjemnou havěť, jsme tu noc mohli být v pokoji bohatší. Vysílení jsme však už neměli sílu nic měnit a rozhodli se tu noc nějak přečkat.
Po pár minutách odpočinku nás však přepadl hlad. Mangovi už neměli dost sil a tak zůstali ležet na pokoji, avšak Petr s Pavlem a Lukášem vyrazili do potemnělé vesnice najít něco k snědku. Když opouštěli pokoj a přešli přes betonový dvorek, všimli jsme si hrajících si dětí a plno fotek mladého chlapce ověšených květinami. Kolem nich hořely svíčky a celá rozvětvená rodina do půlkruhu seděla a modlila se. Pochopili jsme, že tento mladík, člen rodiny, nedávno zahynul a jeho rodina se modlí za jeho šťastný posmrtný život. Nechtěli jsme obtěžovat, tak jsme jen rychle prošli kolem a vylezli na ulici před dům. Vydali jsme se pár metrů k hlavní silnici, kde jsme narazili na otevřené jakési bistro. Servírkou tu byla starší paní možná už v důchodu. Všude byly rozmístěné bílé plastové židličky a ulepené stoly. Chtěli jsme si nejprve objednat jen něco na chuť, ale nemohli jsme si z místní chudé nabídky vybrat. Nakonec jsme si koupili jen pivo a zrovna ho zaplatili u pultu. Sedli jsme si ven k silnici a pozorovali děj vesnice. Mezí tím přišla paní a nanosila nám na stůl různé brambůrky, nachos, oříšky a jiné drobnosti. Nic jsme si však neobjednali, a kdybychom si zobli, tak bychom je museli zaplatit. Po zážitcích ze Sýrie, kde jsme přinesené drobnosti ani nemuseli ochutnat a museli je zaplatit, jsme se raději zvedli zadnice z plastových židliček a odešli směrem k návsi.
Posléze jsme zjistili, že krom příprav na zítřejší akci se ani na návsi nic zajímavého neděje. Pořádné jídlo jsme nesehnali a tak jsme se pomalu vraceli noční vesnicí k hotelu. Měli jsme ale stále hlad a tak jsme zastavili v jednom otevřeném krámku po cestě a koupili si alespoň nachos. Zbývalo už jen nespadnout do právě budovaného chodníku a mohli jsme zalézt do hotelu. Všude byl už klid, nikde se nesvítilo a my potichu přešli dvorek a vlezli do pokoje, kde Mangovi spali. Vrzání dveří je vzbudilo a vyptávali se, kde jsme byli a samozřejmě se hladově natahovali po nachos, které jsme před nimi střídavě křupali. Opatrně jsme nahlédli do peřin, pod postele a na skříň, jestli tu náhodou neleze nějaká havěť, která by nás v noci mohla zaskočit. A po vizuální kontrole jsme mohli konečně zhasnout, usnout a vzbudit se až druhý den, kdy tento nevábný hotel rychle opustíme.

14. den čtvrtek 17. 3. 2011 – Pisté – Chichén Itza – Cobá –> Playa Del Carmen

Druhý den pro nás začal opět velice brzy v půl šesté ráno. A to z jediného důvodu, abychom se včas stihli dostat do areálu Chichén Itza. Obtěžkáni batohy jsme opustili hotel a vyrazili podél krajince hlavní silnice dva kilometry směrem k rozvalinám. Čím více jsme se vzdalovali od Pisté a blížili se Chichén Itza, tím více se měnilo naše okolí. Z rozpadlých chatrčí chudých vesničanů se postupně po obou krajích silnice budovaly luxusní hotýlky. Nablýskané mramorové schody či solitérní sochy ve stylu z Mayských božstev tu rostli jak houby po dešti. Nejoblíbenější sochou se stal samozřejmě strašlivý bůh vody a deště Chaak Mool. Po pravé straně silnice se pak vynořila hliněná pěšina plná kořenů, která nám najedou poskytla komfort, o kterém se nám nesnilo. Nemuseli jsme totiž už kráčet na okraji vozovky a neustále si dávat pozor na projíždějící auta. Místy jsme si měli nutkání zkusit stopnout colectivo, ale cesta za ranního sluníčka celkem rychle utíkala a i po svých jsme na místo dorazili včas.
U vstupní brány bylo ještě prázdno a jen sem tam se tu poflakovalo pár natěšených turistů, mezi které jsme patřili i my. Stejně jako oni jsme chtěli koupit lístky v předstihu a dostat se tak do areálu co nejdříve. Úředník však nebral ohledy a jen na nás zabručel, že je nejdřív všechny vstupenky orazítkuje a pak se s námi bude zabývat. Sedli jsme si tedy na zápraží a sledovali slunce pomalu se nořící z po za stromů. S blížícím se časem otevření se parkoviště slušně zaplňovalo a neustále sem přijížděli další a další výpravy cestovních kanceláří.
V kýžený čas nám úředník laskavě prodal vstupenky a my se turnikety dostaly do vstupního vestibulu, kde jsme si odložili batohy. Museli jsme však projít ještě jedním turniketem a zaplatit ještě jedno vstupné. Dosti podráždění jsme však nemohli nic jiného dělat, než pokorně zaplatit. Konečně jsme, ale po těchto peripetiích, mohli vstoupit mezi prvními do slavného komplexu Chichen Itza.
Název Chichen Itzá pochází z mayského Chich'en Itza, což znamená V ústech studny Itza. Je to jedno z největších a nejvýznamnějších mayských míst. Je z mayských míst nejznámější a nejdůkladněji odkryté a renovované. Chichén Itzá založili pravděpodobně Mayové v 6. století n.l., kteří asi po 200 letech toto místo z neznámých důvodů opustili. Kolem roku 918 na toto místo přišli Itzové (Mayové z kmene Itzá) a město dosáhlo duchovního a kulturního rozkvětu. Kolem roku 987 pronikli na Yucatám Toltékové a Chichén Itzá dostalo novou tvář. Lid ze středomexické vysočiny vybudoval z mayského centra své hlavní město. Způsob jeho založení je podobný starému toltéckému centru Tula, zachovává si však i nadále rysy mayské kultury. Podle aztécké legendy vládl toltéckému městu moudrý panovník, který přijal po svém nástupu na trůn jméno boha, kterému chtěl sloužit – boha Quetzalcoatla. V řeči Mayů znamená Quetzalcoatl Kukulkán. Oba názvy tohoto boha znamenají v překladu Opeřený had. Z Tuly Quetzalcoatl odešel koncem 10. stol. n. l. do Chichén Itzá. Opeřený had a jeho nástupci učinili z mayského Chichén Itzá město k obrazu svému.
Srdcem maysko-toltécké metropole se stala Kukulkánova pyramida (pyramida Opeřeného hada, Quetzalcoatlova pyramida), známá také pod názvem El Castillo (španělský hrad). Devítistupňová pyramida má čtvercový půdorys a počtem teras odpovídá 9 mayským podsvětím. Na vrchol vedou pod úhlem 45 stupňů čtyři schodiště uspořádaná ve směru světových stran, lemovaná balustrádou, která začíná v přízemí hadí hlavou a pokračuje hadím tělem až do nejvyššího patra. Ve dnech jarní a podzimní rovnodennosti, 21. března a 21. září, dopadají sluneční paprsky na hlavní schodiště tak, že vzniká dojem, že se had plazí z chrámu dolů. Každé schodiště tvoří 91 schodů, tedy čtyři schodiště dávají 364 stupňů – tolikrát v roce vystupuje slunce na oblohu. Jako 365. den se počítala stavba nahoře na pyramidě.
Mayové uctívali a používali mnoho druhů kalendářů. Nejznámější z nich je Sluneční kalendář. Ten měl 18 měsíců a každý z měsíců měl 20 dnů (celkem 360 dnů) a ještě na konci roku měli 5 dnů navíc. Pro každý měsíc měli svůj název a údajně měli názvy i pro každý den v měsíci.
Druhým nejznámějším kalendářem je měsíční kalendář, který má 13 měsíců po 20 dnech. Tyto dva kalendáře se potkají jednou za 52 let. 52 let byl pro Maye posvátný cyklus. 21. 12. 2012 nebyl dnem konce světa, jak mnozí tvrdili, ale dnem kdy končí mayský kalendář.
Pod Kukulkánovou pyramidou byla dokonce nedávno objevena starší devítistupňová pyramida, uvnitř níž je červený jaguáří trůn. Do těla jaguára je zasazeno 73 nefritových kotoučků, které napodobují skvrny na jaguáří kůži. Z nefritu jsou také široce otevřené oči zvířete, zatímco zuby jsou vytesány z pedernalu, vulkanického kamene.
Vliv kultury Toltéků se v Chichén Itzá zřetelně projevuje především v užití sloupů. Tak například na Chrám válečníků v blízkosti El Castilla navazuje sloupová chodba. Vedle ní se nalézá skupina Tisíce sloupů, které nesly kdysi střechu. Chrám válečníků v Chichén Itzá připomíná svými čtyřmi stupni proslulou pyramidu B v Tule. Na sloupech seskupených do řad jsou vytesány postavy válečníků. Vstup do chrámu na konci schodů střeží socha Chac Moola, po stranách lemovaná dvěma sloupy znázorňující opeřené hady – symbol Quetzalcoatla. Chac Mool, zpola ležící na zádech a zpola se zvedající figura připomíná obřad obětí srdce. Do misky na břiše figury byla pravděpodobně vkládána srdce, která byla k poctě bohů vyrvána zaživa lidským obětem. Tuto ikonu a zároveň záhadnou postavu jsme si chtěli prohlédnout zblízka. K našemu zklamání byla však vysoko na pyramidě a okolo ní byla opět natažená zábrana vstupu. Musel nám stačit pohled z dálky a obdivovat jsme mohli maximálně jeho kopii stojící nedaleko v trávě.
Typickým příkladem prolínání mayské a toltécké kultury byla naše další zastávka známá jako Observatoř, nebo také jako El Caracol, což znamená hlemýždí ulita či mušle. Pojmenována tak byla nejen pro své točité schodiště, ale také proto, že mořská mušle byla jedním ze symbolů Quetzalcoatla jako boha větrů. Observatoř má kruhovitou základnu používanou toltéky – Mayové válcové budovy nestavěli. Původní kruhová stavba byla později pod vlivem Mayů obestavěna terasou, na přízemí bylo postaveno další patro, opět kruhové, ale menší. Ve zdech horního patra jsou čtyři průhledy, které snad sloužily pro pozorování hvězd.
S Toltéky vstoupila do Chichén Itzá i Venuše. Chrám Venuše je zde tvořen nízkou čtvercovou pyramidou, která má na všech stranách schodiště, stěny pyramidy jsou ozdobeny obrazy Opeřeného hada. Na plošině toltéčtí kněží konali lidské obětní obřady.
Po zhlédnutí těchto chrámů jsme se vrátili zpět k hlavnímu náměstí, od něhož vede tzv. Svatá cesta ke Studni smrti neboli cenotu s názvem Studna Obětí.
Po kamenité cestě jsme pokračovali asi 500 metrů a pozorovali při tom prodejce, jak právě vybalují všechno možné, co by turistům mohli prodat. Před studnou nás uvítal dvoumetrový leguán, který jakoby střežil vstup do Cenotu. Hned na okraji stál krámek s přístřeškem a nabídkou letáků, knih či občerstvení. Mimo zajímavých publikací o historii místních chrámů zas zaujali američtí turisté, kteří tu už stihli posnídat a zanechat po sobě spoušť v podobě drobků a všude se válejících obalů od jídla.
Posvátná přírodní vodní nádrž (canote) asi 30 m široká, byla zasvěcena bodu deště Tlalocovi a stala se poutním místem Mayů. Z bahnitého dna byly vyzvednuty lidské obětiny, které dokládají historický vývoj toltécké říše a jejího náboženství. Mezi oběťmi bylo nalezeno mnoho darů, např. nefritové a zlaté desky s bojovými scénami a různé šperky. Ve městě jsou tyto tzv. cenote dvě. Tyto mayské studny jsou velice důležité jako zásobárna pitné vody. Na poloostrově Yucatán se totiž nevyskytuje žádná povrchová voda, takže si Mayové hloubili studny, protože podzemní vody je tam dostatek. Známější ze dvou cenote se jmenuje Studna Obětí, kde byly prováděny lidské oběti. Lidé si myslí, že byly obětovány pouze panny. To není pravda. Tuto pověru rozšířili Španělé, když se zúčastnili obětí a viděli, že obětovány jsou děti bohatě nazdobené a se spoustou šperků. Rozbory koster vyzdvižených z cenote však prokázaly, že obvykle byli obětováni malí chlapci, ale ani oběť dospělého nebyla výjimkou.
Jelikož už bylo dost horko, nakoupili jsme tu balenou vodu a nanuky na zchlazení. Cestou zpět k El Castillo jsme se už museli probíjet davem turistů všech národností, které postupně naváželi další a další autobusy cestovních kanceláří. Po návratu na hlavní náměstí nám zbývala v prohlídce už poslední stavba ležící západním směrem. Tam jsme mohli obdivovat největší míčové hřiště ve Střední Americe. Toto místo ještě nebylo zahlcené turisty a my si tak mohli užít nejen prostoru, kamene, ale i úžasné ozvěny, která byla nutně potřeba pro řízení hry.
Hřiště je 146 metrů dlouhé a 36 metrů široké. Při míčové hře tlachtli, nebo také pelota, hrála proti sobě dvě družstva s tvrdým gumovým míčem. Úkolem bylo prohodit míč kamenným kruhem, který byl připevněn vertikálně na stěně. V Chichén Itzá musela být tato hra obzvlášť obtížná, protože kruhy jsou připevněny ve výšce 8 m nad plochou hřiště. Hráči se nesměli dotknout míče rukama, jenom boky, koleny a lokty. Nosili ochranné oděvy, mezi nimi i těžké pásy ze dřeva a kůže, kožené chrániče boků a kolen a rukavice. Hra byla velmi tvrdá a hráči byli často zraněni nebo dokonce usmrceni. Diváci se shlukovali u hřiště, aby povzbuzovali své družstvo a uzavírali sázky na jeho vítězství. Hra však nebyla jen zkouškou síly a dovednosti. Pro hráče mohla znamenat doslova zápas na život a na smrt. Reliéfy na obvodových zdech míčového hřiště v Chichén Itzá znázorňují členy vítězných družstev, jak obětují poraženého protivníka useknutím hlavy.
Východně od míčového hřiště jsme ještě minuli stěnu lebek Tzompantli a vedle ní malou Plošinu tygrů a orlů. Stavba spojená s jižním okrajem míčového hřiště je nazývána Chrám jaguárů. V červenci roku 2007 byla zařazena do novodobého seznamu sedmi divů světa.
Na závěr prohlídky jsme udělali závěrečnou fotku před pyramidou El Castillo a masou lidí se prodrali zpět ke vstupnímu terminálu. V hale jsme si vyzvedli batohy a pokračovali na parkoviště shánět dopravu do blízkého cenotu Ik´kil.
Ik Kil leží v nedaleké vesnici Tinúm a jelikož je otevřena pro veřejnost, je často zahrnuta jako prvek mezi organizované autobusové zájezdy. Dalo by se tak říci, že dostat se tam je hračka, avšak žádný organizovaný zájezd Vás s sebou nevezme a tak jsme museli chtě nechtě shánět taxi. Pětikilometrová vzdálenost však rychle utekla a ani nás moc nestála. Problém vyvstal opět jen v nasoukání pěti lidí, pěti krosen a jedné novodurové tyče s uschovaným lukem do jednoho malého sedanu. Řidič to však zvládl. Batohy do kufru nacpal a Mango si svou téměř dvoumetrovou tyč držel vystrčenou z okna. Nejeli jsme naštěstí daleko a po pěti minutách nás vysadil před branou Ik Kilského areálu. Zkasíroval pár drobných a zase pospíchal shánět další, předpokládám, méně komplikované kšefty.
Vstupné do areálu stálo 70 pesos, ale stálo za to. Za vstupní branou se před námi objevila obrovská Cenote zasazena do nádherné udržované zahrady. Cenote je součástí většího komplexu kde se nachází i mimo jiné restaurace, obchod, šatny či chaty k pronájmu. Dokonce se tu nachází i malá mayská zřícenina. Nám bylo však ohromné horko, a tak nás nezajímalo nic jiného než se někde rychle převléknout do plavek a hurá do vody. Šatny byly však nacpané k prasknutí, a tak jsme se šli převléknout na toaletu. Převlečeni jsme už pak pospíchali směrem k cenote.
Místní cenote je otevřena k nebi a jeho hladinu jsme mohli zahlédnout asi 26 m pod úrovní terénu. K dispozici je tu do vápence vytesané schodiště, kterými jsme se postupně dostali až k plavecké platformě. Koupání je zde skutečně zážitek, avšak někdy také boj o místo. Obvykle je totiž jezero o šířce 60 metrů a hloubce asi 40 metrů přeplněné plavci. My jsme však měli relativně štěstí a na rozdíl od šaten jsme se tu prát nemuseli.
První poznání průzračně čisté vody jsme raději provedli postupným sestupem po pěti dřevěných schůdcích. Další vstupy jsem si, ale už užívali skokem po nohou a později i po hlavě. Ve výhledu jsme přitom stále měli popínavou rostlinu podobnou vinné révě, jejíž šlahouny dosahují od vršku cenotu až dolů k vodě. Dotýkat se těchto lián je však zakázáno. Na malých kaskádách tu dolů padá podzemní voda a vytváří tak několik malých vodopádků. Ve vodě žije pouze jediný živočich. Černý sumec velikosti dlaně sice působí zvláštně, avšak bát se ho nikdo nemusí.
Nejvyšším místem ke skoku do vody je tu asi 12m vysoké okno poskytující příchozím první detailní pohled na vodní plochu cenotu. Skákání je tu však přísně zakázáno z důvodu bezpečnosti a tak se může skákat nejvýše z asi šestimetrového stupínku na druhé straně cenotu. Musím říct, že i tak je to úctyhodná výška a mnoho lidí si tu skok raději rozmyslelo. Z naší výpravy se odvážil nejprve Lukáš a v zápětí Petr s Pavlem. Výška skoku je opravdu dostačující, aby si skákající během letu uvědomil, kde má žaludek. Při dopadu jsme zajeli asi dva metry pod hladinu, avšak rekord tu drží Gary Hunt, který tu v roce 2010 při závodech Rel Bull Cliff Diving ponořil na jeden nádech do hloubky 27,25 metru.
Osvěžení a plni energie jsme oschnuli a šli se opět převléknout. Při odchodu nás ještě lákalo několik prodejců o nákupu suvenýru, avšak ceny tu byly dosti nadsazené a tak jsme raději odolali a odešli jen se zážitkem z hladiny cenote. Na parkovišti se nám podařilo sehnat autobus jedoucí až do Valladolidu, třetího největšího města Yucatánu, odkud by už neměl být problém sehnat spoj do Cobá.
Po silnici 180 jsme pokračovali sběrným taxíkem 40 kilometrů a vystoupili na náměstí tohoto koloniálního šedesátitisícového města. Parqué Francisco Cantón, jak je toto centrální náměstí nazýváno, nás na první pohled zaujal. Dominantu tvoří kostel San Gervasio a velká spousta pestrobarevných domů s podloubím.
Původní mayské město se nazývalo Zaci a bylo důležitým náboženským střediskem oblasti. V roce 1552 vybudovali františkáni na kamenech mayských zřícenin první církevní stavby na celém Yucatánu a postupně tu vzniklo město dnešních rozměrů.
Na autobusové zastávce jsme si zatím zjistili spoj do Cobá a jelikož jsme ještě měli čas a hodiny na věži ukazovali přesně 13 hodin, rozhodli jsme se zajít na oběd. Zaujala nás hotelová restaurace hned na náměstí s názvem María de la Luz, kde jsme se mohli pohodlně usadit a pozorovat z okna dění na náměstí.
Najedení jsme pak zbývající čas do odjezdu autobusu trávili nákupy v okolí náměstí a Calle 37 nebo posedáváním na lavičkách stojících ve stínu palem nedaleko zastávky.
Autobus přijel načas a volného místa měl stále dost. Náš přejezd do Cobá trval po silnici 180 a 109 celkem asi hodinu a ujel přitom 60 kilometrů. Zastavili jsme u silnice nedaleko děsivého tkzv. supermarketu Al Almendro. Olámané červené špinavé plastové židličky, odpad kam se podíváš, ale na bílé zdi úhledný nápis Pepsi. No, co na to říci. Vesnicí jsme proběhli a po chvilce dorazili k jezeru Laguna Cobá. K cíli nám zbývalo už jen pár desítek metrů. Ke vstupní bráně mayského komplexu Cobá nás směrovala třípatrová dřevěná věž, sloužící jako startovací místo pro vyznavače adrenalinu. Nadšenci neobvyklého dobrodružství se tu mohou spustit na laně a sklouznout, co možná nejdále, do hladiny jezera.
Kolem vstupní brány jsme z časových důvodů jen proběhli a pokračovali rovnou do mírného kopečka směrem k rozvalinám. Bez placení jsme, po vzoru z Tikalu, jakoby nic stoupali a stoupali, a už už to vypadalo nadějně, když ze dřevěné budky na kraji cesty vylezl chlápek a chtěl po nás lístky. Vymluvili jsme se, že jsme si poklady nevšimli a čekali vstupné až někde po cestě. Hloupě jsme se tedy zeptali, kde se vlastně lístky kupují a pospíchali zpět. Bylo téměř půl páté a komplex v pět hodin zavíral. My jsme si tento komplex však nechtěli odepřít. Zkoušeli jsme dostat alespoň nějakou slevu, avšak pracovník jen kroutil hlavou. Neměli jsme čas zdlouhavě smlouvat a navíc to moc slibně nevypadalo. Nezbývalo nám, než zaplatit plnou cenu a doufat, že k hlavnímu taháku komplexu stihneme za zbývajících 40 minut vůbec dojít. Naštěstí se nám alespoň podařilo dohodnout bezplatnou úschovu batohů v místnosti mezi toaletami. Mohli jsme se tak svižněji a pohodlněji prodírat lesními stezkami plné vracejících se turistů.
Opět jsme se tedy vydali za dřevěnou závoru a stoupali po kamenité cestě vzhůru směrem za pradávnými mayskými chrámy uprostřed džungle. Zhluboka jsme dýchali horký a vlhký vzduch. Pot nám tekl po celém těle a jediné zastávky byli určené ke svlažení vyschlých úst. Konečně se mezi stromy začala rýsovat první pyramida komplexu, La Iglesia.
V mayském překladu znamená jméno komplexu Cobá „neklidné vody“, což pravděpodobně poukazuje na pět okolních jezer neboli cenotes: Cobá, Macanxoc, Sacalpuc, Yaxlaguna a Xcanh. Archeologické důkazy ukazují na to, že Cóba byl založen kolem roků 100 před n. l. až rokem 100 n. l. V té době bylo město vybudováno převážně ze dřeva a palmových listů. Od roku 100 n. l. prokazatelně roste v Cóba populace a tím i jeho vliv mezi ostatními Mayskými státy. Největší rozmach pak město zažilo mezi lety 200 – 600 n. l. Je prokázané, že Cóba bylo v kontaktu jak s Guatemalskými městskými státy, tak dokonce s aztéckým Teotihuacanem. Kolem roku 900 až 1000 n. l. dosti silně soupeří o moc s Chichen Itza. Boj o moc postupně prohrává a až do svého zániku kolem roku 1550 n. l. zůstává stranou hlavního dění. Po celou dobu si však zachovává určitou symbolickou a náboženskou důležitost.
Svižnou chůzí jsme k ní unavení dorazili a se zájmem okukovali pro turisty určenou půjčovnu kol. Dál je to prý už je po rovince, a tak prý tuto možnost využívá mnoho návštěvníků, kteří nejsou velkými příznivci dlouhé chůze. Pro ty ještě línější tu stál opodál taxikář na motorikše. Cenově jsme se však nedomluvili ani s jedním a rozhodli pokračovat po svých. K našemu zklamání je tento komplex cenově nastavený pro zájezdy z hotelových resortů na pobřeží, kde je cenová politika naprosto mimo náš rozpočet.
Po prašné cestě jsme doběhli k části Chumuc Mul, konkrétně k hřišti na rituální míčovou hru tlachtli. Pavel si chtěl z blízka vyfotit výborně zachovalý oblouk, kterým se při této hře prohazoval míč, avšak kvůli nejlepšímu záběru musel vylézt až na okraj hřiště. Při balancování na kamenech na něj křiknul hlídač a hrozil pokutou, jestli okamžitě nesleze. Pavel chtěného záběru docílil a tak raději neodporoval a hlídače poslechl. Petr s Mangovýma zatím pokračovali dál lehčím tempem klikatými cestičkami. Po patnácti minutách poloběhu jsme společně dorazili k nejvyšší pyramidě Yucatanského poloostrova, Nohoch Mul. Tato stavba se tyčí do výše 42 metrů. Její jméno vychází z mayského jazyka, kde nohoch znamená velký a mul kupa, či pahorek. Po důkladném vydýchání a nabrání sil na poslední avšak největší výkon tohoto dne, jsme vyrazili vstříc sto dvaceti strmým schodům. Když jsme se však chtěli chytnout lana, které zlepšuje stabilitu, zastavil nás hlídač. Do zavření areálu zbývalo totiž jen dvacet minut. Po jejich uplynutí musí být už všichni návštěvníci mimo komplex a k výstupu na pyramidu nám tak nezbyl dostatek času.
Společně jsme se nevzdali a dohodli se, že jsme přece nezaplatili vstupné a neběželi takovou dálku, bez toho, abychom vystoupali na hlavní bod celého komplexu. Nedbali jsme tedy hlídačových výstrah, chytli se pevně lana ležícího uprostřed schodů a jeden po druhém se vydali vzhůru. Hlídač přidal na výhružkách, ale my lezli za svým. Ohlédli jsme se jen párkrát na šesti odpočívadlech, zda neleze za námi, ale tak aktivní zase nebyl. Křičel jen, ať okamžitě slezeme dolů, a když už mu docházel hlas, začal pískat na píšťalku. Několikrát jsme na něj zavolali, že jen vylezeme a zas slezeme, ale jakoby nereagoval. Dále jsme pokračovali ve výstupu až na nejvyšší sedmou platformu o rozměrech 4x8 metrů. Zpocení a unavení jsme dosáhli vrcholu v 16:43 hodin a ten den bezesporu vytvořili rekord v rychlosti lezení.
Konečně jsme se mohli rozhlédnout po okolí z ptačí perspektivy a mohli obdivovat panorama různorodých odstínů zeleně. Nahlédli jsme i do kamenného svatyně postavené v letech 1100 -1450. Na její fasádě jsme si prohlédli fresku boha sestupujícího z nebes a také několik pavučin od bůhvíjakých pavouků. Hlídač dole sice neustále obšlapoval a dokonce si už stihl zabalit batoh a přistavit kolo, ale my si užívali nikým nerušený výhled do krajiny. Zbývalo jen udělat vrcholové foto a pomalu, ale hlavně opatrně jsme začali sestupovat dolů. Teď se nám silné lano hodilo víc, než při stoupání. Jištění na tak strmých a ostrých schodech bylo bezesporu potřeba. Vidina pádu z takové výšky by mohla být smrtelná. Postupně jsme ale sestup zvládnuli. Jeden po druhém tak stanul dole u rozběsněného hlídače a dostal od něj pár španělských nadávek.
Ten už měl batoh na zádech a nasedal na kolo, kterým se dopravoval ke vstupní bráně. My jsme si však ještě chtěli vyfotit zajímavý basreliéf nedaleko pyramidy. To ho opět naštvalo a začal se rozčilovat. V 16:53 jsme usoudili, že je čas odejít a v klidu jsme se vydali na cestu zpět. Žádné jiné turisty jsme už nepotkali, jen zuřivého hlídače jsme měli neustále za zády. Ten nemohl jet domů, dokud neměl jistotu, že komplex opustíme. Nechal nás tedy jít před sebou a neustále nás popoháněl. My jsme však už nikam nepospíchali a navíc byli znaveni z předchozího výkonu. Když jsme se dostali k půjčovně kol, kde ještě pár správců uklízelo odpadky, předjel nás a pokračoval z kopce dolů, kde mohl konečně domů. Nepředpokládal zřejmě, že ještě nemá vyhráno. Jak jsme to zjistili, rozhodli jsme se ještě zajít podívat na jižní část chrámového komplexu La Iglesia.
Chrám jsme si stihli prohlédnout a vyfotit. K detailnějšímu poznání náš však nepustil další hlídač, který nás bohužel zahlédl. Projížděl zřejmě na kole kolem komplexu a ještě jednou kontroloval, zda tu někdo nezůstal. Jak nás zahlédl, okamžitě začal halekat, ať jdeme k východu. Řekli jsme si, že mimo nejvzdálenější skupiny staveb Macanxoc, jsme viděli vše zajímavé, a že nebudeme už dělat problémy a opustíme komplex. Kolem závory jsme prošli v 17:19. Všude už bylo zavřeno a my se začali obávat, abychom vůbec dostali zpět naše batohy. Naštěstí jsme nemuseli čekat do druhého dne, jelikož uklízečka právě zamykala právě umyté záchody, a tak nám batohy bez potíží vydala.
Jen pár metrů odtud v turistické zóně právě zavíralo několik krámků s drobnostmi. Rozhodli jsme se je tedy ještě navštívit a nakoupit suvenýry. Místní prodejci jsou však dost zmlsaní bohatými peněženkami americký turistů, a proto příliš smlouvat nechtěli. Jevili jsme sice evidentní zájem, ale přes určitou cenu, kterou jsme si za dosavadní pobyt utvořili, jsme jít nechtěli. Nic jsme tedy nepořídili, ale zlákala nás ona dřevěná věž velikosti třípatrové budovy, kterou jsme zahlédli již při příchodu. Zážitek sjezdu na laně mohl být skvělý, ale bohužel i tady už měli zavřeno a na nikoho jsme se nedobouchali. Nedalo se nic dělat, vždyť nelze stihnou vše a za dnešek si myslím, že jsme toho stihli až až. Zpět do vesnice to byl už jen kousek. A tam to ještě žilo. Objevili jsme tam několik otevřených krámků s výhodnými cenami. Pavlovi se tam zalíbil dřevěný model krokodýla, kterého si také po dlouhém smlouvání koupil a doma pak věnoval svému v té době tříletému švagrovi.
Po drobných nákupech jsme šli koupit to nejhlavnější. Autobusové jízdenky do Playa Del Carmen vzdálené 110 km. Čekání na autobus, jsme trávili odpočinkem. Když přijel a my nastoupili, překvapil nás příjemně vychlazený avšak ne ledový interiér. Trasa do Tulumu vnitrozemím a následně podél Karibského moře nám zabrala hodinu a půl, během které jsme bez problému všichni vyčerpáním usnuli.
Do Playa Del Carmen jsme dorazili už po setmění. Vystoupili jsme na nenápadném autobusovém nádraží nedaleko centra města. Jako první věc jsme samozřejmě šli hledat ubytování a to směrem k moři. Postupně, jak jsme se blížili k hotelovým resortům a hlavní promenádě, nám však došlo, že tu s těmi krosnami a upocenými tričky budeme vypadat, jak bezdomovci na Karlově mostě. Všude jsme míjeli luxusní restaurace, kavárny a čtyř či pětihvězdičkové hotely. Nechyběli tu ani fastfoody značek Macdonald, Burger King, či další americké značky. Na to jsme skutečně nebyli připraveni a už vůbec vhodně oblečeni.
Playa Del Carmen je turistické letovisko, vzdálené asi 50 km jižně od Cancúnu. Původně zde byla rybářská osada, která se postupně rozrostla. Na první dojem vás okouzlí klidná a přátelská atmosféra, naprosto rozdílná od Cancúnu, kde převládají několikapatrové komplexy hotelů. Hlavní turistická třída letoviska Avenue 5, La Quinta Avenida nebo jen krátce a jednoduše Quinta je lemována místními restauracemi, bary a obchůdky se suvenýry a vybízí k posezení a ochutnání mexických specialit.
Quinta je takovou tepnou Playa Del Carmen. Vine se souběžně s místní pláží. Ne ale přímo podél ní, pod okny hotelů, ale nitrem města zhruba půl kilometru od prvních lehátek a slunečníků. Ono ostatně není divu – i hotelů je přímo na Quintě minimum. S večerem tady totiž celodenní hukot ještě zesílí a obchody, bary a restaurace nezavírají dřív než o půlnoci. K masivnímu rozvoji nejen Quinty, ale celého letoviska Playa, došlo v 90. letech. Playa del Carmen bylo v této době nejrychleji se rozvíjející letovisko v Karibiku. Na pláži vyrostly nové hotely, Quinta se zaplnila obchody těch nejluxusnějších značek. Těm patří centrální a turisticky nejexponovanější část zóny, ostatně odpovídají tomu i ceny. Ceny zboží jsou daleko nižší na okrajích Quinty.
V samotném Playa jsou menší a útulné hotýlky, centrem velkých a luxusních hotelů je však rezidenční zóna Playacar ležící jižně od Playa del Carmen. Tam najdeme luxusní hotely a ohromné soukromé vily s výhledem na moře. Byla prý založená s jediným cílem – poskytovat absolutní luxus. Nutno podotknout, že za pořádný peníz. Hotely jsou tu citlivě vsazeny mezi pozůstatky mayských památek, součástí celé zóny je i 18jamkové hřiště nebo ohromná ptačí voliéra.
To samozřejmě, s naším rozpočtem, nepřipadalo v úvahu a poohlíželi jsme se spíše po ubytovnání, za které bychom nedali majlant. Během hledání noclehu zahlédl Pavel zlatnictví a ihned ho napadlo, koupit snubní prsteny tady, kde jistě padělky nebudou. A tak i přes vědomí nevhodného oblečení a usmoleného batohu na zádech, vlezl do nablýskaného zlatnictví a začal se vyptávat po zlatých snubních prstýncích, které se bál koupit v Méridě. Prodavač, aniž by mu pár prstýnků ukázal, zeptal se ho, co tu chce a že jsme tu jistě za jiným účelem než tu utratit peníze. Označil nás za backpakri, tedy baťůžkáře, kteří spíše než zlato hledají levné jídlo a ubytování. Pavel mu ani nestačil oponovat a dokázat svůj skutečný zájem i dostatek peněz a nafrněný obchodník ho nenásilně vyprovodil z obchodu. Pochopil, že ani v jiných krámcích to jiné nebude a lepší bude prstýnky koupit až doma.
Zklamán se přidal k ostatním a raději se také poohlížel, zda nezahlédne nějaký hotýlek k přespání. Nejprve nás zaujalo ubytování hned u pláže v improvizovaných městských cabaňas. Byla tam ale docela špína a cena se nám za tento „komfort“ taky moc nezdála. Ještě jednou jsme si ubytování prošli, ale stále váhali, zda přeci jen nekývnout. Byli jsme totiž po celodenním putování dost znavení. Rozhodli jsme se zanedlouho a to tak, že opravdu na tuto nabídku nekývneme a ještě zkusíme něco opodál.
Když jsme směrem od pláže vylezli kopeček až zase na hlavní část La Quinty Avenidy, pochybovali jsme, že tam najdeme levné ubytování. Štěstí se k nám však přiklonilo a zahlédl nás jeden prodavač. Na první pohled bylo zjevné, že jsme unavení, a že budeme, nespíš hledat takhle v podvečer nějaké ubytování. Hned na nás zavolal a ptal se, zda nechceme přespat u něj v apartmánu. To znělo nadějně, ale co cena? Ta pro nás byla rozhodující. K našemu údivu nás však příjemně překvapil. Souhlasili jsme a vydali se za ním zkontrolovat ještě čistotu nabízeného pokoje.
Na rohu ulice nám odemkl vysoké železné dveře sesvářené z několika slabých trubek a zavelel, ať ho následujeme. Pokračoval po úzkém schodišti natěsno dobudovaném mezi domy a vystoupal tak až do druhého patra. Když jsme otevřeli dveře pokoje, viděli jsme velkou místnost s pěti postelemi, sprchou i kuchyňkou. Celá místnost na nás působila velice čistě, jen sem tam nějaký ten mravenec lezl po kachlíkové podlaze. To pro nás však nebylo rozhodující a spali jsme za více peněz v daleko otřesnějších pokojích. Plácli jsme si tedy a konečně mohli odhodit své téměř dvacetikilové batohy plné špinavého oblečení a suvenýrů nasbíraných během posledních dvou týdnů.
S ohromující úlevou jsme se prostřídali ve sprše a odpočinuli si na vyvoněných postelích. Venku se zatím setmělo a my v novém voňavém oblečení mohli vyrazit na promenádu. Ze začátku jsme si však nemohli zvyknout na všelijaký hluk. Příjemné ticho bylo ta tam, ale s ním naštěstí zmizeli i komáři a žebráci. Moderní hudba se tu rozléhala z kdekteré kavárny či diskotéky. I vymóděných amerických turistů tu bylo tolik, že se skrze ně dalo jen těžko projít. Jen co jsme se prodrali z prvního obležení, Petr s Mangovými zamířili do krámku se suvenýry a Lukáš s Pavlem zamířili za něčím k snědku. Lukáš měl po těch všech tortillách a fazolích ohromnou chuť na něco nezdravého z fastfoodu, kterých je tu nepřeberně. První na ráně byl Burger king. Hned si stoupnul do řady a s očekáváním si objednal cheesburgera. Pavel fastfood nerad, ale za to zbožňuje zmrzlinu a tu tady opravdu umí. Oba si nakoupili a vyšli ven na ulici hledat ostatní. V té mase lidí se kupodivu našli tak rychle, že Pavel ani nestačil slízat zmrzlinu.
Množství krámků a přeplněné restaurace k prasknutí nás už unavovali, a tak jsme společně zašli ještě na jednu zmrzlinu. Tentokrát do McDonald´s. Člověk musí uznat, že zmrzlina tu chutná naprosto stejně, jako kdekoli jinde ve stejném podniku v ČR. Opět byla tedy výborná. Nato nás už ale únava naprosto zmohla, a tak jsme se raději vrátili do pokoje a během minuty jsme okamžitě usnuli.

15. den pátek 18. 3. 2011 Playa Del Carmen –> Puerto Morelos

Hned ráno jsme snědli pár sušenek ke snídani a vyrazili ven. Batohy jsme se rozhodli ještě nechat na pokoji a ulevit tak na chvilku zmáhaným zádům. Teď ráno jsme měli poprvé možnosti prohlédnout si celou promenádu a nedaleké pláže. Večer se to tu hemžilo lidmi, že člověk ani nevěděl kam šlápnout. Naháněči se tu předháněli, kdo uloví více strávníků a hlasitá hudba hrála do noci. Teď tady ale bylo jen pár metařů a údržbářů. Sem tam také pár sportovců, kteří se sluchátky v uších běhali to své ranní tempíčko. Dokonce i všechny krámky byly zavřené, takže nebýt sušenek, neměli bychom si ani kde koupit snídani. Když jsme dorazili na pláž, nepotkali jsme opět nikoho jiného, než hotelový personál uklízející z pláže řasy naplavené během noci. Chvilku jsme si jen tak sedli na bělavý písek a nasávali vůni Karibiku. Sluníčko začínalo pálit a hodinová ručička na Petrových hodinkách se nelítostně začínala blížit k devítce. Naznačovala nám tím, že bychom se měli pomalu vracet do hotelu a vyzvednou si svoje věci.
Zpět jsme pak směřovali přes místní molo, kde jsme potkali první ranní americká ptáčata. Cestou po promenádě se právě otvíralo několik krámků a obsluha restaurací nosila na chodník menu dnešní snídaně. Promenáda se opět začala plnit a pro nás tak nadešel nejvyšší čas, opustit toto letovisko. Naposledy jsme tedy zavítali do našeho pokoje a dobalili poslední věci. Jen co jsme však za sebou zamkly a sestoupili dolů na ulici, vrhli se na nás prodejci z vedlejšího krámku.
Nabízeli všechno možné, čím by nás zaujali a nabízeli všemožné slevy, jen ať se k nim do krámku alespoň jdeme podívat. Bylo zbytečně jim vysvětlovat, že jsme ještě ani nestihli vrátit klíče od apartmánu, a tak jsme pod nátlakem krámek zběžně proběhli. Přesto, že jsme neměli v záměru nic kupovat, Pavel tu konečně narazil na mexickou vlajku ve velikosti, jež představoval. Hned tedy využil nabízené slevy a neoblomně na nich trval. Po pár návrzích se nakonec společně dohodli a Pavel měl konečně v ruce slíbený suvenýr.
Hned u vedlejšího krámku jsme zahlédli majitele apartmánu a mohli mu tak konečně vrátit klíče. S úsměvem nám poděkoval a dále se věnoval pečlivému zdobení krámku. My jsme opustili promenádu a vydali se západním směrem k autobusovému nádraží, z něhož jsme přijeli večer. Měli jsme v úmyslu přesunout se ještě blíže letišti a opustit tak rušné letovisko, které nám už nemělo co nabídnout.
Na nádraží jsme si zakoupili jízdenky, bagetu a limonádu abychom utišili hlad a zpříjemnili si čekání. Zastřešená avšak zboku otevřená čekárna se pomalu zaplňovala cestujícími a my se už nemohli tak roztahovat. Když jsme měli jídlo snědeno a pití vypito, nebylo v ní volné už ani jedno místo. Několik lidí už postávalo u nástupišť a čekalo na svůj spoj. Dočkali jsme se i my, jelikož arkticky vychlazený autobus jedoucí do Puerto Morelos právě dorazil.
Cesta trvala zhruba jen půl hodiny. Většinu času však řidiči autobusu trvalo dostat se z města na hlavní magistrálu vedoucí do Cancúnu. Během cesty jsme se také dozvěděli, že autobus nestaví přímo v Puerto Morelos, ale jen na malé zastávce nedaleko magistrály, odkud si pak budeme muset najmout taxi. Tato zpráva nás příliš nenadchla, ale co se dalo dělat.
Puerto Morelos je město ležící asi 36 km jižně od Cancúnu. Je pojmenované po vůdci za nezávislost José María Morelosovi. Mimo letoviska je to i námořní přístav. Přístavní terminál je tu vybaven k manipulaci s kontejnery a je největší a nejdůležitější námořní přístav ve státě Quintana Roo. A právě odtud se lidé i se svými automobily mohou dostat pomocí trajektu na ostrov Conzumel.
Město je rozděleno dálnicí a mangrovovými bažinami do tří částí. Část západně od hlavní silnice je známý jako Colonia Joaquin Zetina Gazca. Část východně od silnice, se nazývá Colonia Pescadores a sekce na pobřeží východně od mangrovových bažin je "Puerto" nebo Antiguo (starý) Puerto Morelos. To je ta původní rybářská vesnička.
Autobus nás nakonec vysadil velice nešťastně. Přesto, že jsme si taxíka brát nechtěli a měli v plánu pokračovat už je pěšky, nic jiného nám nezbývalo. Řidič nám totiž zastavil jen u dálničního odpočívadla a odtud žádná cesta pro pěší nevedla. S nechutí jsme tedy mávli na prvního taxíka a chtě nechtě se museli nechat odvézt k první odbočce z dálnice. A jelikož nás taxikář odmítl vzít všechny najednou, museli jsme si vzít taxíky dva.
Bylo pravé poledne, když nás taxíky vysadili na rozpáleném asfaltu u sjezdu z dálnice nedaleko ZOO Crococun. Velký poutač na kraji dálnice nás zaujal, jelikož nás napadlo koupit si zde oběd. Došli jsme ke vstupu a ihned se schovali pod přístřešek, který poskytoval alespoň malou ochranu před slunečním žárem. Vešli jsme dovnitř a sháněli něco k jídlu. Narazili jsme však bohužel jen na nanuky a sušenky, které by nás moc nezasytili. Když nás zpozorovala prodavačka vstupenek, ihned nám začala nabízet, co všechno je u nich k vidění.
Croco Cun zoo byla původně založena jako krokodýlí farma zabývající se chovem krokodýlů a udržitelného prodeje svých produktů. V roce 1988 byl však Croco Cun bombardován hurikánem Gilbert, který prakticky zničil celou farmu. Nicméně, jak čas ubíhal, začalo se farmě opět dařit. Jeho cílem je nyní udržitelný program, který chrání a podporuje zachování druhu. Farma se stará nejen o dovezené zraněné živočichy, ale podporuje i ochranu jejich přirozených útočišť ve volné přírodě.
Pracovnice nás lákala na možnosti dotýkat se, držet a krmit velké množství divokých zvířat. Pokud prý máme dost odvahy, můžete tu dokonce i chodit mezi krokodýly! Přidělený průvodce nám údajně zajistí fantastické a nezapomenutelné zážitky. Můžeme tu komunikovat s papoušky, nechat si po ruce lézt pavouky, hladit opice, hady, ale třeba i místní druh jelena. Celá atrakce je však zaměřena dost komerčně a skutečné džungli se nevyrovná. Pro hotelové povaleče je to určitě skvělý zážitek, ale pro nás s omezeným rozpočtem to nebylo. Pavel sice chvilku váhal, zda by alespoň fotky tam pořízené nestály za to, ale dal si podmínku, že musí usmlouvat nižší cenu. To se mu však nepodařilo, a tak také rezignoval.
Hladoví, ale mírně zchlazení klimatizací jsme vyrazili po rozpálené málo frekventované asfaltce směrem k moři. Rovinka se táhla sice jen dva kilometry, ale ve 34 stupňovém vedru a s dvaceti kily na zádech jsme toho měli plné zuby. Konečně se objevili nějaké obydlí a to byla známka blízkosti pláže, a také možných ubytovacích kapacit. Hned na začátku nové výstavby jsme narazili na první hotel. Vzhledem k naší pětičlenné skupině jsme však nepochodili. Volný měli jen jeden dvojlůžák a tam bychom se skutečně nevešli. Petr s Lukášem ještě zkoušeli dohodnout nějaké alternativy, ale bohužel nic jiného volného neměli.
Hladoví jsme se rozhodli vrátit asi o 100 metrů a okouknout stánek s hotdogy s hamburgery. Mangovi však odmítli jakoukoliv vracečku a zůstali čekat na pláži. Petr s Lukášem si objednali hamburgery. Pavlovi však nebylo dobře, a tak si nic nevybral a jen si sedl k nedalekému bazénku. Po chvilce přišel Lukáš s Petrem s tím, že paní jim tam hamburgery donese.
Příprava jídla chvilku trvala, ale nakonec paní přišla k bazénku a donesla tři hamburgery. Divili jsme se proč, tři, když jsme si objednali jen dva. Paní byla však dobrosrdečná a viděla, že Pavlovi není dobře. Jeden hamburger mu věnovala a popřála mu brzké uzdravení. Všichni jsme se do nich pustili a musím říct, že byly výborné.
Po nasycení jsme se vrátili za Mangovými k pláži a pokračovali podél moře po rozpáleném písku směrem k Puerto Morelos. Po ne příliš příjemné tří kilometrové cestě pískem s batohy na zádech jsme se dohrkali až do města. I tam jsme ale měli problém najít ubytování za rozumnou cenu. Vytáhli jsme tedy tištěného průvodce a nechali si poradit zde. Několikrát jsme obešli celý blok budov a několikrát jsme se ptali kam složit hlavu. Trvalo to však možná hodinu, než jsme vyčerpaní narazili na krásný hotýlek vzdálený necelý kilometr od pláže.
V přízemí se nacházela recepce a odpočinkový gauč pro hosty. Mladá recepční nám sdělila, že volný pokoj by tu byl, ale o ceně prý rozhoduje její otec. Zřejmě rodinný podnik, řekli jsme si. Po chvilce ze schodů skutečně sešel starší prošedivělý pán, jež se nás hned ujal. O ceně za pokoj sice moc smlouvat nechtěl, ale i tak jsme ho rozhodně nepřeplatili. Jako správná hlava rodiny i vedoucí hotýlku nás zavedl po schodech do třetího poschodí, kde měl poslední volný pokoj. Dřevem obložený, mezonetový pokoj nás příjemně překvapil. Čistě povlečené postele, voňavý záchod a vyleštěné dřevěné schody vedoucí ke dvěma horním dvoulůžkům v nás zanechal dojem, že takhle by to mělo přece vypadat všude. Dokonce zdarma wi-fi připojení k internetu nám přidalo na spokojenosti.
Petr si vybral jedinou postel v dolní části a ostatní čtyři vystoupali nahoru. Petr měl sice výhodu soukromí, avšak nahoře byla funkční televize se satelitem. Na Takový luxus v této cenové relaci rozhodně nejsme zvyklí. Vybalili jsme pár věcí, osprchovali se a Mango hned pustil v televizi fotbalový zápas. Věru měl na cestě s sebou, a tak jediné co mu mimo českého jídla chybělo, byl prý fotbal.
Po celkové očistě jsme se vydali na průzkum letoviska. Malými uličkami jsme se posupně prodírali zpět k moři. Na pláži jsme se objevili právě u hlavní dominanty městečka. Tou je tu nakloněný maják, který v roce 1967 ho vychýlil z osy hurikán Beulah. Přestože měl být dle původního plánu stržen, nikdo k tomu neměl dost odvahy. A protože přežil již bez újmy i další silné hurikány jako Gilbert v roce 1987 a Wilma v roce 2005, stal se naopak památkou a symbolem zdejšího města. Opodál vyrostl sice nový, vyšší a modernější maják, který je schopen sloužit nynějším nárokům, ale ten starý zůstává oblíbenou zastávkou místních i turistů.
Po obhlídce jsme se přesunuli do klidnější části pláže, kde jsme se mohli bezpečně vykoupat. Průzračné moře, bělavý písek a všudypřítomní pelikáni létající těsně nad hladinou nám na chvilku dali zapomenout dopolednímu úmornému přesunu z Playa Del Carmen. Naše těla se osvěžila, nohy odpočinuly a mohli následně vyrazit k dalším zážitkům
Po důkladném odsolení v hotelové sprše jsme totiž opět vyrazili do města. Letovisko však mimo nádherných pláží a zmíněného majáku nic moc nenabízí, a tak jsme ani nic, co by stálo za řeč, objevit nemohli. Když jsme už asi hodinu chodili od jedné ulice ke druhé, rozhodli jsme se toho nechat a jít se raději pořádně najíst. Mexické jídlo nám však už lezlo krkem, a tak jsme chtěli najít něco jiného, na čem bychom si pochutnali. Kupodivu jsme na onu restauraci narazili zanedlouho. Na náměstí Jardín Principal jsme v druhém patře jedné z budov zahlédli čínskou restauraci. Je to sice trochu paradox, chodit v Mexiku na čínská jídla, ale v tu chvíli jsme na něj prostě měli neuvěřitelnou chuť.
Neváhali jsme ani chvilku a vystoupali po točitých schodech vzhůru. Pohodlně jsme se usadili a s ústy plných zbíhajících se slin jsme ukázali na některé z nafocených jídel. Během čekání jsme si všimli, že se dole na náměstí začínají srocovat lidé a zřejmě se tu bude něco konat. A skutečně. Jen co jsme si pochutnali na netradiční večeři, náměstí už bylo plné dětí s rodiči. V 18 hodin tu totiž startovala soutěž dětí v tanci, zpěvu a dalších dovednostech. Vše pečlivě komentoval do mikrofonu zasvěcený moderátor a k doprovodu hrála z reproduktorů hudba. Zábavná atmosféra těchto soutěží nás přilákala a donutila nás strávit několik minut sledováním zdejších aktivit.
Postupně na nás však padla únava a my se odebrali zpět do hotelu. Podvečer jsme pak trávili u televize a střídavě využívali hotelové wi-fi připojení a kontaktovali tak rodiny. Mango neustále překlapával sportovní kanály a přestal, jen když běžel zrovna fotbal. A tak to probíhalo tak dlouho, dokud všichni postupně neusnuli.

16. den sobota 19. 3. 2011 Puerto Morelos – > Cancún – > Mexico City

Poslední den na Yucatanském poloostrově konečně začal. Po dvou týdnech jsme se už všichni těšili domů. Přispěl k tomu i ten fakt, že v posledních dvou dnech jsme se jen váleli na pláži a chodili po městě, což nás rychle omrzelo. Dalším důvodem byly neustálé drobné potíže s místním jídlem. Přestože nám včera čínské jídlo zachutnalo, ráno nás potrápilo stejně jako to mexické. Sotva jsme se probudili, před záchodem se začala tvořit fronta. Všichni jsme se však bezpečně vystřídali a po tradiční ranní hygieně jsme mohli vyrazit ven. Nezbývalo nám nic jiného než jít na pláž, jelikož jiná alternativa tu skutečně nebyla. Prošli jsme městem a v devět hodin jsme se jako jedni z prvních svlékali do plavek. Vzhledem k celkem velkým vlnám se plavat moc nedalo, a tak jsme čas trávili skákáním do vln a stavěním pískových hradů, které jim měli odolávat. Takto jsme strávili necelé dvě hodiny a postupně odpočítávali poslední čas zbývající k odjezdu na letiště. Když na nás dolehl hlad, přesunuli jsme se zpět k hotýlku a vyzvedli si zbývající věci včetně batohů a Mangovy novodurové tyče. Hotel jsme opustili přesně v poledne, jak bylo ujednáno.
Jelikož jsme nevěděli, zda se budeme moci na letišti za rozumnou cenu najíst, naplánovali jsme ještě poslední zastávku ve městě. Obtěžkáni bagáží jsme se vydali směrem k silnici Calle Jose Maria Morelos a po pár stech metrech jsme narazili na malou rodinnou restauraci. Byl to vlastně spíše takový improvizovaný přístřešek ze šlahounů vína a jiných popínavých rostlin. Nabídka pokrmů vystavená na stojanu u kraje cesty nás však zaujala. Posezení vypadalo také čistě, a tak nebyl důvod pokračovat dál. Majitel potěšený množstvím strávníků a vidinou slušného výdělku nás vřele uvítal a po té nabídl jeho menu. Po objednávce nám jeho syn doporučil výborný nápoj z vody, ledu a rozmixovaných listů jedné z popínavých rostlin. Do nápoje pak přidal třtinový cukr a výborná limonáda byla na světě. Popíjením jsme si tak nejen uhasili žízeň, ale i zpříjemnili čekání na hlavní chod. Ten donesl sám pan majitel a musíme přiznat, že se jeho manželce a kuchařce v jedné osobě skutečně povedl. Jen ta příloha ve formě fazolové pasty nám už lezla krkem. Naštěstí už to bylo naše poslední teplé jídlo v Mexiku.
Přestože mnozí lidé haní mexické restaurace v České republice, že jejich jídla chutnají jinak než v Mexiku, buďme tomu rádi. Ano, i stejná jídla chutnají skutečně jinak. Je to však dané zvyklostí strávníků a použitím ingrediencí z určité oblasti. Přestože do každého pravého mexického jídla patří kukuřice a fazole, popřípadě chilli papričky, nikdy v Evropě neseženete ty, které se používají právě v Mexiku. Třešničkou na dortu jsou pak jídla jako v Evropě všude známé a oblíbené „Chilli con carne“, skládající se ze směsi fazolí, chilli a čokolády. Toto jídlo však vůbec nevzniklo v Mexiku a ani ho tu neznají. Evropanům však velmi chutná, a tak ho najdeme v téměř každé restauraci vařící mexická jídla. Naše většinové nechutenství tedy přikládám našim chuťovým zvyklostem a ne špatným mexickým kuchařům.
Najedení jsme ztěžka na sebe opět nahodili batohy a vyrazili. Naším cílem bylo pokořit poslední dva kilometry asfaltové silnice vedoucí k autobusové zastávce společnosti ADO. Ta stojí právě jen na odpočívadle u dálnice 307. Většina lidí se sem z města dopravuje taxíky. Ne však my. Času jsme měli víc, než peněz a tak jsme zvolili možnost “po svých“. Přestože to byly jen dva kilometry, cesta byla opět rovná jako přímka a asfalt rozpálený, že se na něm vzduch vlnil, jako když otevřete troubu. Na teploměru bylo 35 stupňů a z nás se valil pot, jako kdybychom se polili kýblem vody. Utrpení naštěstí netrvalo dlouho a po několika minutách se v dálce objevila dálnice a u ní stojící tížená autobusová zastávka. Ze zištných důvodů byla umístěna pod vzrostlými stromy, které ji chránili přes spalujícím horkem.
Na zastávce napsaný nápis „ Aquí venta de boletos“ značil, že zde sídlí pracovník prodávající lístky. A skutečně v malé klícce 2x2 metry stál úředník v košili a kravatě a ochotně prodával jízdenky. V průvodci jsme si utvrdili, že jsme na správné zastávce a zakoupili si poslední lístky s cílovým bodem mezinárodní letiště Cancún. Na samotný autobus jsme čekali asi půl hodiny. Báli jsme se však, aby nebyl plný a neřekli nám, že musíme počkat na další. Když přijížděl, takticky jsme se cpali frontou dopředu. Naším cílem bylo vhodit batohy co nejrychleji zavazadlového prostoru pod autobus a zabrat volná místa k sezení dřív než budou obsazená. Naštěstí se bez problémů vešli všichni lidé čekající na zastávce a po usazení posledního z nich jsme vyrazili na poslední cestu po mexické půdě.
Jedna ze zastávek byla přímo před odbavovací halou, takže jsme svoje batohy nemuseli naštěstí tahat daleko. Jen co se před námi otevřely skleněné dveře, zamrazila nás ničivá síla vnitřní klimatizace. Rozdíl mezi vnitřní a venkovní teplotou byl dobrých dvacet stupňů. Z počátku jsme přemýšleli o vytažení dlouhých triček z pečlivě zabalených batohů, ale postupně jsme si zvykli a nakonec byli za nastavenou teplotu rádi.
Na obrovské světelné tabuli v centrální hale jsme si zjistili „gate“. Následně jsme se přesunuli k balící službě, která nám za jistý poplatek zamotala batohy do strečové folie a ochránila je tak před poničením a necitlivým zacházením. Je to sice výdaj navíc, ale pořád lepší, než si v Praze vyzvednout batoh s utrhanýma ušima, či roztrženou kapsou. Pavel s Mangem si však uschovali folii ještě z příletu a podařilo se jim tak pár korun ušetřit. Problém nastal až se zabalením Mangovy proslulé novodurové tyče s uschovaným lukem. Neměl totiž už tolik folie, potřebné k zamotání celé tyče, a tak obmotal jen kraje a prapodivně vše obvázal. Úředníci u odbavovací přepážky si s tím nejprve nevěděli rady, ale nakonec mu vše odbavili a dokonce a mu odpustili i doplatek za další zavazadlo.
Odlehčení od zavazadel jsme se pak přesunuli do restaurace, kde jsme si čekání krátili sledováním fotbalu. Jediná místa na sezení s dobrým výhledem tam však byla v restauraci, a tak jsme byli nuceni postávat opodál. Delší dobu vydrželi jen Mango s Pavlem a ostatní si odešli sednout. Pavel si časem vzpomněl, že mu zbylo ještě pár mexických pesos, které nemá cenu tahat domů. Vstoupil do restaurace, pohodlně se usadil a objednal si toust, který se jediný vešel cenou do zbylých pesos. Když měl Pavel objednáno, nenápadně si k němu přisedl Mango. Celý druhý poločas pak Pavel pomalu jedl ten toust, aby mohl dál pohodlně posedávat v restauraci. Ostatní mezi tím nevydrželi jen tak sedět a procházeli se po krámcích se suvenýry a za drobné co jim zbyli, kupovali poslední dárky domů.
Čas na letišti v Cancúnu se krátil a my, po kontrole příručních zavazadel, nastoupili do letadla. Pokyn ke startu jsme dostali přesně dle rozpisu v 17:55 místního času a se západem slunce jsme opustili Yucatanský poloostrov. Ve 20:15 jsme přistáli v Mexiko City, avšak tentokrát jsme do dalšího odletu zůstali v hlavním vestibulu letiště. Pavel za poslední zakutálené drobné nakoupil dvě bagety a něco k pití. Jak nákup, tak konzumace zabila trochu času. Člověk v těchto situacích dělá všechno možné, co trochu ten čas ukrátí. Osvědčené věci jsou: Dojít si na záchod, okouknout krámky a popřípadě hrát hry na telefonu. Pokud ale čekáte již po několikáté a dlouho, už ani do toho telefonu se Vám nechce koukat.
Ten čas jsme těmito způsoby přežili a nastoupili do moderního dvoupatrového letadla Boeing 747-400 společnosti KLM Royal Dutch Airlines. Ten se s námi a dalšími zhruba 350 pasažéry vznesl ve 22:00 a přes Atlantický oceán pokračoval do Amsterdamu. Rozjezd po runwayi a následný vzlet nebyl díky rozpětí tohoto obra na palubě téměř znát. Pohodlně se nám sedělo a oproti letadlu společnosti Aero Mexiko, tu bylo nejen více místa pro nohy, ale měli jsme tu i zábavu. Na opěrce sedačky cestujícího před námi byly umístěné malé LCD televize a ovladač, pomocí něhož jsme mohli využít širokého výběru her, filmů či muziky. Škoda jen, že jsme toto vybavení nemohli využít při první cestě, kdy jsme letěli ve dne a mohli se ukousat nudou. Teď byla noc a mimo mírných turbulencí a podávání občerstvení jsme většinu cesty prospali.

17. den neděle 20. 3. 2011 Mexico City- Amsterdam -> Praha

Přistání v Amsterdamu na letišti Schiphol bylo klidné stejně jako vzlet. V 16:30 jsme dosedli na runway a ihned po zhasnutí signalizace „zapnuté pásy“ jsme se nahrnuli do uličky a rychle se snažili opustit letadlo. Mezi příletem a dalším letem do Prahy jsme totiž moc času neměli a stihli jsme si tak maximálně dojít na záchod. Letiště, které denně odbaví na 120 000 pasažérů, bylo v tuto odpolední hodinu nacpané k prasknutí. V několika frontách jsme se snažili procpat, a když to šlo i předběhnout pár lidí, abychom vůbec stihli odlet do Prahy.
Veškeré kontroly se nám však nakonec povedlo stihnout. Podle plánu jsme se v 16:30 naposledy rozjeli na runwayi a započali náš poslední let číslo KL3125, jež byl naší poslední cestou do vlasti. Přestože let trval jen necelé dvě hodiny a podávala se během něj večeře, stihli jsme i během této chvilky usnout a vzbudilo nás až škubnutí při dosednutí letadla na Ruzyňském letišti. Podle plánu bylo letadlo dokonce o deset minut rychlejší, a tak jsme mohli z letadla vystupovat již za deset minut šest.
Po opuštění letadla nám už zbývala jen poslední starost. A to o naše batohy. Modlili jsme se, aby naše zavazadla tak složitou cestu přežili bez újmy a hlavně aby vůbec dorazili s námi do Prahy. Vždyť během cesty byly předkládávány z letadla na letadlo v Mexiko City a znovu pak v Amsterdamu. Když jsme došli k pásu s přijíždějícími batohy našeho letu, krevní tlak nám v očekávání mírně stoupl. Stáli jsme okolo pásu již několik minut, ale stále žádné zavazadlo nepřijelo. Když se pás rozjel, ulevilo se nám, ale stále nebylo ani jedno naše. Po pár minutách však vyjelo Petrův pečlivě zabalený batoh a my se uklidnili, že snad i ty ostatní dorazí. Bohužel tomu tak nebylo. Smůla si sedla po dlouhé a náročné cestě na Lukáše, kterému se batoh někde cestou ztratil. Když se pás zastavil a zavazadlo nikde, ihned vyrazil k přepážce k tomu určené a začal situaci řešit. Na nás již čekal odvoz, a jelikož Lukáš bydlí v Praze, nechtěl nás zdržovat, rozloučil se s námi a šel dojednávat podrobnosti.
Na nás před příletovou halou už čekal pan Kvarda a my se se všemi těmi věcmi postupně nasoukali do jeho vozu. Během cesty jsme mu sdělili hlavní zážitky a po dálnici zajeli nejprve do Jablonce nad Nisou vysadit Mangovi. Pak jsme pokračovali do Lomnice nad Popelkou, kde vystoupil Pavel. A nakonec do Košťálova, kde doma svou cestu zakončil Petr. Konečný příjezd posledního člena výpravy zvané „Expedice Yucatán 2011“ byl tedy kolem 20 hodiny večer.
Následující týden jsme byli všichni v očekávání příchodu nenadálých obtíží spojených s tamním stravováním, či změnou času. Překvapivě však nikdo neonemocněl a všichni se střední Evropě opět přizpůsobili celkem rychle a bez problémů.